Petr Zahnaš
Na kopci Nikelsberg, prudce se zvedajícím nad rekou Moravicí, západne od Zálužného, stojí již nekolik století stará kamenná kaple. Její zasvecení ctrnácti svatým pomocníkum v nouzi je v širokém okolí pomerne neobvyklé.
Kdy byla na tomto míste kaple poprvé postavena nevíme. S nejvetší pravdepodobností to bylo nekdy v první polovine 17. století, v dobe tricetileté války nebo možná už pred ní. V ústním podání puvodních obyvatel Nových Techanovic se tradovalo, že zde stála již kolem roku 1600 a že již tehdy k ní chodila procesí. Pravdepodobnejší však je, že se zdejší poutní tradice rozvinula v období útrap, bídy a rozvratu na konci tricetileté války, kdy byl zdejší kraj obsazen švédskými vojsky.
Na Müllerove mape Moravy z roku 1716, stejne jako na Vielandove mape Opavského knížectví z roku 1736 ji nenajdeme. Neznamená to však nutne, že na pocátku 18. století kaple neexistovala. Obe mapy mají pomerne malé merítko a drobné objekty nepostihují. Zato na mape prvního rakouského vojenského mapování z doby po roce 1764 je již kaple jasne zakreslena. Stejne jako na dalších historických mapách z pozdejších let.
Z map prvního i pozdejšího druhého rakouského vojenského mapování (z doby po roce 1836), ale predevším ze starší Vielandovy mapy, mužeme vycíst ješte další, velmi duležitou skutecnost. Kaple se nacházela u jedné ze dvou nejduležitejších komunikacních spojnic, protínajících severojižním smerem Opavské knížectví. Stála na vrcholu prudkého stoupání od reky Moravice, v míste, kde stará zemská
cesta, spojující Slezsko s Moravou, vedoucí z Opavy pres Melc, Staré Techanovice a Budišov dále do Olomouce, prekonává svuj nejobtížnejší úsek. O castém využívání a duležitosti této, ve své dobe nejkratší a nejfrekventovanejší spojnice Opavy s Olomoucí, svedcí také velké množství záštit, jimiž je cesta lemována. Ve srovnání s dalšími cestami, vedoucími z Opavy ruznými smery, jich kolem této cesty nalézáme nepomerne více. Jen ve 27 km dlouhém úseku mezi Opavou a Budišovem jich mužeme mimo obce, v otevreném terénu, napocítat témer dvacet.
Záštitami nazýváme náboženské symboly ruzného provedení, morovými sloupy na námestích mest pocínaje pres kríže a sochy Panny Marie, sochy svatých Janu na mostech, obrazy a sošky svatých v prucelích domu až po obrázky zavešené na stromech, kaple i nepatrné kaplicky pri cestách, Boží muka a kríže v polích. Záštity byly tedy i drobné církevní objekty a stavby, obrazy, kríže nebo sochy v kaplickách situovaných zpravidla na rozcestích nebo na významných místech, jimiž cesty vedly. Byly zároven záštitami cest i pocestných, mely za úkol je ochranovat. A to je i náš prípad. V prosebných, krížových dnech, ale v mnoha prípadech také pravidelne 25. dubna na den sv. Marka, se chodívalo ke kaplím, na križovatky, k Božím mukám, ke kaplickám do polí, k sochám svatých a ke krížum v procesí v cele s knezem.
