Bylo nebylo dávno tomu letiště Klecany…. Ale už čtyřicet let neexistuje… Jen je tu po něm památka v podobě opuštěných kasáren (po zrušení letiště zde do roku 1992 působili postupně vojenští spojaři, stavaři, dopraváci a informatici)… A také v místě bývalého letiště dnes je modelářské letišťátko – tady fakticky už druhé, protože to první ustoupilo velkoskladu firmy Ahold a bytové výstavbě…. Ale modeláři se nedali a létají.
A jak to tedy s tím letištěm v Klecanech vlastne bylo? Letiště v Klecanech, které vybudovala německá Luftwaffe za druhé světové války, bylo v neděli 7. října 1945 odevzdáno vojenskou správou do rukou Českého národního aeroklubu, který jej využíval jako letecké výcvikové středisko pro Prahu a jako sportovní letiště vůbec. Letiště tvořil čtverec o straně 900 metrů (tedy včetne areálu kasáren) a dráhový systém 090°/ 270° měl rozměry 100 x 1200 metrů.
Odevzdání letiště aeroklubu bylo slavnostním dnem nejen pro letce samotné, ale i pro Klecany. S letištěm odevzdal velitel letectva divizní generál A. Vicherek i tři cvičná letadla, která převzal za aeroklub ing. O. Hallera a za ministerstvo dopravy ing. K. Weysser. Na letadlech byly provedeny hned první lety, kterých se zúčastnili hosté a piloti aeroklubu…
Civilní využívání však nemělo dlouhého trvání, protože letiště v Klecanech patřilo do "péče" Letecké základny ze Kbel a tak jak se po roce 1948 horečnatě budovala armáda na další válku proti zlým imperialistům, byl v roce 1951 zřízen 50. letecký pluk rozkazem generálního štábu MNO z 24.5.1951 a ustaven k 1.7.1951. (používal název 50. letecký kurýrní pluk). Letecká technika, která se zprvu skládala z letounu, které dožily ještě z války a až později byla vyměněna za nové československé stroje Aero Ae-45 a L-60 Brigadýr.
Pluk byl v čs. letectvu známý tím, že v jeho stavu fungovala ženská letka. První velitelkou letky pilotek byla npor. Miloslava Solnarová, další pak npor. Dalimila Fišerová. 50. lkp neplnil od svého založení jen kurýrní (spojovací) úkoly, ale rozsah jeho činnosti byl širší. V listopadu 1951 přišlo 15 pilotních žáku a s nimi i první letkyně. Ihned začala jejich intenzivní příprava, aby co nejdříve byli schopni létat samostatně. V listopadu 1952 pak přišlo k 50. lkp dalších jedenatřicet letkyň. Po úspěšném absolvování výcviku byly již v srpnu 1953 vyřazeny a začaly se podílet na plnění všech úkolu útvaru.
K 1.11.1954 přejmenován na 50. spojovací letecký pluk. V první polovině roku 1956 zde prodělával druhý prototyp československého vrtulníku HC-2 krátkodobé vojskové zkoušky – tyto stroje zde také později sloužily jako kurýrní. O rok později do Klecan přišly z Polska vrtulníky Mi-1 (tedy v polské licenci vyráběné sovětské stroje z Milovy konstrukční kanceláře). Zálety provedl polský tovární pilot Kosiol a protože nebyl k dispozici vrtulník s dvojím řízením a tak přeškolení pilotu proběhlo tak, že Kosiol dával rady pilotovi ze sedačky za pilotem.
V roce 1958 prřšly do klecanského pluku modernější vrtulníky Mi-4 ze Kbel. Tyto stroje předváděly v tech letech všelijaké roztodivné kousky. Tak například na leteckém dnu v Ruzyni 4.9.1960 měli tři Mi-4 po páru spuštěných hrazd s cvičenci. A pilot František Jindra s Mi-4 vlekl větroň VT-7 Luňák s pilotkou Verou Špačkovou. Nebo lokalizování požáru michelského plynojemu dne 6.1.1961 se také účastnily Mi-4.
Jenže začátkem šedesátých let se začalo schylovat ke konci tohoto letiště. Nejen proto, že v těšné blízkosti bylo tovární a vojenské letiště Aera Vodochody v Odolena Vodě, ale hlavně v rámci integrace vojsk vznikl 1.10.1960 smíšený operační svaz označený jako 7. armáda protivzdušné obrany státu a letectva pod velením plk. Zdenka Kamenického, který mel pod sebou několik pluku a divizí. A tak se několik vrtulníku Mi-4 přemístilo do Bechyně, vrtulníky Mi-1 a další Mi-4 byly přesunuty 24.3.1961 na Ruzyň k civilnímu podniku Závod Cs. aerolinií - Agrolet. A troje HC-2 byly staženy zpět do výrobního závodu k přestavbě na typ HC-102. Další Mi-4 byly přelétnuty do Olomouce. Jednou z posledních akcí strojů z klecanského pluku bylo vojenské cvičení v roce 1962 kdy se vrtulníky podílely na rozsáhlých výsadcích pozemních vojsk. První byl 24.9. na rakovnickém letišti a druhý 26.9. do terénu doupovského výcvikového prostoru. V listopadu toho roku se sem vrátily i některé stroje, které už patřily na letiště v Bechyni a to proto, že se zde piloti letky zúčastnili ukázky nouzového přistání autorotací s vypnutým motorem.
A v roce 1963 byl s letištěm definitivní konec. Kromě čilého vojenského továrního provozu v Odolena Vodě se začalo rozšiřovat i ruzyňské letiště a to klecanské vadilo v novém přistávacím koridoru a tak od jara 1963 přešly zbylé vrtulníky z Klecan do Kbel (přičemž pro ně bylo vyčleněno stabilní diverzní letiště Rakovník). Dráha se tak změnila v louku a pole a na kousku trávy, za zdí kasáren se usadili modeláři, ale i ti se, jak bylo v úvodu řečeno, museli kousek posunout a jak se zdá – v souvislosti se stále probíhající stavební činností – i ti možná časem klecanskou louku opustí a tak po tomto, druhdy slavném letišti časem nezbyde ani ta louka…. To je život…
A pro pořádek, protože není po něm po těch letech ani známka – přidávám souřadnice :) N 50°10'59.495, E 14°25'13.745.
POZOR: kešku jsem již podruhé přesunula. Minulé místo bylo pouze dočasné, než najdu lepší úkryt, tak snad tady keška chvilku vydrží a Vám se bude taky líbit. Není třeba šlapat po poli, stačí jít podél zdi kasáren po místy vyšlapané a nevyšlapané cestičce. Kasárny někdo poctivě rozebírá a sklo, které je za rohem zdi, tam při prvním ukládání krabičky nebylo, tak si dejte prosím pozor.
22.8. Keška adoptována Danfieldem :), Věrka se stěhuje.