Uplynul nejaký cas.
Všichni se podivovali nad tajemným Martinovým zmizením.
Nejvíce po nem truchlila Marie. Ta dostala jednoho dne príkaz, aby
odešla do Smederovského statku a s vecerem se vrátila zpet
do Újezda. Když se stmívalo, uvítal ji mezi vraty sám Jirícek.
Byl tichý podvecer, na statku ani nohy – jako po vymrení.
Sotva vešli do svetnice, Jirícek spustil: "Nevidíš
Marie, moji lásku k tobe? Když mne budeš po vuli,
vyhovím všem tvým práním!" Jenže Marie se dát nechtela:
"Jsem tady kvuli práci a kdo si málo váží málo mojí cti, dojde
horkého zklamání!" To už ale Jirík nevydržel. Z plna
hrdla se rozkricel: "Však ty povolíš, až te na
nekolik nedel zavru vedle Martina jen o vode a chlebu!" Marii se
sevrelo hrdlo: "Vy o nem víte?" "Vím! Brzy se z nej stane voják! A
ty budeš jen a jen moje" zamlaskal Jirícek. Další
slova omdlévající Marie už neslyšela. Když se
probudila, plna hruzy zjistila, že došlo i na
nejhorší. Pomalým krokem se vydala k šatlave, hledaje
svého Martina. Prostrcila ruku skrz mríže, všecicko mu
povedela. Martin, omámený vztekem, že smyje krví Jiríckuv
ohavný cin. Marie ale mluvila dál, že nedokáže již
žít na tomto svete, protože pohanu, kterou utrpela,
muže rozsoudit jen Buh. Martin, znicený a zdrcený, bezvládne
klesl na zem v šatlave. Po bourlivé noci už za svítání
spatrili lidé na vrchu nad Smederovem telo nebohé Marie.
Sousedé nemohli ani vlastním
ocím uverit, litovali ji a podivovali se, proc krásná devecka tak
nenadále ukoncila svuj život. A protože hned další
den mela být pohrbena, nechali její telo na míste, jen jej prekryli
plátnem. Sotva padla noc, objevila se u neštastného stromu
temná postava. Byl to Martin, který se nepozorovane dostal ze
šatlavy, aby pohrbil svoji milou. Nad ránem odhodil motyku a
krumpác do vod reky Úslavy a vrátil se zpátky do
šatlavy.
Události dostali další
spád. Byla už zima. Po silnici z Újezda do Smederova se pomalu
kodrcal konský povoz. Pyšne se na nem nesl Jirícek vedle
polonahého kocího, už od pohledu rozumu mdlého. Tím kocím
Martin. Jirícek si jej za kocího vybral, aby jej mohl trestat
kdykoli se mu zachtelo. Cesta byla dlouhá, a tak znenáhla Jirícek k
Martinovi promluvil: "Pojd, povyprávej mi nejaký veselý príbeh!" A
Martin zpustil. Veselý to však príbeh nebyl, vyprável o své
Marii, od zacátku, niceho nezamlcel. Povedel i to, jak predstíraje
na rozumu poraženého, vlastním pricinením se od vojny
zachránil. Jirícek se na nej vrhl, ale Martin jej odzbrojil a hnal
kone až ke strži. "Priprav se na smrt, za chvilku bude
už pozde!" kricel Martin. V návalu vzteku pak ješte
jednou vrchního uderil uzmutou lískovkou. Kone to ješte více
poplašilo a strhli celý povoz do propasti. Martin tam stál
jako socha a díval se nahoru, na vrch, kde se byla dríve Marie
obesila. Po chvilce i on skocil do Úslavy. Do rána reka zamrzla a
záveje skryly všechny jejich stopy. Od tech dob se vrch, kde
odpocívá neštastná Marie, a pod nímž pro lásku zahynul
i chasník Martin, nazývá Obešeným vrchem.
|