Motto: "Hranice? Nikdy jsem je neviděl. Ale vím, že existují v myslích mnoha lidí."
Thor Heyerdahl
Ve světové historii zanechalo svůj otisk mnoho vynikajících mužů a žen s českými kořeny. Jedni jsou známí více, jiní méně a mnoho z nich je neprávem takřka zapomenuto.
Pojďme si některé z nich připomenout..
Ota Kříž
"Také sever chce žíti po svém‘ praví básník a naši cestovatelé si tedy vyšli, aby viděli, jak si žije. Sever je uvítal zcela po svém, ledovým obejmutím, že až žebra korábu praskla, a způsobem co nejnehostinnějším. Přece se mu dovedli zase vymknout. Až na jednoho, ten tam zůstal pro vždy, pod náhrobkem z uhlí nakupeným. Povídá se, že to Čech, jakýs Kříž.
Byla by to zvláštní náhoda, aby nejseverněji položený hrob kryl syna českého národa! Snad ani nechtěl se vrátit, nechtěl ani zkusit, jak vedle jásavého vítání ostatních český národ by uvítal zasloužilého svého syna. Neboť u nás naprosto původně, naprosto jinak než jinde, u nás se právě ti, kteří mají zásluhy, vyhazují."
Trpká slova z fejetonu Jana Nerudy v Národních listech ze dne 27. září roku 1874 připomínají českou účast na polární výpravě Julia Payera, kterou česká veřejnost (snad natruc vídeňskému triumfálnímu uvítání) opomíjela.
Od té doby přibylo v severních i jižních končinách věčného ledu hrobu víc, ale tomu jednomu už poněkud smutné prvenství nikdy nikdo nevezme.
Ota Kříž pocházel z obce Pačlavice na Kroměřížsku, vystudoval reálku a ve Vídni se vyučil strojníkem. Při nástupu do vojenské služby počátkem dubna 1866 se rozhodl pro válečné námořnictvo. O šest let později, po odchodu z armády, pracoval u paroplavební společnosti v Terstu. Na doporučení zaměstnavatele byl přijat jako strojník na loď Viceadmirál Tegetthoff, která se pod vedením Julia Payera a Karla Weyprechta chystala na polární výpravu. Kříž, ačkoliv nebyl výpravou úplně nadšen, svou učast v ní chápal jako ohodnocení svých kvalit a opravdu pro ni měl velké předpoklady: byl to iniciativní, schopný muž, mající velký dar technické improvizace.
Počátkem sedmnáctého století došlo ve vodách západně od Špicberků k velkému rozvoji lovu velryb a později i ploutvonožců. Snaha rozšířit loviště směrem na východ byla zcela přirozená. Ke snahám objevit a získat nová bohatá loviště na východě přistoupilo později úsilí proniknout k sibiřskému bohatství od severu, od moře. A tím se vyhnout útrapám spojeným s nepředstavitelně náročným putováním nehostinným vnitrozemím. V neposlední řadě to pak byla myšlenka zkrátit si cestu do východní Asie kolem břehů Sibiře tzv. Severovýchodním průjezdem.
Až ve století devatenáctém dostalo veškeré toto úsilí i rámec vědecký. Od druhé poloviny devatenáctého století se do této činnosti s požehnáním Rakouské monarchie zapojili i badatelé tehdejšího Německého spolku.
Přední německý zeměpisec a kartograf dr. August zastával názor, že Grónsko se táhne přes severní pól až k Wrangelovu ostrovu severně od Čukotky, a že za určitých podmínek lze k oblasti pólu dospět lodí. Shrnul poznatky o mořských proudech v oblasti Arktidy, správně zdůraznil účinek teplého Golfského proudu daleko na severu, a pro účely polárních výprav vypracoval v roce 1865 mapu mořských proudů v polárních oblastech. Usiloval o prozkoumání neznámých polárních oblastí a doporučoval přístup západně od Špicberků a z Barentsova moře, kde předpokládal daleko na sever volné, ledem nepokryté moře.
