Vlastní vrchol Soukenné je velmi ploše
oblý s obtížne lokalizovatelným nejvyšším bodem
ve stredne vysokém lese, jeho prevýšení vuci sedlu Jeleního
hrbetu je zrejme presne 5 m.
Nad tisícimetrovou vrstevnicí je skupina
vzájemne izolovaných, pomerne rozsáhlých skalních útvaru, nekolik z
nich jiste vyšších než 5 m a splnujících tak
kritéria dalšího vedlejšího vrcholu Jeleního
hrbetu.
Na svahu nejvýše uložená formace
dosahuje vuci pate (sedlu) prevýšení 7-8 m, a proto
vedlejším vrcholem je práve ona. Pešina pokracuje
jižne skrze velmi zajímave vrásnené skalní formace a dále pres
zbytky po dolování polymetalických rud již ve 12. století k
parkovišti u Penzionu Na vyhlídce na horním konci Nové
Vsi.
K vrcholu nevede žádná znacená turistická
cesta, pomerne obtížný prístup po lesních cestách z Nové Vsi
(cca 2 km) nebo ze zelene znacené Mravencové cesty od bývalé chaty
Alfrédka do Karlova.
Nadmorská výška: 1021 m.n.m.
FOTO: Detail zajímave vrstvených a vrásnených
skal na úbocí
Dulní revír Nová Ves
Nalezište rud barevných kovu na
východních až jihovýchodních svazích vrcholu
Soukenná, cca 1,5 km severozápadne od sz.
okraje Nové Vsi (cást obce Dolní Moravice), v nadmorské
výšce nad 800 m n.m. Rozsáhlý dulní komplex na ploše
cca 500 x 400 m, rozfáraný do hloubky 100 m jenejvetším historickým dolem na
stríbronosný galenit na severní Morave. Hlavní
etapa dolování spadá do období pred rokem 1500 n.l. I když z
té doby je jen velmi málo historických zpráv, o úsilí starých
horníku nejlépe svedcí rozsah dulních prací a dedicná štola
(štola odvádející vodu z nejnižších cástí
teženého ložiska) dlouhá 620 m, která podsedá
ložisko v hloubce 92 m.
Zacátky dolování patrne spadají do doby, kdy
byla v Olomouci mincovna (12.století), k zániku této etapy
došlo patrne ve válkách mezi markrabaty Joštem a
Prokopem v letech 1379 - 1409. Odborníci provádející
bánsko-historický výzkum predpokládají, že na Soukenné bylo
pred rokem 1500 vyteženo 15-20 tun stríbra. První písemné
zprávy o stríbrných dolech pocházejí z konce 17. století, tehdy
obnovená težba skoncila v r. 1780 a podle dochovaných
neúplných údaju bylo získáno takrka 32 kg stríbra 15,5 tun olova.
Další etapa zapocala v r. 1844, kdy byla vyzmáhána hlavní
jáma, pozdeji dedicná štola a severne od jámy Boží dar
byla objevena dosud nedotcená cást ložiska. Následná
težba probíhala težba v ruzných cástech ložiska a
ruda s prevahou sfaleritu byla upravována v úpravne vzdálené 1 400
m, byly provádeny neúspešné pokusy s prímou tavbou rudy
apod. Puvodní zámer težarstva malopodnikatelu, smerující k
úprave olovených a stríbrných rud prímo na míste, se
nezdaril a doprava do slezských hutí byla nerentabilní.
Težba byla ukoncena v r. 1899.
Tretí pokus o obnovu dolu na Soukenné zapocal po r. 1918, nicméne
po dalších 20 let nebylo dosaženo žádných
významných úspechu. Z roku 1933 pocházel posudek, který odhadoval
celkové zásoby rud nad úrovní dedicné štoly na 50-60 tisíc
tun s kovnatostí 8 % olova a 6 % zinku. Po okupaci území
hitlerovským Nemeckem využila situace nemecká firma bratri
Dudkové a zahájila prípravné a težební práce, ty však
byla v roce 1944 znovu zastaveny.
Po druhé svetové válce byl v r. 1946 z podnetu prof. Sekaniny,
profesora prírodovedecké fakulty Masarykovy univerzity v Brne,
odebrán vzorek z hald a na základe výsledku byly v r. 1948 zahájeny
obnovovací práce na dole a do roku 1952 bylo vyraženo na I. a
II. patre dolu celkem 3 km chodeb a z údolí Stríbrného potoka (u
odbocky cesty Stará Ves - Alfrédka na Novou Ves) byla vyražena
štola Josef o délce 500 m. Po roce 1952 byl prováden
geologický pruzkum podnikem Ceskomoravský rudný pruzkum Kutná Hora
a od roku 1954 do roku 1959 bylo ložisko teženo. Ruda s
obsahem 5,9 - 8,6 % olova , 4,9 - 10,8 % zinku a a 91 - 108 gr/t
(gramu na tunu rudy) stríbra byla po železnici dopravována do
úpravny v Príbrami a tam významne prispívala k její príznivé
ekonomické bilanci. Geologický pruzkum provádený v letech 1974 -
1982 pruzkumným pracovištem v Rýmarove objasnil stavbu
ložiska a umožnil provést prepocet zásob suroviny,
výsledky však
nevedly k záveru o možnosti efektivního pokracování
težby.
