Povesti Litovelska - Strasidelná hospoda Uncovice
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(small)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Uncovická tvrz, ležící na východní strane vesnice, je jedna z nejstarších v celém olomouckém kraji. Vznikla již v první polovici XIV. Století za mocných pánu z Lipé.
Puvodní tvrz byla mnohem rozsáhlejší než bývaly obycejné tvrze vladycké. Mela pevné hradební bašty a veže s cetnými strílnami. Uprostred stála okrouhlá vež zvaná hláska a byla urcena jako pozorovací vež. Jan Ptácek z Pirkštejna a Polné tu mel roku 1410 dokonce svého zvláštního purkrabího Ondreje z Kunšína, címž se žádné jiné tvrze nemohly honosit.
Za husitských dob neutrpela žádné škody od táborských vojsk, avšak v uherské válce mezi Jirím z Podebrad a Matyášem Korvínem roku 1467 byla úplne zpustošena. Koncem XV. století byla opet obnovena. Tricetiletou válkou utrpela velké škody a byla zpustošena stejne jako její hláska.
V pozdejších dobách byl v prízemí tvrze zrízen panský šenk a v poschodí tancírna. A dokud tu ve tvrzi byla hospoda, strašilo v ní. Pravidelne kolem deváté hodiny tam nastal hluk a kdo se v ní zdržel pres devátou hodinu, býval všelijak poškozen na tele. Lidé se jí proto radeji vyhýbali.
V tvrzi uncovictí obcané vedli jednoho vecera v hospode takovou rozprávku o strašidle. Sedeli u silného dubového stolu na pevných lavicích a statecne si nalévali z kamenných džbánu plných dobré chmeloviny. Hovor se z vecí všedních prenesl na veci nadprirozené, tajemné a nezbádané.
Hlavní slovo vedl výmenkár Stratil. Ten vypravoval o strašidle v tvrzi a o jeho kouscích s takovým zápalem, jako by je byl sám na vlastní oci videl. Mnozí mu prikyvovali na souhlas hlavou, jiní projevovali svuj souhlas slovy, nekterí však se usmívali a cinili poznámky, kdože by ješte dnes takovým hloupostem veril.
„Hloupostem?“ – podráždene vykrikl starecek Stratilu, „však muj dobrý otec, dej mu Pánbuh vecnou slávu, mnohokrát vyprável, že strašidlo ve tvrzi slyšel. Takový rámus prý tam delalo, jako když se všichni kone v maštali utrhnou a kopyty do žlabu a ohrad bijí.“
„Dejte radeji pokoj s hloupými povídackami,“ vmísil se do reci pantáta Ženožicku, který se trochu bál, „nemáte-li nic rozumnejšího k hovoru, radeji toho nechte. Mrtví a strašidla se mají nechat na pokoji! A klidná hlava pred spaním je ten nejlepší lék pro spaní. Hospodo, platím!“
Vytáhl z kapsy vácek, ponoril do ní dýmku, nacpal ji, zapálil a labužnicky bafaje rozloucil se s hlasitým spánembohem se sousedy a odešel.
Chvíli bylo ticho a za chvíli se ozval podráždene dedecek Stratilu: „Hloupé povídacky, povídal? Sám tomu verí víc než já, ze strachu jde brzy domu, a tady delá hrdinu a karatele. Známe dobre takové hrdinství!“
Mnozí ze sousedu pokývali hlavami, úsmev bez výrazu pohrál jim kolem úst, slova však zustala za zuby.
Jediný, kdo se jen stále usmíval, byl mistr kovár. Pilne si prilíval ze džbánku a smál se pod vousy. Nyní se však narovnal, plácl svou težkou rukou na stul a hlasite zvolal:
„K smíchu je to vaše povídání a strašení. Nikdo z vás tam nebyl, nikdo nic nevidel, nikdo nic neslyšel, nikomu z vás strašidlo neublížilo. Všichni se bojíte. Já bych se nebál. A aby jste vedeli, pujdu se tam ješte dnes podívat, abych to vaše strašidlo osobne poznal. Snad budu mít štestí, uvidím je, pobavím se s ním trochu a zítra vám zde u tohoto stolu, jako že se Karel navrátil jmenuji, reknu, jak vypadá a co povídalo.“
„Rouháš se, Karle!“ zvolal starecek Stratilu podráždene, „a dej si pozor, aby se ti tvé vychloubání nevyplatilo. Strašidlo tam je a již po deváté hodine vyplatí každého, kdo se opováží do hospody v tvrzi prijít. Nyní máš již deset. Snad již na tebe ceká a teší se na tvou návštevu. Ale, mistre, varuji te ješte jedenkrát. Rozmysli si to dukladne. Máš na to casu ješte dost. A nepokoušej se nikdy zlomit zlo nerozvážností.“
„Již jsem rekl a nerad mluvím o veci dvakrát,“ zvolal srdnate kovár.
Po této rozmluve horklo sousedum pivo v ústech. Do reci nebylo. Dopili, zvedli se, zaplatili a odešli.
Zustal jen samotný kovár jakkoli jej vybízeli, aby šel s nimi, a porucil si nový džbán. Rucicky na hodinách se vlekly líne jako had na stráni. Zatácely se k jedenácté, když mistr kovár vstal, zaplatil a vyšel.
Byla nevlídná noc. Vítr honil na nebi roztrhané mraky, jimiž chvílemi probleskl mesíc.
