Totalitní režim, instalovaný po Únorovém politickém prevratu Komunistickou stranou Ceskoslovenska v letech 1948 - 1989, má prostrednictvím svých represivních orgánu, stranických institucí a justice na svedomí dlouhou radu zlocinu - loupeže, krádeže, fyzickou a psychickou likvidaci celých spolecenských vrstev, veznení a popravy politických odpurcu, mucení, psychický teror a vraždy...
Dve z nich se udály 24.cervence 1949 v Jizerských horách:
Nad Vlašským hrebenem svítalo...
... vlahá letní noc ustupovala jiskrivému cervencovému ránu a z težko prostupných, místy bažinatých lesních porostu stoupaly oblácky mlhy. Na nevelké mýtine se proti blednoucí obloze rýsovaly špicky nekolika skautských stanu na nízkých podsadách, pod nimiž pokojne spalo sedm železnobrodských skautu-roveru. Zeme vydechovala severskou smesici vuní trav, jehlicí, rašeliništ a kvetin, takovou, jakou ucítíš jen tady, v Jizerských horách. Rodil se nový den – 24.cervenec 1949.
Pak zaznely první výstrely. Z pistolí a ze samopalu. Pach spáleného strelného prachu se mísil s ranním mlžným oparem. Jekot kulek, rachocení uzáveru zbraní a nenávistné rvaní esenbáku prehlušilo lesní ticho. Témer sedmdesát príslušníku komunistického Sboru národní bezpecnosti a Stb hrdinne pálilo do plátených príbytku nic netušících rozespalých sedmnácti-osmnáctiletých kluku: Tomáše Hübnera, Roberta Hofrichtera, Josefa Veseleho, Jindricha Kokošky, Jirího Majera a Radomila Raja a jen o neco staršího kamaráda, petatricetiletého Jirího Haby.
Hejnický Wolfgang Heilig byl hrobníkem ze staré školy. Privazoval mrtvým na marách provázky na prsty a vedl je pres složité kladky ke zvonkum v oknech márnice. Chtel mít jistotu, že nepohrbí živého. Po otci zdedil dve knížky. Breviár a ohmataný svazek s názvem Predcasný pohreb, který táta kdysi koupil na pouti v Reichenbergu. Wolfgang znal spisek skoro zpameti: Drtivý tlak na plíce, dusivé výpary vlhké prsti, prilnavá lepkavost rubáše, neúprosné objetí temného prostoru, ticho jako v podmorské tuni, neviditelná, ale hmatatelná prítomnost cervu a k tomu predstava vzduchu a trávy nahore...
Jednou prijela do Hejnic kolona aut. Byli to policajti z Frýdlantu. Vytáhli za ruce a za nohy z dékávy dve mrtvá tela.
„Oba pohrbíš,“ rekl ceský major. „Je to rozhodnutí národního výboru.“
„Nepohrbím,“ rekl Wolfgang Heilig. „Nemužu. Nahé nepohrbívám.“
„To je máme kvuli tobe oblékat?“ rekl major. „Zítra budou pod drnem. Jinak víš, Nemcoure, co te ceká,“ prikázal.
Pak trochu omluvne dodal: „Jak mi je dali, tak vám je vezu.“
Tela jedno po druhém odvezl do márnice na trakari. Provázky od zvonkohry jim k prstum neprivazoval, nebot nebylo pochyby, že lidé s ustreleným temenem hlavy, srdcem proderaveným zezadu a s radou dalších strelných zranení, se na dne temného hrobu probudit nemužou. Hejnický hrobník Wolfgang Heiling si lámal hlavu, odkud vítr vane. Ani za heinleinovských casu se nestávalo bežne, že by mu nekdo prikázal pochoval neznámé mrtvé, bez oznacení hrobu a o veci pod prísným trestem mlcet. Navíc mrtvé zjevne usmrcené násilne...
