Myslíte si, že v dnešní dobe již není na svete prostor pro jevy tajemné až nadprirozené? Omyl. Nekdy stací se jen pozorne dívat kolem sebe a místa napohled obycejná nám vyjeví svou skrytou podstatu.
Jednou, nekdy takhle na podzim, ubíraje se ze šichty na tramvaj, zaujal mne neobvyklý pohled. Na kraji pole, jen malý kousek ode mne, spatril jsem podivný hloucek. Všichni meli vážné, zarmoucené tváre, krátké ocásky svešené, hlavy sklonené k zemi, až jim dlouhé uši smutne plandaly v prachu. Ano, byli to zajíci. Na zemi mezi nimi nehybne spocíval jeden velice mladý zajícek, celý v krvi. Nebylo pochyb o tom, že opustil tento svet smrtí násilnou a krutou. Uplakaná dvojice, navzájem se podpírající, zasypávala jeho telo lucním kvítím, ostatní opodál tiše žmoulali kapesníky. Jen jeden, starešina s kožíškem prokvetlým stríbrem, pronášel nad mrtvým slova tajemného rituálu:
To mne zarazilo. Odkud se tu vzali rusky mluvící zajíci? Že by k nám imigrovali za prací, stejne jako jejich lidští druhové? Vskutku záhada. Pravdu se však nejspíše již nikdy nedozvím ani já, ani vy, ponevadž oslovit skupinku prímo jsem se neodvážil, nechteje rušit jejich zármutek a pozdeji jsem je již víckrát nespatril. Druhého dne jsem si však na onom míste všiml malé mohyly, která další den ješte ponekud povyrostla a po týdnu už dosáhla úctyhodných rozmeru - na zajíce. Nedalo mi to a zašel jsem ji blíže prozkoumat. Na první pohled na ní nebylo nic zajímavého, na vrcholku jsem však objevil úkryt s malými dárky. Bylo to tak dojemné, že jsem ani já neodolal a pridal nejakou drobnost. Máte-li také chut uctít zmarený mladý život, prijdte a pridejte svou obetinu k ostatním. Protože se však jedná o místo tajemné, musíte jeho polohu nejdríve odhalit. Dnes je mohyla bohužel již delší dobu neudržovaná a zcela zarostlá plevelem a koprivami, geocaching ale není pro slecinky, tak smele do toho. Tady máte souřadnice finálky:
Výsledek v kulaté závorce použijte k dalším aritmetickým operacím, výsledek v hranaté závorce udává jednu císlici souradnic.
Verše o zajíckovi napsal v roce 1851 Fjodor Bogdanovic Miller (1818—1881), zapomenutý moskevský spisovatel s nemeckými predky. Prestože toho nenapsal zrovna málo a ješte mnohem více del preložil, všeobecne známou se stala pouze tato krátká básnicka. Na internetu jsem o ní našel vtipnou zmínku jako o „Nejmenší tragédii v ruské literature“. Jak jiste víte, díla ruských spisovatelu jsou typická práve tragickými osudy hlavních hrdinu, velkými dramatickými príbehy a také ciferací císlovek pomocí azbuky. Tato krátká básen samozrejme nedosahuje kvalit díla velikánu té doby, jako byli Puškin, Lermontov nebo Nekrasov, v Rusku však brzy zlidovela a dockala se mnoha dalších veršu, protože lidé se proste nemohli jen tak smírit se zajíckovou smrtí a menili její konec k lepšímu.
Protože už mne nebaví nakopávat jednotlivé kacery, tady je shrnutí toho, co jsem jim psal v mailech:
Nejde o to, spočítat zadání, to by nebyla žádná šifra.
1. Precti si listing.
2. Není treba ovládat ruštinu, pristupuj k tomu jako k egyptským hieroglyfum nebo treba klingonštine.
3. Precti si opravdu celý listing.
4. Pokud nerozumíš nejakému slovu, vygoogli si je.
5. Porád nic? Možná je na case precíst si listing.
6. Jestli si ani ted nevíš rady, tuhle kešku na chvíli odlož a zkus vyluštit pár jiných mysterek. Uvidíš, že pak už to pujde samo.