Mirosovské doly-vlecka k dolu Leopoldina Multi-cache

Procházková multikeš k poznání části nedávné hornické minulosti Mirošova

Mirošovské doly

            V plicním sanatoriu v Janově jsem ztrávil více jak 4 měsíce. Z té nekonečné nudy se jsem se začal zajímat o historii Mirošova (pod který Janov patří) a jeho okolí. A ejhle! Mirošov byl před více jak 100 lety významným hornickým městem, hlubinným způsobem se dolovalo velmi kvalitní, koksovatelné černé uhlí.
Celá oblast by měla být rájem pro místní kačery, kteří mohou zakládat desítky kvalitních "havířských" keší, např. v mnou započaté sérii "Mirošovské doly". Já si tedy dovoluji začít, zakládám tradiční keš "Důl Antonín", multikeš "Vlečka k dolu Leopoldina" a bonusovou mysterku "Odval dolu Leopoldina". Z logbooku pro jistotu opište a uschovejte kód A ("Vlečka k dolu Leopoldina") a B ("Důl Antonín") pro případnou budoucí prémiovou keš, budoucím ownerům kódy rád sdělím. Další informace najdete např. v podrobné a velmi zajímavé knize RNDr. Martina Langa "Sága černého zlata pod Brdy", případně přímo od pana dr. Langa, ředitele Muzea Středních Brd, Strašice, který podal velmi ochotně informace i mně.

            Uhlí se vyskytuje v tzv. uhelných pánvích. Mirošovská a skořická pánev, třebaže náležejí k nejpozději objeveným černouhelným pánvím v Čechách (1834), upoutaly velmi záhy pozornost zdejších geologů a báňských odborníků. Mirošovská pánev se rozkládá převážně v městě Mirošově a jeho těsném okolí. Nejstarší šachty, doly Číslo 1 až 5 byly otevřeny v místě zvaném Hory (kolem současné železniční stanice) a důl Margaretta byl přímo v areálu nynější stanice. Vysoce kvalitní černé uhlí se prodávalo pod obchodním názvem „Černý diamant“. V počátcích, kdy sem nevedla železnice se projevovaly potíže s odbytem uhlí. Dobývané uhlí však mělo vysokou kvalitu a bylo jako jediné v západních Čechách koksovatelné, proto byly v prostoru východně od současné železniční stanice Mirošov i jinde postaveny koksovny. Hlavním a největším dolem Mirošovského těžařstva se stal důl Leopoldina, hluboký 132 m,