Heiligova žena ušila z prosteradel dva rubáše. Hrobník pretáhl pytle mrtvým pres hlavu až ke kotníkum. Na nohy jim navlékl bavlnené ponožky, které koupil v koloniálu. Že prý mají v nebi studené podlahy a je to o nastydnutí. Oba muže pohrbil u zdi hrbitova do neoznaceného hrobu. To místo si však dobre zapamatoval...
(Jaromír Štetina: Gravitace)
...pan Radomil Raja pri našem rozhovoru v cervenci 2010. S druhým (a posledním) v USA dosud žijícím úcastníkem masakru a zatýkání železnobrodských roveru v Jizerských horách panem Robertem Hofrichterem se pravidelne scházejí pri jeho návštevách v CR
... a pan Robert Hoffrichter pri své každorocní návšteve kamarádu a prátel v Železném Brode. Pametní desku Tomáši Hubnerovi a Jirímu Habovi nechal vyrobit a osadit k památníku bezpráví, který se nachází na Železnobrodském hrbitove. Byl to také on, kdo na pocátku devadesátých let zorganizoval exhumaci ostatku dvou statecných roveru z neoznaceného hrobu v Hejnicích a zajistil jejich dustojné spocinutí v rodinných hrobkách. Pan Hofrichter je rovnež iniciátorem postavení pomnícku u Soušské silnice…(foto 12.6.2011)
25.únor 1948 znamenal definitivní konec pluralitní demokracie a nástup totalitní diktatury nejhrubšího zrna. Všechny spolky a organizace byly zacleneny (nebo slouceny )do nove založených organizací, které plne podléhaly kontrole a vedení KSC. Obec Legionárská, Skautská organizace a rada dalších byly v celé republice zakázány úplne, nejinak tomu bylo i v Železném Brode. V Železném Brode bylo velmi silné skautské hnutí, jedno z nejvetších stredisek v kraji sdružovalo více než 150 vlcat, svetlušek, skautu, roveru... Po 2.svetové válce vybudovali skauti svépomocí v Brode velké stredisko (skautské centrum). Areál sestával z osmi vybavených kluboven, hrište, spolecenského sálu pro více než osmdesát sedících diváku. Nekolik oddílu melo kompletní výbavu pro tri samostatné letní tábory, které se organizovaly každorocne v Jizerských horách... Po zákazu Skautingu byla rada skautských cinovníku zatcena a uveznena. Veškerý majetek skautského oddílu vcetne nove postaveného areálu získal pak komunisty ustavený Svaz ceskoslovenské mládeže.
V techto místech se nacházelo stredisko železnobrodských skautu....
Komunistickému režimu silné skautské hnutí, které – prestože zakázané – pokracovalo skryte dál ve své cinnosti, samozrejme vadilo. Navíc se rada jeho clenu zapojovala do pomoci ilegálním protikomunistickým skupinám - sberem informací, roznášením letáku, fungovali jako„ spojky“ a pod.
Bylo proto nutno vytvorit precedentní prípad a „monstrproces“ minimálne krajského významu a „odhalit“ nekdejší skauty a skautskou organizaci jako “ neprátele pracujícího lidu“
Stb proto zahájila „akci Jizerka“:
„...Nejprve nás kontaktoval železnobrodský rodák Jirí Hilger, vystupující jako údajný agent CIC (tz.v. „agent – chodec“), který mel dle jeho vlastních slov pracovat na železnobrodsku v ilegalite. Zacátkem léta 1949 nás varoval, že se chystá naše zatcení. Nechteli jsme pasivne cekat, až si pro nás Bezpecnost prijde a Hilger se nabídl, že pro nás zajistí odchod z republiky pres šumavské hranice. Tím jsme se nevedomky stali pešáky ve hre provokatéru a agentu StB, ve hre ve které jde o život a kterou také dva z nás životem zaplatí ... Podle jeho instrukci jsme se meli „stáhnout do lesu“ (na naše táborište pod Vlašským hrebenem) a vyckat jeho príchodu - a následné cesty na Západ.“
Mezitím však Stb jednala.