S požehnáním Akademie věd ve Vídni se v únoru 1872 se ve Vídni ustavil Výbor pro expedici k severnímu pólu. Tak se oficiálně, nikoli však v souladu se skutečnými plány, výprava nazývala. Již v březnu 1872 vycestoval z Terstu budoucí lodní strojník Ota Kříž do Geesterműnde u Bremerhavenu, aby na lodi, kterou tam pro výpravu stavěla firma Teklenborg&Beurmann, instaloval parní stroj. Loď byla před odplutím pokřtěna jménem admirála W. Tegetthoffa. Členové expedice byli záměrně vybráni tak, aby reprezentovali pokud možno všechny části monarchie. Z českých zemí pocházelo pět účastníků, z nich však kromě Kříže můžeme za Čecha považovat jen jeho podřízeného, topiče Josefa Calasanzského-Pospíšila (1850–1906). Ostatní, ať už to byl další chomutovský rodák Gustav Matouš Brosch (1844–1924) či Eduard Orel (1841–1892) z Nového Jičína, používali jako svůj „obcovací jazyk“ němčinu, nepochybně však česky také uměli.
Expediční parní jachta Viceadmirál Tegetthoff, ve výřezu velitel lodi Carl Weyprecht
V ranních hodinách 13. 6. 1872 se Viceadmirál Tegetthoff s dvaadvaceti muži na palubě vydal k severnímu pobřeží Norska, 3. 7. doplul do přístavu Tromso. Loď pak pokračovala k souostroví Nová země, až v říjnu 1872 uvízla v ledu zhruba na 72° severní šířky. Kříž si do deníku k datu 7. 10. 1872 napsal:
"Teplota opět klesla na -7 st. R (*) a trhlina li ledu před přídí úplně se uzavřela, takže při pokročilé roční době jsme musili skoro s určitostí počítat, že nebudeme s to, abychom dosáhli zimního přístavu a že proto budeme nuceni přezimovat na této kře."
A jen o pár dní později připsal:
"16. října 1872. Tlak ledu, nehledě na nebezpečí, kterým hrozí naší lodi, je zjev, který jsem si zdaleka nepředstavoval tak děsivě a tak nepříjemně působící na nervy, neboť pohled na těžké ledové bloky narážející na sebe a hrnoucí se přes sebe vymyká se každé představě a vyluzuje tóny, že jsem si strašlivější a otřesnější nemohl představit."
Loď spolu s ledem driftovala k severu a překročila 79° severní šířky. Posádka přečkala polární zimu a doufala, že léto přinese vysvobození jejich lodi z ledového zajetí. Nic takového se bohužel nestalo, avšak na konci srpna 1873 driftující led přinesl loď na dohled dosud neznámého souostroví.
Dne 30. 8. 1873 si Kříž poznamenal do deníku:
"Ve 2 1/2 hodiny odpoledne náhle objevujeme v severovýchodním směru ve vzdálenosti asi 30 mil novou zemi, které hned dáváme jméno Země Františka Josefa a přidáváme trojnásobné hurá s číší v ruce. Protože ji můžeme sledovat daleko na sever a na západ, zaměřujeme ihned nejvyšší vrchy a nejvyčnělejší mysy. Ach, není-li blažený a povznášející pocit, po 11 měsících, v nichž se skrývaly tak těžké události a zážitky, konečně opět můžeme vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou. Protože tato dosud neobjevená země a bude veledůležitým úspěchem dosaženým naší výpravou, je naše radost a vzrušení v této chvíli všeobecné a stěží popsatelné."
Julius Payer - Záliv smrti
Julius Payer (1841-1915)
Poručík Julius Payer byl osoba hned v několikerém oboru vynikající – jako horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř. Během svého mládí absolvoval čtyřicet tři prvovýstupy na alpské štíty, kde se poprvé projevil jeho kartografický talent a ten mu později otevřel dveře k účasti na dvou německých a dvou rakouských polárních výpravách.