známý spíše pod jménem Hlavní jáma, případně Na Dolinách. Byl na místě současné Příkosické agrární, a.s. Důl Leopoldina měl dvě jámy, těžní a výdušnou. Těžní jáma byla spojena s výdušnou na prvním a čtvrtém obzoru překopem. Byl vybaven moderním zařízením, ležatým dvouválcovým těžním strojem o síle 80 k. Na šachtě byla moderně vybavena třídírna a úpravna uhlí. Kromě dolu Leopoldina existovaly ještě další šachty. Ve východním revíru se těžilo na jámě II, hluboké 50 m, která sloužila také jako lezní jáma. Důl Hugo byl hluboký 60 m a právě tak i šachta Margarette (také Markéta), která byla také strojně vybavena a měla i úpravnu uhlí. Dále zde existoval Důl Boží požehnání a větrná jáma č. XII a další a další. V západním revíru byla kromě hlavní jámy Leopoldina ještě šachta Větrní jáma, hluboká 120 m. V Holubím Koutě byly doly Fridrich a Fürstenberg, hluboké kolem 60 m. V jižním revíru byl nejhlubší Důl Gustav, který až k vodní jímce dosáhl téměř 100 m. V tomto revíru existovaly ještě další šachtičky. Většina dolů na Mirošovsku byla důlními chodbami spojena s hlavním dolem Leopoldinou. Při silnici na Rokycany nad Leopoldinou byl důl Číslo 14, zpočátku sloužil jako těžní, avšak po poměrně krátkou dobu a skončil asi již na počátku 80. let 19. století. Severně od něj stával ještě starší důl, Fialka nebo Na Fialce, jeden z nejstarších Mirošovského kamenouhelného těžařstva vůbec. Sloj zde vycházela mělko pod terén a poměrně příkře se ukláněla konformně se sklonem svahu, ale mnohem příkřeji. Proto bylo zaraženo Číslo 14. Těžba pokračovala po sloji, až byl transport materiálu poměrně obtížný. Zřejmě důsledkem toho pak byla zaražena Leopoldine, která převzala, jako nejhlubší a nejbohatší funkci hlavní jámy, nejprve svého vlastního revíru, později i revíru Margaretty, jež stávala v prostoru dnešní pily proti nádraží. Čtrnáctka poté převzala úlohu toliko větrné (větrací jámy) a její těžní budova byla přeměněna na hornická kasárna (ubytovnu, svobodárnu). Odval dolu Číslo 14 je výrazně patrný hned u silnice ve stoupání, místní vtipálek si jej neplatně označil jako Státní přírodní rezervaci Halda. Od haldy vede nápadný „pešunk“ směrem k jihu. Je to pozůstatek gravitační pozemní lanovky, jež svážela vytěžené uhlí dolů po svahu na mechanickou pásovou třídírnu (zvanou „Rampa“). Při ní stála i váha, na níž se vagónované uhlí před expedicí převažovalo. Mezi Rampou a Leopoldinou bylo rozsáhlé prostranství seřadiště vagónů v mělkém, širokém úvalu, které je dodnes zčásti docela dobře v terénu rozeznatelné. Ve svahu mezi Rampou a důlní budovou č. 14 postavilo těžařstvo malou stále stojící kolonii rodinných domků, převážně určených pro štajgry a dozorce. Celou situaci v době, kdy oblast byla těžebně živá, ukazuje přiložený snímek, kdy má těžní budova ještě dřevěné výtahové patro těžní věže. Na druhém konci objektu stávala ještě menší vodní věž s parní pumpou. Střed budovy sloužil jako kotelna a strojovna horizontálního parního stroje, jenž poháněl klec i pumpu. K Rampě směřovala ještě z Holubího kouta od bývalých Fürstenberských šachet (později přikoupených Těžařstvem) další gravitační lanovka, později pro malý spád přeměněná na koněspřežnou vlečku. Její trať se dochovala v podobě komunikace, která spojuje dodnes Holubí kout s farmou Příkosické agrární a. s.. Pro zajímavost, třetí gravitační lanovka vedla z dolu Gustav na jihu Mirošova (dnes areál fy Rosso Steel) na zcela beze zbytku zaniklý důl Friedrich v oblasti, kde se dnes říká Dušičky. Později byla nahrazena rovněž koněspřežnou vlečkou, která později byla provozována od doby 2. světové války jako parní pro pily fy Reschop a Fischer a slouží dodnes jako vlečka do Rosso Steel. Poslední koněspřežná vlečka vedla ze Skořic, od Hlavní skořické štoly, nazývané prostě „Štola“ nebo Na štole. Končila na rybníce Ciheláku, kde pro skořické doly fungovalo prádlo uhlí.

Vlečka do dolu Leopoldina

            Těžařská společnost nazývaná Mirošovsko-libušínské a svatoňovické těžařstvo uzavřelo s Českou severozápadní dráhou smlouvu o stavbě nové 9600m dlouhé železniční trati z Rokycan do Mirošova-Hor. Vlastní provoz byl zahájen v květnu 1869, tedy již za 5 měsíců od chvíle, kdy bylo o stavbě rozhodnuto a zpočátku ji využívaly pouze nákladní uhelné vlaky. Mimo výstavbu železnice podpořila odbyt uhlí jeho úprava v další mirošovské koksovně a také v nové koksovně v Rokycanech. K dolu Leopoldine byla ze stanice Mirošov postavena vlečka až roku 1878 a roku 1879 začaly uhelné vlaky na trati Rokycany - Mirošov dopravovat i zaměstance mirošovských dolů (jednalo se celkem o 30 dělníků a řemeslníků). V roce 1880 se po mirošovské uhelné dráze dopravovalo denně až 50 vagonů uhlí a koksu a to zejména z hlavní jámy, která byla přímo napojena vlečkou. Uhlí z ostatních šachet bylo k dráze dopravováno úzkorozchodnými drahami, které obsluhovaly koňské potahy, případně byly vozy spouštěny samospádem. Roku 1882 byl zahájen provoz na nově postavené železniční trati z Mirošova do Nezvěstic a dnem 1. srpna 1883 pak zahájena nákladní přeprava na celé trati z Rokycan do Nezvěstic. Stanice Mirošov měla 7 kolejí a vlečku do koksoven, na důl č. 14, na důl Gustav a na Lepoldinu. Přeprava osob byla na trati Rokycany - Nezvěstice zahájena až 15. června 1889. Hlavní jáma tedy Leopoldine byla spojena s hlavním tahem k Margarettě vlečkou, resp. prodloužením trati. Násep vlečky je dosud patrný mezi zbytky hald Leopoldiny a nádražím a za usazovací nádrží až k silnici Mirošov-Rokycany. Zde se dodnes uchoval prostor seřadiště vagonů.
            Těleso vlečkového náspu je proťato dalším inženýrským dílem - bývalou stokou odvádějící vody z prádla a usazovacích nádrží, která vychází z dnes již téměř zarostlého rybníka východně od hald. Také tato malá nádrže byla součástí uvedeného vodohospodářského díla spolu s další nádrží, jež je na východním konci farmy Příkosické agrární, a.s. a nyní slouží jako nádrž požární.
            Po zániku dolování v roce 1904 byly všechny vlečky zrušeny až na vlečku k hlavní šachtě Leopoldina. Ta přešla do majetku firmy Keller, která se postupem doby změnila na velký dřevařský podnik. V Mirošově se roku 1923 denně nakládalo 15 - 25 vagonů dříví, především na vývoz. Kdy byla definitivně zrušena vlečka z železniční stanice Mirošov do bývalého dolu Leopoldine se nepodařilo zjistit, ale odhadem se tak stalo až po roce 1945.

