Na zacátku byla touha poznat neprobádané konciny
a najít severozápadní cestu oceánem mezi Evropou a Asií. Nakonec
nad tužbou po poznání zvítezila ctižádost dobýt jako
první severní pól. Ambicióznost však muže vyvolávat i
zášt, o cemž se zrejme presvedcil americký polárník
Charles Francis Hall. Stal se totiž obetí neznámých vrahu na
ceste k Arktide.
Patril mezi nejvýraznejší badatele své doby a svojí
osobností vycníval nad vetšinu ostatních dobrodruhu, kterým
šlo pri objevování ledových pustin na severu prvoplánove
pouze o slávu.
O detství a mládí Charlese Francise Halla se nedochovaly témer
žádné zprávy. Badatelé se shodují pouze v tom, že se
narodil roku 1821 v americkém Rochesteru ve státe New Hampshire.
Vyucil se kovárem, zanedlouho jej však okouzlilo jiné
remeslo – vydával provincní noviny.
Kanadský badatel a spisovatel Farley Mowat ve své knize Polární
vášen vydané na konci šedesátých let minulého století
uvádí, že Hall byl považován za mystika. V polovine 19.
století jej totiž prý sám Buh vyzval, aby se vydal pátrat po
ztracených clenech polární expedice, kterou k severnímu
pobreží Kanady v roce 1845 vypravil sir John Franklin. Kolem
130 lidí tehdy vyplulo z Anglie na lodích Erebus a Terror. Jak se
pozdeji ukázalo, plavidla sevrel led a neštastníci zemreli
hlady.
Prátelství s Inuity
Charles Francis Hall nemohl úcastníky této výpravy zachránit,
protože v roce 1860, kdy se v jejich stopách vydal na sever,
byli už dávno mrtví. Strastiplná cesta na palube velrybárské
lodi George Henry jej zavedla k Baffinovu ostrovu. Odtud výzkumník
hodlal na malém clunu preplout na Ostrov krále Viléma a poté
prípadne pokracovat dál na sever. Jeho lodku však znicila
boure a polárník byl nucen strávit dlouhé dva roky v ledové
pustine, vydán napospas krutým rozmarum pocasí. Tato tvrdá
zkouška v boji o holý život, ve které stoprocentne
obstál, se Hallovi pozdeji mnohokrát vyplatila.
Dobrodruh ale pripouštel, že by nikdy nemohl
prežít, kdyby se na Baffinove ostrove neseznámil s místními
obyvateli, kterí svoji domovinu dokonale znali. Práve domorodci
naucili bílého muže lovit zver, treba tulene. Jinak by na
míste, kde není dostatek potravy, nemohl tak dlouho preckat. V
primitivním prístrešku výzkumníka dokonce navštívili
dva Inuité, kterí nekolik let predtím pobývali ve Velké Británii.
Muž se jmenoval Ebierbing (jinak též Joe) a žena
Túkúlito (Hanna). Ze setkání príslušníku dvou zcela
rozdílných civilizací se zrodilo prátelství, které trvalo celý,
bohužel už nijak dlouhý zbytek polárníkova
života.
Hlad a mráz
Sotva doma nabral trochu nových sil, vrátil se americký cestovatel
a dobrodruh opet na sever. Na Ostrove krále Viléma žil v
letech 1864 až 1869 mezi Inuity. Pouto mezi ním a domorodci se
behem jeho druhého pobytu v drsné arktické zemi ješte
upevnilo. Zde se konecne dozvedel hruzné podrobnosti o osudu
neštastné Franklinovy výpravy, v jejíchž stopách se v
roce 1860 vydal.
Zjistil, že ani pomoc místních obyvatel nemohla zachránit 130
clenu hladovejících na dvou lodích beznadejne sevrených v
nedalekých ledových polích. Eskymáci, prestože dobre znali
místní prírodní podmínky, proste nezvládli pro takové množství
lidí sehnat dostatek potravy. Výzkumníci tak byli odsouzeni k
pomalé smrti hladem a mrazem.
Ani tragický osud výpravy sira Johna Franklina však
neodradil Charlese Halla od úcasti na další expedici, která
se mu ovšem stala osudnou.