A na tomto míste se opet vracíme k naší kapli 14 svatých pomocníku v nouzi a k její poutní tradici. Poutní místa,
právnicky vzato, jsou významná místa s církevním dekretem, na nichž opakovane došlo k zázrakum. Ostatní místa jsou pak místy lidové zbožnosti. A to je prípad této kaple. Po celé Evrope a také u nás se setkáváme s velmi hustou sítí takovýchto drobných poutních míst, kaplicek, studánek s milostnými obrazy, dokonce jen s obrazy a kríži ve volné prírode. Nacházejí se na ruzných místech. Na návrších i uprostred hlubokých lesu anebo v polích. Jde o místa s potenciální možností dalšího projevu Boží milosti nebo zázraku, nebot z tradice je známo, že zde už nekdy v minulosti k takovému projevu došlo. Každé, i to zdánlive zanedbatelné poutní místo, je místem milosti a Buh je milostí obdarovává. Zde tedy nedochází k mnoha opakovaným viditelným zázrakum jako napríklad v Lurdách. Ví se možná o jednom, dvou, nekolika. A nemusí to být zrovna zázraky, casto jde jen o projevy Boží milosti nebo pomoci. Svedcí o tom zápisy ve farních kronikách a v dejinách poutního místa.
V pametech Novotechanovických, po 2. svetové válce vysídlených obyvatel, zpracovaných p. Herbertem Hanuschem, se mužeme docíst: „O prosebných dnech a procesích poutníku jsou zprávy již z doby pred tricetiletou válkou. V dobách všeobecné nouze, hladomoru, prírodních katastrof a morových ran, když si lidé sami nedokázali pomoci, hledali poslední ochranu v rukou Božích. Prosili o ni a také se za Boží pomoc modlili a primlouvali. Bylo to nejen ve svátecní dny, když byly sveceny velké církevní svátky, ale zejména to bylo ve dnech, kdy se konala prosebná procesí za úcasti všech místních obcanu. Za odvrácení bourek a prírodních pohrom tak byla již nekdy od roku 1600, vždy na den svatého Jana a Pavla, tedy 26. cervna, každorocne konána prosebná procesí z kaple svatého Mikuláše (predchudkyne kostela v Nových Techanovicích) ke kapli 14 svatých pomocníku v nouzi, stojící na starotechanovických pozemcích. Techto procesí se vedle místních a starotechanovických, úcastnili také obyvatelé Lublic, Kružberka, Svatonovic, Cermné, Moravice a Radkova“.
A tak se k této kapli procesí pravidelne ubírala až do konce 18. století. Puvodne drevená kaple byla pozdeji prestavena na kamennou a význam zdejšího lokálního poutního místa trvale zakorenil ve vedomí zdejších obyvatel. Všichni k ní putovali s úctou, nadejí a vírou. Ale nejen oni. Kaple stála pri významné zemské ceste, na míste, kde se každý, kdo po ní šel, rád zastavil. Bud proto, aby si po prudkém stoupání odpocinul, nebo aby se chvilku soustredil pred další poutí. A tak se tu zastavovali pocestní, formani, vezoucí zboží ze Slezska na Moravu nebo opacným smerem, lidé, kterí tudy chodili za obchodem, službou nebo prací, ale i poutníci z procesí, jdoucích z okolních obcí do významných poutních míst. Do Staré Vody nebo do Hrabyne, Petrovic ci Krnova. A nejen oni. V roce 1758 zde také procházeli napríklad i vojáci pruských vojsk pred bitvou u Guntramovic a Domašova.
Kaple tu celou dobu stála a cekala na ty, jež pujdou nebo pojedou kolem. Cekala na ne, oslovila je a vyzvala je
k zastavení, modlitbe ci zamyšlení. Tomu rozumeli všichni. Místní i ti, kdo byli z daleka a jen tudy putovali. Byla pro ne výzvou k zamyšlení nad sebou, svým životem a svými skutky. A jen málo kdo z nich spechal tak, že se zde alespon na chvíli nezastavil, nepodekoval a nepomodlil se.
