Malír Jan
Zrzavý...
...patrí k ikonám ceského výtvarného umení 20.
století. Keš najdete u domu, kde se 5. listopadu 1890 jako
šesté díte v rodine rídícího ucitele Jana (Hanuše)
Zrzavého a Vilemíny rozené Kaizlové narodil.
...an acclaimed Czech painter, graphic artist, illustrator and
scenic designer, an important protagonist of the Czech avantgarde
of the early twentieth century. The cache is hidden beside the
house, where was born.
Jeho dílo je esencí lyricko-symbolistních proudu v tom
nejlepším slova smyslu. V pocátcích své tvorby inklinoval k
expresionismu; silne ho ovlivnila Munchova výstava. Jeho malírská
technika však vždycky mela spíš propracovanost
mistrovského šerosvitu. Na Umeleckoprumyslové škole v
Praze studoval pouhé dva roky, kolem roku 1910 se stýkal se
skupinou Sursum, v roce 1912 byl prijat do Spolku výtvarných umelcu
Mánes. Kolem roku 1917 se pridal ke sdružení
Tvrdošíjní, s nimiž vystavoval. Ve dvacátých letech
nepodlehl, tak jako vetšina jeho generace, kubismu –
jeho principy se Zrzavého díla dotkly jen letmo. Pracoval s
nejruznejšími mýtickými a náboženskými námety, na svých
cestách maloval krajiny a po celý život se témer úzkostlive
držel svého niterného, hloubavého projevu.
Zemrel 12. ríjna 1977 v Praze, pochován je dle svého prání na
Vysocine, u kostela v Krucemburku, odkud rod Zrzavých pochází a
který byl jeho druhým domovem.
V roce 2008 vzniklo z iniciativy okrouhlických obcanu,
rodáku a také príbuzných Jana Zrzavého Obcanské sdružení Za
záchranu rodného domu Jana Zrzavého.
Více o Mistrovi najdete na www.janzrzavy.cz
Jan Zrzavý
vzpomíná na domov
Ješte
nedávno byla v okrouhlické škole trída se starou podlahou,
vedly v ní cesticky do dreva vyšlapané, cesticky z pokoje do
pokoje – byla to podlaha našeho bývalého bytu. My
všichni jsme to staré drevo vyšlapali: maminka, otec,
nás devet detí. Mel jsem ten byt a hlavne velký obývací pokoj
strašne rád.
Náš rodinný pokoj, který jsem mel tak rád, si dodnes
pamatuju do každého detailu, kde co stálo a jaké to bylo. Na
okna, vysoká a s okenicemi, jsme lepili panácky a panenky
vystríhané ze starých novin, když se vystrihovánka roztáhla,
bylo jich treba deset vedle sebe. Nebo jsme si sami namalovali
obrázky, vystríhali a nalepili. Nad stolem visela velká petrolejová
lampa, to bylo svátecní osvetlení, rozsvecovala se jenom na
Štedrý den. Nábytek byl vetšinou z mamincina
príbuzenstva, pár kousku porád mám. Na prádelníku stály cerné
vídenské hodiny, vykládané perletí, biedermeier. Každý vecer,
už v nocní košili, je tatínek natahoval. Když je
dnes natahuju , vždycky si na tatínka vzpomenu a vidím ho. Byl
tam velký žlutý kredenc, kde jsme my deti mely hracky a
poklady. V tom pokoji jsme my nejmladší s rodici spávali.
Stála tam tatínkova a matcina postel, kolmo k té mamincine byla
pristavena detská postýlka se sítí. Nejmladší spal v
postýlce, druhý v šupleti, které se zpod postýlky vytáhlo, a
tretí postoupil na kanape u okna. Tam v zime porádne táhlo.
Škola, dost veliká budova, stála skoro o samote, poblíž
byla jen hospoda a skrobárna; když se neucilo, bylo v dome
pusto. Chodby byly vecer temné, tajemné. Tatínek me obcas poslal
nahoru do kabinetu pro pero nebo pro jinou malickost, kterou tam
zapomnel. A to byly hrozné okamžiky v mém živote! U tretí
trídy visela na zdi velká kresba lidské kostry, pro me kostlivec,
smrt. V noci se mi zdávalo, že ta smrt za mnou beží a já
mám nohy jako prilepené, nemužu zahnout kolem rohu, smrt me
už už chytá, a to jsem se vždycky s hruzou vzbudil.
U schodu do prvního patra jsem vídával vecer ve tme ohromnou
ohnivou hlavu, rozšklebenou, koulela velikánskýma ocima.
Nekdy bývala cervená jako ohen, jindy zelená. Byla to asi vzpomínka
na pruvod komediantu, který jsem videl ve vsi. Jeden z komediantu
mel nastrcenou podobnou hlavu z papírmašé, a to me tenkrát
tak vydesilo, že jsem málem skocil do reky, nemel jsem honem
kam utéct.
Ale v našem velkém pokoji pokoji, tam bylo blaho.. Tam jsem
snil, vymýšlel si svuj svet, znal jsem každý kus
nábytku a rozmlouval s temi vecmi jako s živými. Pohádka.
Bezpecí. Vidím ty cesticky do dreva vyšlapané
……
Úryvky z knihy Jan Zrzavý vzpomíná na domov, detství a mladá
léta, Praha, Svoboda 1971.