Magická pritažlivost
Ve druhé polovine 19. století se mezi svetovými velmocemi naplno
rozhorela polární horecka. Její prícinou ale nebyla touha po
poznání života domorodcu a drsné prírody na severu, ale snaha
dobýt jako první magicky pritažlivý bod: severní zemepisný
pól.
Jak pripomíná kanadský badatel a spisovatel Mowat, tento cíl byl ve
své dobe pro Spojené státy stejne duležitý jako o sto let
pozdeji prvenství v závode o dobytí Mesíce. Vláda ve Washingtonu se
v roce 1871 rozhodla k akci a vyslala na sever výpravu, do
jejíhož cela postavila práve Halla. Ten si v minulých letech
získal výborné renomé práve díky tomu, že dokázal uprostred
drsné prírody, kde vetšina belochu behem pár mesícu umírala,
prežívat bez zjevných potíží dlouhá léta.
Nedostatek disciplíny
Ministerstvo námornictva poskytlo expedici lod Polaris, která
disponovala parním pohonem i plachtami. Celou akci podporil Senát
50 tisíci dolary, další finance poskytli soukromníci.
Dochoval se napríklad záznam o príspevku 2500 dolaru od lodare
Henryho Grinnella.
Mezi cleny posádky prevažovali Nemci, dustojníky však
až na hlavního strojníka Emila Schumana byli Americané a
Anglicané. Z uchovaných zpráv vyplývá, že na palube vládly
mezi jednotlivými skupinami silné rozepre. Zdá se, že cást
mužu se nehodlala smírit s tím, že výprave velí práve
Charles Francis Hall. Ten sice používal titul
„kapitán“, ve skutecnosti však nikdy žádnou
hodnost nemel. Tato skutecnost se stala tercem posmešku.
Svoji roli zrejme hrála i žárlivost na úspechy, kterých
polárník v minulých letech dosáhl. Disciplína tedy, jak zapsal
kapitán George Tyson do svého deníku, upadala.
Smrt polárníka
Výprava vyplula 3. cervence 1871. Již od ríjna se v lodním
zápisníku objevují zmínky o špatném zdravotním stavu
Charlese F. Halla, který byl tou dobou prý tak slabý, že ani
nemohl vstát z lužka. U muže, jenž byl do té doby
proslulý mimo jiné železným zdravím, šlo o
nanejvýš podezrelou okolnost.
Sám neštastný polárník v posledních dnech svého života
hovoril o tom, že jej kdosi chce otrávit. Stojí to v záznamu z
dochovaného kapitánova deníku i 3. listopadu 1871. Lékar expedice
Emil Bessel však trval na tom, že Hall je na tom
špatne po mozkové mrtvici. Pár dnu poté, 8. listopadu,
výzkumník zemrel. Pohrben byl na pobreží severního Grónska,
kde Polaris v ledových polích uvízla.
Cleny posádky zacal decimovat mráz a hlad. Osmnáct lidí
prežilo díky Ebierbingovi, který se výpravy rovnež
zúcastnil. Skupina vedená kapitánem Tysonem pak opustila lod a na
uvolnené kre putovala mezi 16. ríjnem 1872 a 30. dubnem 1873 na
trase dlouhé neuveritelných 2900 kilometru! Po dlouhých útrapách je
nakonec zachránila lod Tigress patrící newfoundlandské tulenárské
rodine Barlettu.
Záhadný vrah
Tragický konec života Charlese Francise Halla byl dlouhá léta
zahalen tajemstvím a do znacné míry zustává záhadný dodnes. Vláda
Spojených státu nechtela vírit staré události, které navíc mohly na
státem financovanou akci vrhnout temný stín. Telo polárníka bylo
tedy exhumováno až poté, kdy jeho osud po desetiletích mlcení
„vytáhl“ na verejnost spisovatel Farley Mowat.
Analýzy zbytku telních tkání a vlasu nezvratne prokázaly, že
Hall byl zákerne otráven dávkami arzeniku. Kdo však byl
vrahem a zda byl vubec mezi zachránenými, se už asi nikdy
nedozvíme.