Kovár šel z hospody nejistým krokem. Jakkoli mu pivo dodalo dosti kuráže, studený vítr ochladil trochu jeho srdnatost. Zastavil se a uvažoval. Má – nemá? Vzpomnel si však, jak se hrdinne vychloubal, že se nebojí. Nebylo mu nyní do smíchu. A tak mistr kovár, chteje dokázat, že se nebojí, dal se ulicí k tvrzi.
Když k ní docházel, šel pomaleji a pomaleji. V tom promenlivém nocním osvetlení zdála se podivne strašidelná, neprívetivá a sedela na mírném kopecku jako ošklivá žába.
Konecne došel k tvrzi. Prešel tiše nádvorí a jako stín se ubíral ke dverím hospody. Opatrne uchopil za kliku, nestiskl ji však. Naposledy zaváhal.
Mesíc se v tu chvíli vyhoupl na chvíli z mraku a ozáril stenu a nádvorí. To rozhodlo. Mocne uchopil težkou kliku a stlacil. Dvere se potichu otevrely.
Vešel. Nevlídná místnost ho prijala chladne jako vetrelce, který jde rušit nocní klid. Bylo ticho, podivné ticho, plné ocekávání a napetí. Mistr šel, pomalým krokem prešel místnost a sedl si do kouta, v nemž v záblesku mesícního svetla uvidel stul. Cekal. Nic, jen dusné ticho vukol.
Když ponocný odtroubil ve vsi jedenáctou, setmelo se náhle a strhla se strašná boure. Vítr skucel, lomcoval okenicemi, celá hospoda se trásla až v základech a najednou se ozval strašný rachot hromu.
Nastalo boží dopuštení.
V tom zadunela mocná rána, jako by se celá budova hroutila, a uprostred ve strope zacala padat omítka, až se objevila temná díra.
Blesk šlehl temnotou a v té pekelné zári s hruzou spatril mistr na smecku certu s ohnivými jazyky. Šklebili se na mistra a výhružne šermovali rukama proti nemu.
Nová ohlušující rána zaznela a certi, jako by je zeme pohltila, byli ti tam. Chvíli bylo ticho, desivé a strašné, že kovár slyšel své vlastní srdce tlouct až kdesi v hlave.
A tu najednou jako by se samé kamení sypalo ze stropu. Šumelo to, bubnovalo, rachotilo a dopadalo neustále na zem. Mistr hledí udivene a neverí svým zrakum. Co to je? Celá zeme byla pokryta velkými palickami cesneku.
Padání ustalo a najednou – bác! Otvorem ve strope spadl na podlahu kostlivcuv hnát. Jeden, druhý, tretí, ctvrtý, pak hrudní koš a konecne lebka. Mistr ani nedýchal. Pokoušely se o neho mdloby. Alkohol prchal z tela jako pára a mistr vystrízlivel.
Okenicí blýskla do šenku oslnivá záre mesíce. A v té zári mistr spatril, jak se hnáty spojují, a než se nadál sedel na zemi kostlivec. Zahýbal rukama, pak nohama, zaklapal celistmi, a kroutil hlavou. Pak se zvedl. Jedním hnátem odhrnul od sebe palicky cesneku, takže se utvoril na zemi kolem neho volný kruh, stanul v jeho stredu, zaklapal hlasite celistmi a tichem šenkovny zaznel dutý hlas jakoby ze záhrobí:
„Tak, cesnek bych mel, ješte maso! Treba i lidské…“
Po techto slovech zachrastili jeho bílé kosti a kostlivec zamíril prímo ke kovári.
Ten to již déle nevydržel. Vyskocil pres stul a hnal se jako divý ke dverím. Neubehl však ani do poloviny, když v cesneku uklouzl a jak dlouhý tak široký se natáhl na zem. Hlavou narazil na jakýsi tupý predmet a zkrvavil si ji. Ale nedbal toho. Znovu vyskocil a jako štvaný jelen pádil ke dverím. Za ním se ozýval príšerný chechot certu a do toho se mísilo chrastení kostlivcových hnátu.
Vybehl z místnosti.
Studený vzduch prilehl na jeho zpocené telo a mile chladil. Venku bylo ticho, vítr jakoby ulehl ke spánku, mraky se roztrhly a na nebi se ukázaly hvezdy. Do pusté ulice svitl mesíc.
Kovár zmožený hruzou šel težkým krokem domu. Steží došel. Zima jím trásla, v mysli mel podivnou smesici hruzy, utrpení a prestálého nebezpecí.
Doma ulehl, upadl v horecku a ta jím lomcovala tri dni. Když konecne povolila, požádal ženu, aby mu zavolala sousedy.
Prišli všichni, tiše se posadili a napjate poslouchali, když jim mistr vypravoval své strašné dobrodružství. Pokyvovali hlavami a potom zase tiše odešli.
Venku promluvil první dedecek Stratilu:
„Tak vidíte sousedé, že jsem mel pravdu já. Díky Bohu, že to tak ješte s mistrem dopadlo. Se strašidly nejsou žádné žerty.“
A poslední slovo mel pantáta Ženožicku: „Prece došlo na moje slova sousedé. Mrtví a strašidla se mají nechat na pokoji. Pánbuh s námi a zlý pryc!"
Additional Hints
(Decrypt)
Zntarg