Ve vzduchu se mísila vlhkost podzimního večera s pachem oslů a štiplavým kouřem z praskajícího ohně. Do ztichlé krajiny tu a tam zahoukal puštík a ozvalo se křupnutí větvičky, na kterou právě stoupla srna. Kolem plápolajícího ohýnku se tísnilo několik shrbených mužských postav. Z jejich do oranžova ozářených tváří byla znát únava z dlouhé cesty a jejich oči prozrazovaly, že už mnohé viděly. Byli to soumaři, kteří tu tábořili se svými zvířaty i vzácným nákladem. Všichni do jednoho to byli silní a zdatní muži, někteří z nich byli sedláky, jiní obchodníky a možná se mezi nimi našel i někdo s ryzí duší dobrodruha.
Již několik dní byli na cestách. V těžkých pytlích převáželi z Německa sůl. Zbylo-li jim místo v brašnách, zaplnily ho vzácným kořením, vínem či látkami. Místu, kde se tentokrát zastavili na noc, se říkalo Soumarský most. To proto, že zde karavany překračovaly svěže plynoucí Teplou Vltavu. Nejdříve přes brod, později po lávce.
Dlouhé pochmurné večery si soumaři krátili vyprávěním příběhů, které zaslechli na svých cestách. A tak u našeho ohně došlo i na ten následující...
„V nedaleké Lenoře stávala velká a slavná sklárna. Mistra tam dělal poctivý a pracovitý Jindřich Vorbel. Jindřich měl jedinou dceru jménem Rozárka, a jak už to tak u otců bývá, měl ji rád nadevše na světě. Proto také nechtěl slyšet nic o lásce Rozárky k chudému sklářskému tovaryšovi Ondřejovi.
„Ondra je sice hodný, ale těch pár krejcarů co vydělá sotva kdy bude stačit na slušné živobytí,“ mudroval pantáta.. Rozárka plakala a přemlouvala tatínka, aby si směla svého milého vzít, ale ten neustoupil.
Při jednom tajném setkání dvou zamilovaných duší se mladý tovaryš rozhodl, že změní jejich neradostný osud. Chtěl Jindřichovi dokázat, že se o jejich živobytí nemusí pranic obávat . Dal své nejmilejší políbení a nechal se najmout k soumarům, kteří vozili z Německa vzácné zboží.
Dny přecházely v týdny, a ty zase v měsíce. Ondřejův měšec už vesele cinkal penízky, ale zatím jich nebylo tolik, aby se mohl vrátit domů do Lenory.
Jednoho dne se Ondřejova karavana utábořila na Soumarském Mostě. Večer se u ohně vyprávělo mnoho příběhů – o světýlkách na Světlé hoře, o Divém lovci i o divoženkách na Kamenné. Jenže Ondřej všechny ty báchorky už znal, a tak se rozhodl, že se raději trochu projde po okolí a nasbírá další dříví na oheň.
„Hlavně nechoď moc blízko ke slati, Ondro!“ radil mladíkovi soumar Kraus.
„Proč bych neměl? Co se mi tam může stát?“ zasmál se mladík.
Kraus se pousmál nad mladickou nerozvážností a začal vyprávět příběh o karavaně, která vezla do Čech tuze vzácný náklad se zlatem. Soumaři s ním chvátali, neb se obávali lapků a jiných nástrah, kterých tehdy byly šumavské hvozdy plné. Krátili si cestu, kudy to jen šlo, a tak se ocitli i na zkratce vedoucí přes rašeliniště u Soumarského Mostu. Na jedné straně do něj vjeli, ale na té druhé už žádný z vozů karavany nevyjel.
Mnoho odvážlivců se později vypravilo po stopách zmizelé karavany, aby našli poklad, který vozy vezly, ale žádný z nich se ze slatě nevrátil. Mezi lidmi se začaly vykládat pohádky o strašidlech a bludičkách, které ve slati pořádají své divé rejdy.
„... nejpravděpodobnější ale je, že karavana zapadla do rašeliny a všichni soumaři se v ní utopili.“, zakončil vyprávění soumar.
Ondřej si vyposlechl celý příběh, pokrčil rameny a pod záminkou sbírání dříví se vzdálil od svých kamarádů. Nohy ho neomylně vedly přímo ke slati. Vždyť někde tam v bezedné bažině ležel ztracený poklad, který by tak moc potřeboval, aby si mohl vzít Rozárku za ženu.
Po okrajích byla půda ještě dost pevná, aby se po ní dalo bezpečně jít. Zanedlouho se ale začala objevovat první jezírka a zem měkla. Ondřej se odhodlaně vrhl do rašeliny a rozhlížel se, zda nezahlédne trosky vozů. Jediné, co spatřil, byl však suchopýr a suché větve.
