|
Nedaleko Lišcí hory rostl kdysi mohutný buk. Koreny zapouštel hluboko do nitra zeme, kmen vytahoval až do nebe a jeho košatou korunu zdobily nejzelenejší lístecky široko daleko.
Ve vetvích onoho buku casto sedávala bledolící dívenka. Svetlé vlasy protkané chrpami a kopretinami se jí lehce vlnily až na ramena. Bledemodré hedvábné šaty skrývaly, pár bosých nožek, rozverne se houpajících ve vzduchu. Dívka se jmenovala Meluzínka a ve vetvích listnáce sedávala, když cekala, až se její milý, divoký Vichr vrátí z cest.
Mnohdy se však stávalo, že se Vichr pro samé povinnosti ze sveta nevracel a nevracel. Na vetrnou vílku tak padla dlouhá chvíle. Protože byla tuze zvedavá a také se ráda prohánela krajinou, vyletela si leckdy i ona treba vzhuru do nebe, pak rychle dolu mezi chalupy pozdravit se s lidmi. Jako splašená kobyla preletela pres louku, zcerila hladinu rybníka a na konec prosvištela mezi smrky.
Jednoho jarního vecera zase takhle rozpustile dovádela. Vírila kolem chalup na Kubovce a mezi stromy šeravského lesa. Jenomže ve svém divokém letu zapomnela na prchlivého carodeje z Šeravy, kterému bylo lepší se vyhnout. Byl to trochu morous, i když ve skrze dobrák. Když se Meluzína octla u carodejovy chatrce, byla zrovna v nejvetším letu a vesele si k tomu vyzpevovala. Strmobýl, jak se carodej jmenoval, míchal práve jakýsi lektvar z bylin a pod vousy si pri tom mumlal tajné zaríkání. Vílí zpev mu ale pretrhl kouzlo a pomotal magickou formulku, takže namísto zázracného lektvaru probublávala v kotlíku jenom trochu prekorenená polévka. Strmobýl se rozcílil, až mu z toho spadla do hrnce cepka. Vybehl pred chalupu a vztekle volal za Meluzínou: „Sojcí pírko, cerná liška, at jsi zticha, Meluzínko, treba jako šiška!“
A jak carodej rekl, tak se i stalo. Na zem dopadla borovicová šiška, která ješte pred chvílí byla vílou. Carodej se lekl. Co to udelal? Chtel si prece jen trochu od srdce zanadávat, a ne dívenku zacarovat. Honem ji zvedl ze zeme a spechal do své chatrce, aby odcinil, co zpusobil.
Mezitím se Vichr vrátil z dlouhé cesty domu k velkému buku. Zdržel se v jedné vzdálené zemi, kde mu lidé ríkají Chinook. Po dlouhém odloucení se tešil na shledání se svou milou. Jenže ve vetvích štebetali pouze ptácci.
„Kdepak je má Meluzínka?“ podivil se vetrný pán.
„Jdi hledat na Šeravu, za Strmobýlem,“ zašumel mu v odpoved moudrý buk.
Vichr na nic necekal a jedním dlouhým skokem byl pred carodejovým sídlem. Uvnitr našel Strmobýla, kterak zasmušile sedí na drevené lavici, neco si potichu brouká a v rukách svírá šišku.
„Dobrý vecer, Strmobýle.“ upozornil na sebe Vichr.
Carodej zvedl oci. Jakmile uvidel, kdo pred ním stojí, padl na kolena a zacal koktat: „Vichre, odpust! Když ona tak hlasite zpívala! A já...! A ted nevím jak...!“
Pri tech slovech zdvihl šišku. Vichr rychle pochopil, co se asi stalo. Vzal šišku carodejovi z rukou a jemne ji pritiskl ke svým rtum. Ozvala se rána, lehce se zachvela zem a namísto šišky svíral Vichr v nárucí svou Meluzínku. Vetrný vládce prece ví, že polibek z pravé lásky napraví každé neštastné kouzlo.
|