Existence duchovní podstaty živých tvoru
zamestnává lidskou mysl odpradávna. V posmrtné bytí údajne verili
již neandertálci a nesmrtelnost duše zarucují snad
všechna náboženství. Co si však máme za
nehmotnou složkou našich tel predstavit? Pestrou
škálu odpovedí nabízí fantastický svet myšlení
prírodních národu.
Podle nejstarších reckých predstav, které se dochovaly
už v básních slavného Homéra zhruba z 8. století pred Kristem,
je duše neurcitá stínová bytost, odcházející po smrti
cloveka do podsvetí. Ponechává si sice vnejší vzhled svého
puvodního hostitele, chybí jí však telesnost. S podobným
pojetím se setkáváme také mezi príslušníky necivilizovaných
kmenu, jež jsme ješte nedávno považovali za pouhé
divochy.
Domorodci, stejne jako „respektovaní“ Rekové, verí na
bytosti pusobící uvnitr telesných schránek. Ríkají, že zvíre
žije a hýbe se, protože jím pohybuje malý živocich v
nem. Clovek je práve tak schopen své existence, nebot hostí malého
clovícka ve svém nitru.
Neviditelný trpaslík
Na problém nesmrtelné duše, která je pouze docasne spojena s
fyzickým telem, casto naráželi i vehlasní filozofové.
Jenže otázky po její podobe ci úcelu zustaly u mnohých z nich
nezodpovezeny. Zdá se tedy, že v tomto smeru mají prírodní
národy navrch – jejich príslušníci jsou si totiž
svými predstavami jisti.
Napríklad Eskymáci tvrdí, že je duše stejná jako telo,
má jen mnohem jemnejší, éterickou vizáž. Pro jiné kmeny
je zas pidimužíkem, umísteným v temeni hlavy. Malajové si ji
predstavují ve velikosti palce, neviditelnou a nehmotnou, ale
rychle se premístující z místa na místo. Jestliže její nositel
upadne do mdlob, onemocní nebo usne, opouští jeho telo jen
prechodne. Pokud však zemre, zmizí mu jednou
provždy.
Ptáci i bílé myšky
Podoba duše se podle predstav jednotlivých prírodních národu
jednoduše liší. Mohou být tlusté a tenké, lehké i
težké. Deti, které umrou mladé, ji prý mají krátkou, starci
naopak dlouhou. Nebo má vzezrení zvírete. Ukazuje se treba jako
ptácek anebo bílá myška a muže ústy spícího prchnout.
Byli o tom dríve presvedceni napríklad Nemci.
Ze stejného duvodu nenechávali v rumunském Sedmihradsku spát deti s
otevrenou pusou, nebot by se již nemusely probudit. Nekteré
divošské národy navíc zakazovaly prudce budit spáce, který
sní, aby jeho duše mela dostatek casu k návratu zpet do
tela. Jinak by mu hrozila nemoc, ba dokonce smrt.
Vábení na potravu
V podání nekterých domorodcu však mužou duše z
telesné schránky uniknout i za bdelého stavu. Treba Karenové z
Barmy žijí v neustálém strachu, aby se jim príliš
netoulaly mimo telo a nenechaly je zemrít.
V africkém Kongu nebo na Sumatre v Indonésii se šamani
snaží prilákat uprchlé duše zpet na rýži, jako se
privolávají kurata: „Vrat se zpet duše, at už jsi
v horách, v údolí ci v lese. Ó, vrat se zpet domu!“ Jinde
dávají postižení za dvere víno, rýži a vodu, protože
jsou presvedceni, že ztracená duše bude po dlouhém
toulání unavena. Rodina pripraví bohatý pokrm z kohouta, slepice,
rýže a trsu banánu a jídlo sní, každý z clenu si navíc
ovine kolem zápestí medicinmanem zacarované vlákno, jež má k
sobe „uprchlici“ pripoutat.
Zlé síly
Ne vždy je ovšem vzdalování duše od tela
dobrovolnou záležitostí. Nekdy ji od nej mohou násilím
odtrhnout prízraky, démoni ci kouzla. Proto je v nekterých
lokalitách zcela bežné, že když kolem domu prochází
pohrební pruvod, deti se privazují, aby jejich dušicky
nevklouzly do mrtvých tel. Na ostrovech Loyaltés v Melanésii se
dokonce traduje, že duše zesnulých mohou ducha
živých lidí uloupit. Jestliže pak nekdo onemocní, zamírí
vesnicané na hrbitov, aby duši získali zpet. Muži hrají
na flétnu a ženy potichu pískají, aby dušicku vylákali
a vrátili ji bývalému majiteli.
V nekterých cástech západní Afriky šamani nastražují
dumyslné lécky, s jejichž pomocí duše vzdálené behem
spánku lapají a pak s netradicním úlovkem nestydate obchodují.
Obdobné lovení „duverivých duší“ však
nezustává cizí ani moderní civilizaci. Necháváme se zlákat omamnými
sliby politiku a zpravidla „sedáme na lep“ i reklamním
pracovníkum k nákupum mnoha nepotrebných vecí.