„...Aby se „prozradilo“ místo, kde jsme v tech stanech táborili, (tenkrát tam byl skutecný prales, místo kam nikdo nezavítal, proti tomu to tam dnes vypadá skoro jako v anglickém parku), našli si k tomu úcelu takového prostácka, nejakého Slováka, který tam poblíž Hruškových skal stahoval drevo. Chlapovi v noci odvedli kone, ráno, když jej hledal, mu rekli, že mu kone nejspíš nekdo ukradl a chce jej prevést do Polska... Potom ho odvezli na motorce pod Vlašský hreben, kde byl kun údajne spatren. Urcili mu presne místo, kde jsme táborili. Asi pocítali s tím, že ho zastrelíme, aby meli duvod ihned k akci. Pochopitelne jsme milého Slováka vyvedli z omylu, že tam žádný kun není. A já a ješte s Robertem Hofrichterem jsme ho vyvedli temi lesy zpátky k ceste, aby nezabloudil. „Konáka“ se chopila opet Bezpecnost, divili se, že se vrátil, vyslechli ho. On jim potvrdil, že narazil na stany, kde bylo pár lidí a že jsme ho vyvedli ven. A protože meli už všechno pripravené (už 2 dny pred tím meli pohotovost na Jizerce, pripravená auta, sanity, všechno...), pockali si na onu dobu mezi „psem a vlkem“ a zahájili akci s cílem nás „exemplárne“ zlikvidovat. Rozkaz znel: až se bude rozednívat a zacnou být videt kontury stanu, zahájit palbu a vystríleli to tam!“
Plány sedmi mladých lidí odejít do emigrace byly 24.cervence krátce pred rozednením rozprášeny palbou z pistolí, samopalu a kulometu.
"...Leželi jsme ve stanech, když nás zasypali první velkou dávkou. Stany stály vedle sebe a snad jen díky tomu, že jsme leželi v podstate na zemi, tak nás ta strelba úplne nezdecimovala. Byl jsem postrelen do ramene a Cíž, tedy Jirka Haba, který ležel vedle me, na tom byl ješte hur. Když konecne strelba utichla, vyzvali nás, abychom beze zbraní vyšli ven. Až na Jirího Hábu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem. Jirka Haba, jehož zranení bylo natolik vážné, že nemohl z toho stanu vubec vylézt zustal uvnitr. Já jsem se vypotácel s ostatními ven. Všechno se sebehlo hrozne rychle, byli jsme zcela prekvapení, nepripravení... Pozdeji kluci ríkali, že jim Cíž ješte stacil ríci, že nás bude krýt strelbou, at se pokusíme utéci. Nikdo z nás totiž netušil, jaká obrovská presila nás obklícila. Jirka Haba byl vážne zranen, presto se pokoušel strelbu opetovat a bránit se. Odtáhli nás o kus dál a srazili na zem, obliceji k zemi.... Potom znovu zahájili palbu, tentokrát z lehkých kulometu a oba stany i s Jirkou Habou rozstríleli napadrt. Nedali mu sebemenší šanci...
Mezitím k nám pribehlo nekolik esembáku a zacali do nás, ležících, strílet z pistolí. Vedle mne zastrelili Tomáše Hübnera z Brodu, mladého kluka, kamaráda ze skautského oddílu. Mne postrelili do obou nohou, Pepíka Veselého, Jindru Kokošku také postrelili. Takže tam vypálil nekolik zásobníku, z toho do našich tel nejméne sedm ran. Dodnes slyším jak nekdo okrikl ty nejhorlivejšího „strelce“ v okamžiku, kdy menili zásobníky a chystali se nás dorazit: „Soudruzi, neprasecte, potrebujeme nejaký živý taky...“
Když Akce Jizerka skoncila, nastalo v Železném Brode i okolí rozsáhlé zatýkání, pri kterém bylo zatceno a do vyšetrovací vazby odvedeno více než ctyricet lidí. S vetšinou z nich byl v ríjnu 1949 veden proces pred Státním soudem v Praze. Proces byl zmanipulovaný, všechno bylo predem pripravené a jako vždy v režii Stb. Obvinení padla z naprosto nesmyslných trestných cinu, jen aby dopadení skauti a jejich prátelé mohli být odsouzeni k vysokým trestum.