Tak tomu bylo až do doby Josefinských reforem na konci 18. století. Kaple stála na Melecském panství, které po zrušení jezuitského rádu, jemuž do roku 1773 patrilo, pripadlo Náboženskému fondu – tedy rakouskému státu. Císar Josef II. Svými reformami sledoval co nejvetší zefektivnení hospodárství. Vedle zrušení nevolnictví nechal v roce 1783 rozparcelovat na státních majetcích panské dvory a jejich pudu rozprodal rolníkum, o rok pozdeji zmenil danový systém, dále zavedl povinnou školní docházku detí ve veku od 6 do 12 let, náboženskou svobodu, budovy nechal oznacit domovními císly a provést první scítání lidu. Pozdeji také zrušil robotu na všech státních majetcích a nahradil ji penežními dávkami. Aby se lidé nezdržovali od práce, jedním ze svých patentu také zakázal velké pouti a procesí, která do té doby casto i nekolik dnu putovala k poutním místum. Povoleny byly jen malé, krátké, jednodenní pouti k blízkým místum a to jen o nedelích a svátcích. Tedy ve dnech, kdy se i tak nepracovalo. V té dobe zacal význam poutních míst postupne upadat, mnohá z nich byla úredním narízením zrušena úplne. Nejinak tomu bylo i u zdejší kaple. Její význam, jako poutního místa, na nekolik desetiletí pomalu upadal v zapomnení a stávala se víceméne jen místem zastavení tech, kdo po ceste kolem ní putovali. Obrat nastal v dobe bídy a rozvratu, po napoleonských válkách, na pocátku 19. století. V té dobe navíc zacalo docházet ve zvýšené míre ke znacným klimatickým zmenám a výkyvum pocasí. Napríklad na konci srpna roku 1813 došlo v dusledku prudkých deštu ve zdejším kraji k tak rozsáhlým povodním, jaké dosud nikdo nepamatoval. Pršelo bez prestání pet dnu a nocí a všechny reky a potoky se vylily z koryt. Voda napáchala obrovské škody. Znicena byla úroda na polích i ve stodolách, zrítilo se mnoho domu v blízkosti vodních toku, zniceny byly cesty i mlýny.
A v prubehu následujícího mesíce zárí, po dalších deštích, povodne vrátily ješte dvakrát. O dva roky pozdeji, v cervnu 1815, se prudce ochladilo a nastalo neobycejne studené a deštivé pocasí, jež trvalo až do prosince a zpusobilo velkou neúrodu. Na polích nevyrostlo a nedozrálo témer nic. V dalších dvou letech byl v dusledku toho ve Slezsku hladomor a velká drahota. Dne 13. listopadu 1822 se prihnala silná vichrice, která napáchala mnoho škod na budovách, v lesích i zahradách. Jen nekolik dnu poté, 30. listopadu téhož roku, se podle záznamu kronikáru, rozpoutala další desivá boure. Strhávala kamenné zdi, borila komíny, nicila stodoly a mnoho budov pripravila o strechy, které odnášela daleko do kraje. Boure také vykorenila mnoho vzrostlých stromu. Další velká vichrice se prihnala na Štedrý den roku 1824 a trvala až do devíti hodin vecer následujícího dne. Po ctyrdenním dešti a prudkých bourích, doprovázených nebývale silným vichrem, který na zacátku cervna 1829 nicil vše, co se mu postavilo do cesty, se 10. cervna vylily z brehu reky i potoky. Voda zacala opadávat až po dvou dnech a znovu byly zpusobeny obrovské škody. Opet zahynulo i nekolik lidí a za obet vichru padl také starý drevený kostel, zasvecený svatému Mikuláši, který stával na hrbitove ve Starých Techanovicích.Pod tíhou zhoršujících se životních podmínek, umocnovaných prírodními pohromami
uplynulých let, se zdejší lidé zacali znovu vracet k drívejší tradici, kdy putovali ke kapli 14. svatých pomocníku v nouzi a prosili o ochranu pred rádením prírodních živlu. A tak se na den svatého Jana a Pavla (26. cervna) v roce 1830, pod vedením faráre P. Dominika Koristky, znovu po nekolika desetiletích, konalo procesí k naší kapli. A od tohoto roku pak již pravidelne tato tradice pokracovala až do konce druhé svetové války. Kronikár obce Staré Techanovice o tom zaznamenal:
„Staré Techanovice a jejich okolí neminuly ani škody zpusobené pocasím. Prírodní katastrofy uplynulých let vyvrcholily v roce 1829, kdy hrozný necas napáchal obrovské škody. Bylo tomu tak i v okolních obcích. A tak byla znovuobnovena tradice svecení dne 26. cervna jako svátecního dne, kdy se konalo dekovné a prosebné procesí ke kapli 14. svatých pomocníku. Pri nem místní obyvatelé, pri službách Božích prosili, aby byli podobných škod, zpusobených pocasím, napríšte ušetreni. Po slavnostní bohoslužbe, sloužené ve farním kostele svatého Mikuláše v Nových Techanovicích, se odpoledne shromáždení poutníci vydali procesím ke kapli na Nickelsbergu. Poutníci byli vetšinou z Nových a Starých Techanovic, Zálužného, Cermné a také Svatonovic. U kaple pak konal farár ocistnou pobožnost, po níž následovaly prosebné litanie ke ctrnácti svatým pomocníkum v nouzi. Poté se pak procesí, s farárem v cele, za zpevu písne Chválíme Te ó veliký Bože, odebralo do filiálního kostela ve Starých Techanovicích. Tam byl svatým ctením tento svátecní den ukoncen.