Podobne jako u mnoha
dalších ložisek barevných kovu byla úspešnost
težby na ložisku Nová Ves ve stredoveku založena
zejména na težbe svrchní, zvetrávacími procesy porušené
a oxidacními a redukcními procesy obohacené cásti zrudnených hornin
(železný klobouk, gossan). Tyto partie jsou také známy jako
bohatá nalezište ruzných tzv. sekundárních minerálu.
Dulní díla jsou neprístupná,
v soucasné dobe je možné navštívit pouze rozsáhle haldy
vyteženého materiálu, dnes již znacne zarostlé lesním
porostem. Vzhledem ke znacnému množství materiálu deponovaného
na haldách je novoveské ložisko hojne navštevovanou
lokalitou.
Jedním z míst jsou haldy u dolu Boží dar, cca 300 m jv. od
vrcholu Soukenné. K dolu Boží dar lze nejsnáze dojít z horního
(severozápadního) konce Nové Vsi po lesní asfaltové komunikaci
smerující k sz. Po cca 800 m chuze po této ceste dojdeme na
križovatku s další asfaltovou lesní komunikací. Zde
zabocíme vpravo a po asi 1 km chuze zahlédneme srub, který stojí na
okraji aplanované haldy poblíž nekdejšího ústí I.
težebního patra, tzv. „24-sáhového patra". (Kdysi byla
tato plocha využívána jako strelnice a takto je oznacována na
nových turistických mapách). Tesne pred srubem odbocíme vlevo na
nezpevnenou lesní cestu a dojdeme až k okraji vysokého
smrkového lesa (vlevo od nás jsou pozustatky po kdysi velké halde).
Dále postupujeme tímto lesem v puvodním smeru, tj. zhruba k západu
(jdeme témer po spádnici, „cestou-necestou") a po asi 120 m
pred sebou uvidíme velké haldy u historického dolu Boží
dar.
Rudní žíly novoveského ložiska pronikají epizonálne
metamorfovanými horninami vulkanosedimentárního komplexu, který je
soucástí vrbenské skupiny - v prostoru ložiska jsou prítomny
zejména grafitické fylity, kvarcity a sericitické bridlice, casto
silne karbonátické. Mocnost težených žil byla v prumeru
kolem 1 m. Žíly jsou tvoreny karbonáty (horecnatým sideritem,
mladším železnatým dolomitem až ankeritem a také
kalcitem), kremenem a sulfidy, mezi nimiž dominuje tmavohnedý
a cervenohnedý sfalerit, galenit a pyrit. Žilná výpln má casto
nepravidelne páskovanou texturu: zpravidla se strídají sideritové
pásky s pásky tvorenými sfaleritem a galenitem (a prípadne
dalšími sulfidy). V menším množství je na
rudních žilách prítomen chalkopyrit, v akcesorickém
množství se vyskytuje tetraedrit, freibergit, bournonit,
výjimecne i boulangerit a ryzí zlato; lokálne je hojný chlorit
(jako soucást mladších prícných žilek. Z
mineralogického hlediska je velmi zajímavá oxidacní zóna
ložiska. Krome oxi-hydroxidu Fe (goethitu a lepidokrokitu) v
ní vznikla druhove pestrá asociace druhotných minerálu Pb, Zn a Cu.
Velmi hojný je hydrozinkit, jenž je popisován v podobe bílých
povlaku i krápnícku na stenách chodeb; jemné povlaky hydrozinkitu
vznikají i na rudních úlomcích v haldovém materiálu. Zvetrávání
sulfidu v haldovém materiálu se tvorí také sádrovec a místy i
skalice - chalkantit a goslarit. K relativne hojným supergenním
minerálum na novoveském ložisku patrí anglesit, jenž se
zde vyskytuje v podobe bezbarvých nebo bíle zakalených sloupecku,
jehlicek i tabulek (o velikosti až 1 cm), a cerusit, v podobe
bílých nebo modrozelene zbarvených tabulek a jehlicek. Na puklinách
sfaleritu se relativne casto objevují citrónove žluté povlaky
greenockitu. Lokálne je v oxidacní zóne ložiska hojný
pyromorfit, tvorící zde žlutozelené až zelené, max. 8 mm
dlouhé prizmatické krystaly. Asociaci druhotných minerálu
novoveského ložiska doplnuje malachit, linarit, smithsonit,
hemimorfit, dundasit, aurichalcit, chalkosin, covellin a
aragonit.