Robert Hofrichter (20 let) byl odsouzen na dvacet let . Dnes žije v USA
Radomil Raja (17 let) byl jen „díky“ vážným zranením a tedy „špatné využitelnosti“ pri otrocké práci v lágrech, odsouzen na dva a pul roku. Dnes žije v Železném Brode.
Jirí Majer (18 let) a Josef Veselý(19 let) byli odsouzeni každý k deseti letum vezení
Václav Hlava a Josef Klapác (oba 18 let), byli odsouzeni každý na deset let
Jindrich Kokoška a František Linka (oba 17 let), byli odsouzeni každý na osm let
Josef Šírek a Jirí Žídek (oba 17 let), byli odsouzeni každý na dva a pul roku.
Trináct dalších obcanu vcetne dosud nezletilých chlapcu z Hejnic a Bílého Potoka, kterí skauty podporovali potravinami, dostalo tresty do osmi let vezení, které si odpykávaly v uranových dolech.
Dalších devet mladých lidí ve veku 15 až 17 let bylo odsouzeno k trestum do jednoho roku.
Tomáš Hübner (17 let) a Jirí Haba (35 let) byli tajne pohrbeni v neoznaceném hrobu na hrbitove v Hejnicích. Jejich rodice a príbuzní nedostali žádnou zprávu o úmrtí ani pohrbení svých detí. Teprve po roce 1990 byly jejich ostatky exhumovány a preneseny do hrobu jejich rodicu. Jelikož nebyli v žádném procesu odsouzeni, nemohli být ani rehabilitováni a jejich rodinám a príbuzným se nikdo po devadesátém roce ani neomluvil!
... teprve po roce 1989 mohl být u Soušské silnice vztycen pomník komunistickou policií brutálne zavraždeným jizerskohorským roverum – skautum ze Železného Brodu, Tomáši Hübnerovi a Jirímu Habovi.
Na léta klukovská si casto vzpomínám, na první skautskej slib, na jeho krásná slova
a v duchu s bráchou zas pod stanem usínám, skoncil den v tábore, a do tmy houká sova.
Novej rok prines' mráz, Únor, a v srdcích led, zlej vítr zafoukal ze stepi od východu,
sebral nám nadeji, ne, nebude to hned, stát za svým názorem, a nejít do pruvodu.
Lilie skautská, ohnem kalená,
máme ji v sobe, v nás nikdy nezvadne,
dej Buh, at hvezda krví zbarvená
už jednou provždy zapadne.
Poslední prázdniny bratr rek' akorát, skautskýmu slibu, že zustaneme verní
a tak nám na podzim prišili na kabát vojenský výložky, jak saze cerný.
Když jsme pak po vojne svobodní chteli být, zbylo nám jediný - na západ prejít cáru.
Novýho bobríka odvahy ulovit, usínat pod stanem a hrávat na kytaru.
Lilie skautská, ohnem kalená,
máme ji v sobe, v nás nikdy nezvadne,
dej Buh, at hvezda krví zbarvená
už jednou provždy zapadne.
Vidím tu krutou noc, vidím vše jako dnes: plazím se po briše, kolem nás ostnatej drát...
Zábleskly výstrelu, po krku skocil pes... Tys´ bratre odešel do vecnejch lovišt spát.