            Asi v roce 1893 z důvodu zvýšení rentability k rušení jednotlivých šachet (kterých do té doby vyrostlo více jak 30) a jejich slučování do dvou revírů, Hlavní jámy čili Leopoldiny u silnice na Rokycany a druhého, Margaretty v Horách. V roce 1894 fungovaly na Leopoldině čtyři horizonty, v hloubkách 76, 98, 110 a 127m. Průměrná mocnost slojí byla 1,1m. Chodby měly výšku 1,6m a šířku 1,1m. V roce 1896 byl zastaven provoz na dolu Margaretta a revír byl zrušen a od té doby fungovaly všechny jámy v Mirošově v rámci jediného revíru, Leopoldine. Provoz na dole Margaretta byl však už v roce 1902 znovu obnoven, těžilo se i na dole Číslo 2, uhlí se však vyváželo na Leopoldině. Hlavně zásluhou činnosti Mirošovského kamenouhelného těžařstva byla pánev racionálním způsobem z drtivé většiny vydobyta a od 19. září 1904 zavládl na všech dolech klid, ale o práci přišlo více jak 1000 místních horníků. Důlní vody se od té doby nečerpaly a zbylá díla se postupně zatápěla. Ukončení provozu velkodolu neznamenalo úplný zánik dolování v této krajině, ovšem až do roku 1948 šlo jen o střední nebo drobné podnikání spíše živnostenského typu. Malých dolů, které pokračovaly v těžbě i po roce 1904 byla celá řada. Poslední malý důl byl uzavřen v roce 1948.

Prameny: Kniha: Sága černého zlata pod Brdy autora RNDr. Martina Langa
Publikace: 110 let železnice Rokycany-Mirošov-Nezvěstice
Oficiální webové stránky města Mirošov
Laskavé e-mailové poznámky RNDr. Martina Langa.

Jak na kešku?

Stage 1, (zastávka 1) - N 49° 42,004´ E 013° 39,975´ - Na konci slepé (kusé) koleje vlevo začínala vlecka.
Na budově u níž stojíte je deska na památku vlakvedoucího Františka Šišky popraveného nacisty. Narodil se v roce 1ABC.
Na koleji nejbližší k peronu u budovy jsou v dohledu 3 výhybky. Seřaďte jejich čísla vzestupně a získáte DEF.
Součet A až F je 43.

Souřadnice zastávky 2 získáte ze vzorečku
N 49° 41, F [B-A] [E-A]    E 013° 39, [C+D] [A-E+B] [D+E-F].

Stage 2, (zastávka 2) - Stojíte na místě, kde byl dříve důl Boží požehnání, místo se tak zove dodnes. Na betonovém sloupu je dvoumístné číslo (pro jistotu namalované 2x) = GH.
Ciferace A až H = 1

Souřadnice finálky získáte ze vzorečku
N 49° 4H, [B-G] [D+H] 1    E 013° 3[B-F+E+1] , D [G+H] 9.

           Cestou k finálce uvidíte začátek bývalé vlečky, stage 2 je zde také kvůli tomu, abyste k finálce nešli po traťové koleji (nebezpečná cesta!). Můžete také navštívit překladiště dolu Leopoldina, kde se překládalo černé uhlí a lupek z huntů na železniční vagony - N 49° 41,722´ E 013° 39,485´.
Ve finálce naleznete i souřadnice bonusové kešky Odval dolu Leopoldina GC3MN93, kterou ti odvážnější posléze mohou odlovit (bez kol a kočárků).

          Touto cestou bych chtěl poděkovat místnímu kačerovi a jmenovci s nickem VENCAJANOV alias LISACCI-MIROSOV, který slíbil, že se o moje kešky bude starat i když mě z léčebny již konečně propustí (anebo až se tady unudím (-: ).

       Samotná keš je lock&lock krabice 17x12cm o obsahu 670ml. Z úkrytu ji vyjímejte a do něj vracejte opatrně, opravdu to jde velice snadno. Místo uveďte do původního stavu, ať nekazíte radost z hledání těm, co přijdou po vás!

Děkuji a příjemný lov!

Kontrola majitele