Bedla jedlá je vlastně nesprávný název, někdy používaný pro nejznámější u nás rostoucí bedlu vysokou. Jenomže bedel jedlých je více. Ale pozor! Jsou také jedovaté bedly.
Záměrně jsme pro naši keš použili tento nepřesný název, protože sami nevíme, co za bedlu nám to tady v lese vyrostlo. Třeba ji najde nějaký kačer – smotlacha a určí nám ji přesněji.
Bedla vysoká (Lepiota procera) má klobouk v mládí palicovitě uzavřený, protáhle vejčitý, později kuželovitě sklenutý až deštníkovitě rozložený s tmavším hrbolkem uprostřed. Mladé bedly mají klobouk celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí hnědé šupiny. Pod nimi je pokožka pleťově světle hnědá, na okrajích klobouku světlejší. Lupeny jsou bílé. Třeň vysoký (až 400mm) přímý, dutý, dole cibulovitě ztluštělý, v mládí celý hnědavý, později rozpukaný. V horní třetině má bělavý prsten s dvojitým ostřím. Dužnina je bělavá, suchá a neměnící se.
Bedla vysoká roste od července do října. Často ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji listnatých i jehličnatých, nejvíce však smíšených lesů.
Bedla vysoká je ozdobou našich lesů. Je to jedlá, velmi dobrá houba.
Keška je tentokrát velikosti mikro. Jako dáreček pro nálezce se nám do ní podařilo vložit naši vizitku s kalendářem. Jinak do ní nic nedávejte. Nevejde se to tam. Tentokrát je keška vhodná pro cyklisty. Autem k ní, prosím, nejezděte. Od bedly můžete pokračovat za šipkou ke hřibu hnědému, případně k muchomůrce a dále ke hřibu smrkovému. Ale již jen pěšky. Na kole to nejde.