Něco o Radbuze:
Radbuza pramení pod vrchem Lysá (výška 869 m n. m.) poblíž osady Závist v okrese Domažlice. Soutokem s řekou Mží v Plzni vytváří Berounku. Délka řeky je 112 km. Plocha povodí měří 2179 km2. Teče nejprve severním směrem, v Bělé nad Radbuzou se prudce ohýbá k jihovýchodu až k Horšovskému Týnu, kde se stáčí směrem severovýchodním přes Staňkov, Stod, Chotěšov a Dobřany k Plzni. Na horním toku, kde protéká Českým lesem a poté Chodskou pahorkatinou, má peřejnatý charakter s lesnatým údolím. V Bělé nad Radbuzou se říční údolí otevírá, snižuje se spád toku a Radbuza velkými meandry směřuje k Horšovskému Týnu. Střední tok řeky byl odedávna poměrně hustě osídlený a zemědělsky obdělávaný. Na dolním toku, již na okraji Plzně, byla v roce 1973 vybudována přehradní nádrž České údolí.
Vodní režim:
Průměrný průtok v ústí je 11 m3/s.
Extrémní průtoky na vodočetné stanici Staňkov:
13. 8. 2002, průtok 213,0 m3/s, katastrofální povodeň roku 2002
3. 1. 2003, průtok 157,0 m3/s
14. 1. 2004, průtok 43,3 m3/s
Jez na říčním km 44,7
Délka jezu v koruně - 25m
Rozdíl hladin jezu - 2,1m
Profil jezu je šikmý.
Náhon byl na levém břehu. Stavidlo je u levého břehu.
Proti proudu most přes řeku.
Hamerský (Pičmanův) mlýn
První písemné zmínky zmiňují bývalý Hamerský mlýn coby zbrojní hamr již v roce 1800. Kromě výroby zbraní je v hamru provozována živnost mědikovecká a samozřejmě i mlynářská. V této době je majitelem hamru Martin Steiner. V roce 1828 přechází hamr na nového majitele Franze Steinera. V roce 1836 je majitel Alois Hübner, k roku 1838 je ukončena zbrojní výroba. Od této doby se již mluví o Hamerském mlýnu. V roce 1874 se stává novým majitelem mlýna pan Jeroným Pičman z Merklova u Jilemnice. V roce 1904 přechází celý majetek na syna Václava. Ten v roce 1914 zřizuje na protějším vysokém břehu Radbuzy provoz parní pily. V roce 1936 kupuje rodina statek - dnes Nový dvůr. K mlýnu patřil železobetonový jez s náhonem do mlýna a vodní elektrárna s dvěma Francisovými turbinami. V současné době prochází mlýn zásadní rekonstrukcí. Jsou nová hradidla, opravený náhon a na budově se usilovně pracuje.
Holýšov
Okolí Holýšova bylo osídleno ve starší době bronzové, okolo roku 2000 př. n. l. První dochované písemné záznamy o existenci obce jsou v listině věnované chotěšovskému klášteru 23. května 1273 papežem Řehořem X., kde je osada uváděna jako Hollissou mezi výčtem dalších 42 vesnic a ostatních statků. Po husitských válkách se dostala část vsi do držení okolní šlechty. Rozdělení vsi mezi několik majitelů přetrvalo až do roku 1623, kdy se scelený Holýšov vrátil do majetku kláštera. Po zrušení kláštera roku 1782 ves s celým klášterním panstvím koupil hrabě Thurn-Taxis, v jehož držení byla až do roku 1919. Původní ves byla soustředěna okolo pravidelné návsi s kostelem sv. Petra a Pavla, který je od svého vzniku nezaměnitelnou dominantou obce a je pevně spojen s jejími dějinami. Okolo stavby se nacházel původní holýšovský hřbitov zrušený v roce 1789. Z malé vsi na město se začal Holýšov vyvíjet po roce 1897, kdy zde proslulá sklářská rodina Zieglerů založila sklárnu na lité tabulové a zrcadlové sklo. Byl to jeden z největších podniků svého druhu v monarchii. To se odrazilo na stavebním rozvoji obce i růstem počtu obyvatel, který se téměř ztrojnásobil. V době hospodářské krize ve 30. letech byla výroba skla zastavena a zařízení sklárny demontováno. Opuštěné prostory byly během II. světové války přebudovány na muniční továrnu.Spojení Holýšova s okolními městy zajišťuje autobusová a železniční doprava. První vlak projel městem v roce 1867 a první zastávka pro civilní dopravu v Holýšově byla zbudována v roce 1911. Zastávka se nacházela v těsné blízkosti závor na hlavní komunikaci. V roce 1942 byla zahájena přestavba kolejiště a tím se přesunula budova nádraží na místo, tak jak jej známe dnes.
Zdroj: Informační středisko Holýšov, Holýšovský zpravodaj č. 61/2009, pan Jan Valeš, http://cs.wikipedia.org
Nezapomeňte na bonusové číslo A