To už mi nebylo, bráško muj, do tance, ani jsem nemoh' ti naposled zamávat,
na rukách pouta a k tomu kopance, pred sebou uran na osm let dolovat...
Lilie skautská, ohnem kalená,
máme ji v sobe, v nás nikdy nezvadne,
dej Buh, at hvezda krví zbarvená
už jednou provždy zapadne...
Podekování...
Muj velký dík patrí panu Radomilu Rajovi, se kterým jsem v cervnu 2010 vedl o uvedených událostech nekolik casove nárocných rozhovoru a který mi s laskavostí sobe vlastní poskytl k události celou radu upresnujících informací. Bylo mi velkou ctí se s panem Radomilem Rajem setkat a velice mu za cás, který mi venoval, dekuji !!
Pri tvorbe tohoto listingu byly krome fotografií a autentických citací z rozhovoru porízeného autorem, použity také citace z knihy Jaromíra Štetiny "Gravitace", kopie perokreseb Marko Cermáka a text písne skupiny Taxmeni. Všem uvedeným autorum rovnež dekuji!
Nekolik slov k samotné cache:
1. Cache se nachází nedaleko od místa masakru železnobrodských skautu. Pri jejím umistování jsem zvažoval, zda cache uložit u stávajícího pomnícku (viz foto v listingu) nebo v okolí puvodního místa prepadení roveru a zastrelení Jirího Haby a Tomáše Hübnera. Po opakovaných zkušenostech s nekolika prípady naprosto bezohladne rozhrabaného okolí pomnícku ci sakrálních památek a také vzhledem k autenticnosti, jsem se nakonec rozhodl umístit cache do míst, kde se popsané tragické události skutecne odehrály. Predem však upozornuji prípadné „hledace pokladu“, že cache je (m.j. i na prání dosud žijících pametníku) umístena v b l í z k é m o k o l í, nikoli však p r e s n e v místech rádení príslušníku totalitního SNB!
2. Pohybujete se v CHKO Jizerské hory a mimo vyznacené stezky – chovejte se proto maximálne obezretne, tiše, opatrne a ohleduplne. Nenicte porost ani podrost, netrhejte kvetiny, nelamte vetve. Okolí nerozkopávejte, neprehrabujte – nic z toho není pro nalezení cache potreba! Zachovejte, prosím, urcitou úctu k tomuto místu a tím i k lidem, kterí zde zemreli.
3. Cache není popelnice. Dodržujte zásady Fair Trade, které se z ceského GC cím dál tím více vytrácí! Ridte se jednoduchými pravidly:Mel bych já sám radost z nálezu predmetu, který do cache vkládám? Má mnou vkládaný predmet alespon stejnou nebo vyšší hodnotu, než predmet, který si z cache beru?
4. Pokud logujete v dešti nebo snežení, chrante maximálním možným zpusobem LB a celý obsah schránky pred navlhnutím! Pokud budete provádet odlov v zimních mesících a schránka bude v úkrytu zamrzlá tak, že by násilným vyjmutím hrozilo její poškození, schránku ponechte na míste nesnažte se Logbook „vydolovat“ ze schránky!! V takovém prípade postací zaslat ownerovi pres profil Vaší fotografi u cache a popis dané situace = proc nebylo možné zápis provést. Následne na GC.com logujte jako „Found it „ - log Vám pochopitelne uznám a nedojde ke zbytecnému poškození cache.
5. Protože je cache tématicky zamerená, snažte se prosím v cache vymenovat jen takové predmety, které mají souvislost se skautingem, príp. woodcraftem, trampingem nebo také „tretím (protikomunistickým) odbojem“. Výjimku pochopitelne tvorí CWG a track-predmety: TB, GC, et.c...
Nemáte-li vhodný predmet na výmenu, logujte prosím „No Trade“.DEKUJI ZA RESPEKTOVÁNÍ TÉTO PROSBY !!
GOOD GEOHUNTER!