Rybníková víla
At si myslí kdo chce co chce, rybníková víla proste existuje.
Když jsem byla malá, chodila jsem se na ní dívat vždy v nedeli s babickou k našemu rybníku. Bylo parné letní prázdninové horko, babicka vždy vzala košík se svacinou a pitím a my se vydaly spolecne pozorovat rybníkovou vílu. Po krásné procházce lipovou alejí jsme prišly k našemu rybnícku a schovaly se do trávy. Vetšinou jsme cekaly hodne dlouho, než víla prijde. Dávala si pokaždé na cas. Horké slunce jí vytáhlo z rybníka a Teruška se chodila slunit a hrát prímo na breh. Byla krásná a malinká. Zlaté vlásky a nádherné šaticky jsem jí vždy závidela. Na hlave nosívala upletený venecek z kvítku. A jak krásne zpívala. Byly to sice jen popevky, které nemely slova, ale to mi vubec nevadilo. Dívala jsem se na ní s obdivem a pusou dokorán a babicka mela vždy plno práce, aby me udržela a já se za ní nerozbehla. Vedela jsem, že se to nesmí. Nikdo nikdy nesmel vyrušit vílu Terušku. Tak mi to vyprávela moje babicka. Toho, kdo by to udelal, by stáhla do vody a utopila. Já jsem tomu nechtela nikdy verit. Jak by mohlo takové nežné stvorení nekomu ublížit? Babicce jsem verila a vílu pozorovala dobre schovaná ve vysoké tráve. Vše trvalo vždy jen hodinu a víla se schovala zpátky do rybníka. Já jako v okouzlení krácela zpátky domu a nechávala si o ní každý den zdát.
Jak cas plynul, místo víly jsme se zacala zajímat o jiná zjevení a na Terušku úplne zapomnela.
Vše se ale po nekolika letech vrátilo zpátky. Má maminka si vzala k sobe na prázdniny mé deti a jak to tak bývá, rozhodla se jim ukázat místecka, kde jsem si já v detství hrála a kam jsem chodívala se svou babickou. Celý týden jim slibovala, jak pujdou v nedeli pozorovat rybníkovou vílu Terušku, jako to delávala jejich maminka se svojí babickou. Deti nemohly dospat nedelního rána. Vzbudily se casne ráno a vytáhly babicku k rybníku.
Vzaly si košík se svacinou a všichni tri vyrazily za vílou. Deti verily moc, že Terušku uvidí, ale babicka tomu moc nadejí nedávala. Preci jen uteklo plno let od doby, kdy jsem vílu naposledy videla já s mojí babickou. Všichni tri cekaly dlouho. Celý košík dobrot snedený, ale víla ne a ne prijít. Po dvou hodinách usilovného cekání to chtely vzdát. Nejmladší Ondra najednou uslyšel jemnounké zpívání, které se stále víc približovalo. Deti se schovaly co nejvíc do trávy a cekaly. Najednou se z rybníka vynorila víla Teruška. Zamávala kaprum, kterí jí doprovázeli a zamírila si to rovnou na breh na slunícko. Bára s Ondrou byli jako u vytržení, dojetím a strachem z toho, že si jich víla všimne a ztratí se, napetím témer ani nedýchali. Byla nádherná, milá a jemná. Lísteckem lopuchu nabírala vodu z rybníka a zalívala kvetiny, které k vode nedosáhly. Pak si sedla na breh a pozorovala kapríky, kterí samou radostí vykukovali nad hladinu a mávali jí ploutvickami. Asi po hodine se zvedla a s noblesou se vrátila zpátky do rybníka.
Asi nám to verit nebudete, ale my jsme ji všichni opravdu videli. A kde? To nemužeme prozradit. Je to naše rybníková víla Teruška a my nechceme, aby jí nekdo rušil a polekal. A já už se moc teším, až budu mít vnoucátka a pujdu s nimi také navštívit rybníkovou vílu Terušku.
At si myslí kdo chce co chce, rybníková víla proste existuje!!!!!
Nezapomente si opsat bonusové císlo "T", které naleznete v logbooku nebo na krabicce, pro výpocet souradnic FINÁLKY série Jihoceský kapr.
|