Na nebe se vyhoupl měsíc a hvězdy svítily jako neleštěné. Mladík vyčerpaný celodenním putováním a broděním v bažině už se vzdával svých nadějí, že poklad najde. Klesl pod svou vlastní tíhou a posadil se na drn. Znaveně se rozhlédl a v tu chvíli jeho zrak upoutal černavý stín. Připomínal obrys povozu. Ondřej se zvedl a chtěl se k němu přiblížit. V tu samou chvíli se před ním zjevila jakási dívka, snad divoženka či bludička?
„Dál ani krok, sic tě země pohltí!“ zaševelila hláskem jemným jako letní vánek, a pak se rozplynula v řídké mlze. Mladík zůstal stát jako opařený. Přemýšlel o tom, co se právě stalo. Věděl, že se horalům občas zjevují zvláštní kouzelné bytosti. Nikdy ho ale nenapadlo, že by se takové zjevení mohlo objevit přímo před ním, aby jej varovalo ho před nebezpečím.
Jenže touha po milované Rozárce byla silnější než všechna varování. Po chvilce váhání Ondřej s novým odhodláním vykročil k vozu. Nic nedbal, že se s každým krokem noří stále hlouběji do bažiny. Když jej od cíle dělilo sotva dvacet stop, vězel už po pás ve zrádné rašelině. Nemohl se hnout dopředu ani zpět. Tak to je můj konec, pomyslel si.
„Ondřeji,“ ozval se mu za zády známý hlas. Už nezněl jako ševelení vánku, nýbrž jako svěží vítr.
„Proč jsi mě jen neposlechl?“ tázala se paní z mlhy, „ je ti snad zlato přednější než vlastní život?“
„Není. Jenže pokud se nevrátím do Lenory s pořádnou kopou zlaťáků...“, hlas se mu zlomil.
„Vím o tvém trápení, ale pomoci ti nemohu ... snad jedině ... Ondro, pomohu ti z téhle šlamastyky, do níž jsi se právě namočil, ale budu za to něco chtít. Máš na vybranou mezi utonutím v rašelině nebo službou v mém panství.“
„Panství? Kdo vůbec jsi?“
„Zrovna teď, když nemáš pevnou půdu pod nohama, si chceš povídat? No budiž. Věz, že mě určitě znáš. Vy horalové o mě často vyprávíte báchorky...“
Konečně Ondřejovi došlo, kdo je ta neznámá: „Gabréta!“
Vládkyně celé Šumavy se malinko pousmála. Pak ale opět zvážněla: „Ondro, služba v mé říši pro tebe nebude jednoduchá. Mnohé budeš muset obětovat. Získáš vlčí podobu a tvým úkolem bude střežit slať. Všem zbloudilcům pomůžeš dostat se ven, aniž by se jim něco stalo, ale pytláky a jiné lumpy drancující naše lesy zavedeš doprostřed slati a necháš je tam svému bídnému osudu.“
„Paní Gabréto, ale co bude s mou Rozárkou?“ hlesl Ondřej.
„ O tu se nemusíš bát, postará se o sebe,“ odbyla jej rázně Gabréta. „Abys neřekl, dovolím ti proměnit se vždy při úplňku opět ve člověka. V tu noc si dělej, co sám uznáš za vhodné.“
„Děkuji ti, Gabréto!“
Od chvíle, co Ondřej opustil Lenoru, uplynulo ve Vltavě mnoho vody. Rozárka stále čekala, až se její milý vrátí. Namísto něj se ale děvče dočkalo těch nejhorších zpráv- Ondra se ztratil v Soumarské slati a bůhví, jestli se v ní neutopil.
Mladá dívka nevěřila zvěstem a vydala se k Soumarskému Mostu. Sotva se na nebe vyhoupl naleštěný kulatý měsíc, už stála na kraji statě. Do ztichlé noci se ozvalo hlasité volání: „Ondro!“. Odpověď ale nepřišla žádná. Kdesi ze slati se ozvalo vlčí zavytí. O chvíli později se před dívkou objevil velký vlk. Rozárka zvířeti pohlédla do očí. Ty oči poznávala! Rázem jí přešel všechen strach. Vlk znovu zavyl a ve světle hvězd a měsíce se začal měnit v člověka. „Rozárko moje!“ řekl.
Matěj Randák přihodil další poleno na oheň a ohlédl se směrem ke slati. „Od té doby ve zdejších lesích žije dívka krásná jako víla a jejím společníkem je statný černý vlk. Říká se, že ochranu nad nimi drží samotná Gabréta,“ uzavřel své vyprávění. „A teď už pojďte spát, báchorek už ale bylo pro dnešek dost.“