Na prelomu 19. a 20. století vznikla nová silnicní sít, v podstate ve stejném rozsahu, jako nyní a stará zemská cesta vedoucí pres Nickelsberg ztratila svuj význam. Presto kaple, která stála na pozemcích starotechanovického statku c. 32, nebyla opuštena a zapomenuta. Poté, co nedaleké Janské Koupele koupili hrabata Razumovští a zahájili jejich rozsáhlou modernizaci, starali se také o rozšírení možností pro tzv. terénní lécbu. Tedy pro pohyb a vycházky lázenských hostu do blízkého i vzdálenejšího okolí. Jedna z vycházkových tras vedla z lázní po tzv. Zahlweg – ceste s množstvím ocíslovaných lavicek k altánku, zvanému Felixwarte. Od nej po východním svahu Nickelsbergu vedla ke kapli znacená cesta, zvaná Nothelferweg. Kolem ní, témer po její celé délce, byly na stromech umísteny obrazy svetcu, z nichž nekteré zde zustaly až do konce 50. let 20. století. U nich a zejména na konci cesty u kaple, se lázenští hosté casto zastavovali, modlili se a rozjímali. Pak se mohli vydat na vyhlídková místa „Wigstein Blick“ a „Wigelindensitz“ na blízkých skalách „Lorelei“, odkud se jim otevíraly kouzelné pohledy do údolí reky Moravice. Jako na dlani meli pred sebou osadu Zálužné s charakteristickými haldami bridlicových dolu a na východním horizontu pak zríceninu hradu Vikštejna. Zpet se pak
vracívali po staré zemské ceste, u níž stála panská hájenka a statek c.p. 16, kde meli možnost obcerstvit se chlebem s medem a sklenicí cerstvého mléka. Tak tomu bylo až do roku 1940, kdy byl nemeckou okupacní správou lázenský provoz zastaven a Janské Koupele premeneny na zajatecký tábor. Ke kapli chodila jen každorocní procesí a zastavovali se u ní místní obyvatelé, kterí si tudy krátili cestu. Po druhé svetové válce, po vyhnání nemecky mluvících obyvatel, zacala kaple upadat cím dál více v zapomnení. A tak v historii kaple nastalo druhé období úpadku a devastace, které trvalo více než 60 let a melo daleko horší dusledky. Nove príchozí osídlenci o ní sice vedeli, neznali však její historii, ani souvislosti a duvody, proc k ní lidé po staletí chodili. Proto pro ne nemela žádný zvláštní význam.