Výpravu čekala druhá arktická zima s deprimující polární nocí. Když skončila, podnikal Payer výpravy na saních, během nichž prozkoumal objevené souostroví. Na mapě světa přibyly názvy, které připomínají vlast severočeského rodáka Payera a jeho druhů z českých zemí: Stoličkovy ostrovy, Teplická zátoka, Brněnský mys, Šanovský ostrov...
Pocity radosti se v Křížově deníku mísí se zápisy plnými úzkosti z choroby, která se stále silněji projevovala. Již v listopadu 1872 se strojník Kříž nechal prohlédnout lodním lékařem Kepesem, který u něho zjistil tuberkulózu.
Stav nemocného se týden od týdne zhoršoval, až v říjnu 1873 nemoc zcela otevřeně propukla:
"V 9 hodin mě přepadla plicní křeč, která mě donutila, abych se hned odebral do své kajuty. Křeč trvala asi hodinu a trpěl jsem strašnými bolestmi," poznamenal k datu 6. 10. 1873. Vánoce toho roku prožil v horečkách a Kepes ztrácel veškerou naději. Po přechodném zlepšení přišly nové komplikace a 15. 1. 1874 zesláblý Kříž píše do svého deníku poslední slova.
Epilogem jsou řádky, které do jeho stránek připsal lodní důstojník Eduard Orel:
,,16. března 1874. Jasné počasí, večer sněžení, většinou -30 st. R, minimum -38,4 st. R. Ve 4 1/2 p. m. zemřel strojník Otto Kříž, rozený z Pačlavic, okres Zdounky, 29 let starý, po dlouhé nemoci, na všeobecnou tuberkulózu a kurděje."
Křížovy ostatky námořníci z lodi Tegetthoff uložili do skalní pukliny nedaleko Wilczekova mysu na Zemi Františka Josefa. Nad osamělým hrobem nakupili pyramidu z uhelných briket, aby tělo zesnulého nemohli vyhrabat lední medvědi, a na kříž připevnili mosaznou tabulku s nápisem:
Zde odpočívá Otto Krisch
strojník rakousko-uherske severopolární výpravy
zemřel 16. března 1874 na lodi Admirál Tegetthoff
29 roků stár
Tegetthoff se nepodařilo vyprostit z ledu ani během dalšího polárního léta a členové expedice museli vyřešit otázku, co dál. Přečkat na lodi třetí polární zimu už hraničilo s hazardem, a tak Payer rozhodl, že je třeba ji opustit. Po ledě se všichni účastníci výpravy dostali až k volnému moři a poté na člunech dosáhli pobřeží Nové země, kde je zachránila ruská rybářská loď Nikolaj. Z Hamburku pak byl pro posádku vypraven zvláštní vlak, který přijel do Vídně 25.9.1874. Město bylo slavnostně vyzdobeno, polárníci jím projížděli jako hrdinové. Vyvrcholením oslav byla audiencí u císaře 6.října 1874.
Návrat byl sice triumfální, ale vzhledem k nesplnění hlavního cíle, tedy objevení severovýchodní cesty, následně začala diskuse o výsledcích expedice, z mnoha stran chápaných jako nedostatečné.
Křížovo zapečetěný deník se dostal s výpravou do vlasti a velitele lodi Karl Weyprecht ho poslal Křížovu otci. Bratr Antonín Kříž ho pak německy vydal v roce 1875 ve Vídni. Český překlad vyšel v edici Josefa Kunského až v roce 1957. Originál deníku je uložen v Rakouské národní knihovně ve Vídni.
Pokud si chcete zalogovat i bonusovou kešku této série, nezapomeňte si z logbooku opsat bonusové číslo.
* pravděpodobně Reaumurova stupnice. Převodní vzorec na stupně Celsia: T(C) = 1,25 × T(Re)
Zdroj: Český rozhlas, wikipedia.org, empepa.net, zstravnik.cz, nakladatelství Libri