Juricného
brýle
Byl to
popraskaný asfalt na okraji trolejbusové zastávky u ostravské Nové
radnice, který ho už nekolik dnu zajímal. Popraskaný a zvlnený
v rohu, kousek od prístrešku a díra pod ním, která jako by
se den po dni zvetšovala. Byly prázdniny. Chlapec tam chodil
každý den po dvanácté hodine, cekat na otce a matku. Chodívali
pak spolecne na obed do Radnicní restaurace nebo do nedalekého
podniku jménem Jindriška. A po obede zase trolejbusem domu.
Kdyby mu tak rodice dovolili, aby šel po obede na
„kupak“, na „Capkárnu“, ale nikdy se tak
nestalo. Chodívají tam prý divní lidé, zduvodnovali rodice chlapci
zákaz koupalište. Otec mu navíc dal za úkol vypocítat kolik
penez by stálo, kdyby chlapec na „Capkárnu“ chodil
denne. Prázdniny ve meste… Nedalo se to srovnávat s
prázdninami, které ješte vloni trávil u dedecka a babicky na
Vetérce, v Michálkovicích. Jenže ti už umreli a tak
chlapcovými zážitky z prázdnin roku 1969 bylo jen pozorování
dení z okna trolejbusu linky 103, cestou z námestí Republiky k Nové
radnici a pak zase zpet. Cas cekání na rodice si krátíval
pozorováním zbytku car, vyrytých v asfaltu a v kamenných kostkách,
které tam zbyly po pásech ruských tanku z lonského léta nebo
pozorováním podivné pukliny v rohu trolejbusové zastávky. Bylo
jasné, že se zvetšuje, že je den ode dne
vetší. Upozornil na to i otce, ale ten mu odsekl, že
urcite se mu to jen zdá a celou vec uzavrel, jak bývalo jeho
zvykem, s neomylností v hlase: „Kdyby to byl nejaký problém,
tak soudruzi, kterí to mají na starosti by to už dávno
vyrešili.“ Chlapec, ovšem vedel své..
Dokoncení príbehu si budete
moct precíst až po tom, co najdete kešku stejného názvu
ze série Ostravský geokahan. To se vám bude taky hodit pri
luštení keše OGK32 Ostravsky geokahan.