Zapomnení však nebylo úplné. Intenzivní, dukladné a bezohledné prosazování komunistické ideologie do všech oblastí života, neminulo ani tuto starou kapli. Jako na symbol „stredovekého tmárství“ se na ni zamerila pozornost tehdejších lokálních ideologu. V boji za svetlé zítrky, novou dobu a vymýcení „zkostnatelých dogmat“ podlehla kaple zámerné devastaci ze strany clenu Svazu ceskoslovenské mládeže. Stejne byla „po Nemcích“. Spolu se statkem c.p. 32 se stala majetkem státu, stála kdesi na zapadlém míste v lese a nikdo k ní nechodil. A místní ideolog za to navíc mohl získat uznání nadrízených. Tak co. Kaple, její inventár a obrazy na prístupových cestách byly poniceny a ponechány svému osudu. A tak postupne chátrala víc a víc. Casem se zrítila strecha a štít s nikou, v níž byla kdysi umístena soška jedné ze svatých pomocnic v nouzi, v 80. letech 20. století se propadla i cást kamenné klenby. Zustaly jen kamenné obvodové zdi, do nichž se dále zakusoval zub casu. Pozdeji, v devadesátých letech, kdosi do kaple umístil prostý, z ohorelého dreva sbitý kríž, který zde dalších nekolik let netknutý zustal. To už bylo naštestí v dobe, kdy náboženské symboly nebyly programove niceny. U torza kaple se zastavovali jen houbari, obcas turisté a chatari, kterí se sem vydali na procházku. A také lesáci.
A práve díky pracovníkum Lesu CR, vedení pracovište ve Vítkove, se kaple dockala velkorysé obnovy. V roce 2008 se myšlenkou obnovy kaple zacali systematicky zabývat. Postupne vyrešili majetkoprávní otázky – kapli i s pozemkem, jež do té doby byly majetkem obce Staré Techanovice, od obce odkoupili. Poté nechali zpracovat velmi zdarilý projekt její rekonstrukce, za nejž jeho autori dostali cestné uznání Olbrichovy nadace a v léte roku 2009 se vybraná firma pustila do práce. Výsledek je nadmíru uspokojivý. Nejen, že byla opravena samotná kaple vcetne bridlicové strechy, štítu s nikou, která je zatím prázdná a krásné kované mríže, která uzavírá vstupní otvor, ale velmi citlivým zpusobem bylo také upraveno okolí, zejména prostranství mezi staletými lipami pred kaplí. Tím se tomuto místu s dlouhou a pohnutou historií - pozoruhodné poutní kaplí a jejímu bezprostrednímu okolí, dostalo po dlouhé a témer beznadejné periode úpadku, zadostiucinení. Opet zde stojí v nové kráse a je radost se na ni podívat.
Nyní by se mela dostat také do širšího povedomí lidí z blízkého i vzdálenejšího okolí. Bylo by vhodné uvažovat o obnove zaniklé tradice zdejšího poutního místa, aby se tak kaple dostala do povedomí lidí, bude potreba uvažovat také napríklad o tom, že stávající mezinárodní turistická trasa, vedoucí od mlýna v Zálužném do Janských Koupelí po západním úbocí Nickelsbergu, v extrémne svažitém terénu nad rekou Moravicí, by mohla být odklonena po pohodlnejší ceste kolem kaple atd. Z hlediska lepší ochrany kaple se nabízí možnost podání návrhu na její zapsání do seznamu kulturních památek. Jednou z dalších možností, jak na toto pozoruhodné místo upozornit širší verejnost, je také popularizace kaple, o což se snaží také tyto rádky. Verme, že se i tato cást obnovy historické pameti podarí a kaple se znovu stane integrální soucástí zdejší kulturní krajiny a života všech, kdo zde žijí a jsou ochotni ji do svého života prijmout.
Ke keši. Je jednoduchá, poblíž kaplicky. Pro cyklisty doporucuji cestu od Starých Techanovic, hlavne pokud pojedete s detmi. Od Mokrinek je to jen pro dravce. A to nahoru i dolu. Jen pár kroku odtud je krásný výhled na reku Moravici. Bývá tam hodne Sus scrofa a Capreolus capreolus, tak mejte pripraveny fotáky :-) Hodne štestí.