Smutná paní
kantýnská
Havíri jí
nerekli jinak než švarná Stázka nebo švarná
Stázicka. Švarná Stázicka vedla kantýnu u šachty
Ludvík, která byla vyhlášená nejen skvelými fazolovými
polévkami, lahodným pivem, ale predevším utopenci a
nakládanými tvaružkami. Havíri vzhlíželi ke Stázicce jako
k bohyni a udelali by pro ni cokoli. Jen ženy a mámy havíru se
na Stázicku dívaly trochu pres prsty, protože si myslely,
že tech penez co havíri u Stázicky nechávají je preci jenom
trochu moc. Ale ony manželky a mámy jsou už takové,
že hledí na to, aby jejich syn ci muž radeji na
užitecnejší veci peníze rozkutálel, než hrdlem
prolil. Jenže ten prach, ten cerný, uhelný prach se nejlépe dá
spláchnout jedine pivem. A pivo je treba zajíst, to dá rozum. Tak
to chodilo, chodí a vždycky chodit bude. Nejen z toho duvodu
ale bývalo v kantýne, které už nikdo nerekl jinak než U
švarné Stázicky stále plno.
Stázicka byla
pracovitá, její kantýna útulná, cistá, že do ní rádi chodili i
lidé jako pan naddulní a úredníci. Rok od roku se darilo lépe a tak
není divu, že se kolem ní tocili i mladí havíri a snažili
se pro sebe u Stázicky získat více než jen úsmev a dobré
slovo, které mela pro hosty své kantýny vždycky dostatek.
Stázicka ale dobre vedela, že ten, kterého si jednou vezme za
muže, doma v michálkovickém kostele, ten že bude muset v
srdci mít pravou lásku. Prozatím, at už to byl ten ci onen,
Stázicka vždycky mela pocit, že se mladý havír více
uchází o její kantýnu než o její ruku. Až jednoho dne
nastoupil na šachtu mladý havír jménem Ignát.
Dokoncení príbehu si budete
moct precíst až po tom, co najdete kešku stejného názvu
ze série Ostravský geokahan. To se vám bude taky hodit pri
luštení keše OGK32 Ostravsky geokahan.
