Jan Stursa Traditional Geocache

Keš je umístena v blízkosti školy pojmenované po tomto vynikajícím sochari a mimochodem je to muj pra pra strýc.

Na souradnicich parkoviste si muzete prohlidnou skolu i plastiku na pruceli skoly.

V keši není tužka.

!!!Budte opatrní, jelikoz se budete pohybovat v blizkosti kolejiste, na prijizdejici vlak ovsem upozorni zvuk prejezdu hned vedle!!!

Jan Štursa (15. kvetna 1880 - 2. kvetna 1925), vynikající ceský sochar, rodem z Nového Mesta na Morave, jeden ze zakladatelu ceského moderního socharství.

Po skoncení meštanky se Štursa chtel stát zahradníkem, avšak jeho otec si prál, aby jeho syn byl krejcí. Tento zámer však jeho otci rozmluvil Štursuv ucitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimorádný talent. Mladý Štursa se tak vydal studovat socharsko-kamenickou školu v Horicích, kterou absolvoval roku 1898, s mimorádne dobrými výsledky.

Po škole zacal Štursa pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílne bratrí Zeidleru v Berlíne. V práci však již v roce 1899 skoncil a prihlásil se na Akademii výtvarných umení v Praze, kde úspešne složil zkoušky a byl prijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

V Myslbekove ateliéru vznikaly Štursovy první akty. Dívcí akt Z lázne zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektoráte AVU. Štursa úspešne absolvoval akademii v roce 1904. Od roku 1908 pak Štursa pracoval jako Myslbekuv asistent na AVU, až do vypuknutí první svetové války.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlave, krátce na to se dostal na frontu u Halice. Po zranení a pobytu v nemocnici se vrátil zpet do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenovaní profesorem na Akademii výtvarných umení v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpocátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J.V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924.

28. dubna 1925 se Štursa úcastnil umístení své sochy Dar nebes a zeme v Moderní galerii v pražské Stromovce. Následne se vrátil do svého ateliéru na Akademii, kde se težce postrelil a na následky zranení 2. kvetna 1925 zemrel. Pohrben byl 5. kvetna 1925 na Slavíne na Vyšehradském hrbitove. In memoriam mu byla udelena cena Grand prix na Svetové dekorativní výstave v Paríži a v roce 1926 byla na jeho pocest usporádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze

Již od ranného detství byl Štursa nadaný kreslír. Behem studia v Horicích vznikaly jeho socharské prvotiny. Pro Štursu byl základním materiálem bronz a kámen, ke kterému prilnul již na studiích v Horicích. Teprve až na Akademii zacal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho ucitel a vzor Josef Václav Myslbek byl Štursovým nadáním nadšen, patril k jeho nejlepším žákum, avšak pozdeji se Myslbekovo klasické dílo dostává do konfliktu se Štursovým citlivým a volným stylem tvorby.

V ateliéru J.V.Myslbeka vznikaly první dívcí akty. Zpocátku byl ovlivnen secesním symbolismem - usiloval o poetické ztvárnování niterního sveta cloveka, napr. Z lázne (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické devce (1906). Pozdeji se priklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského tela napr. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivnen kubismem - reliéf Umení pro Mánesuv most.

Po první svetové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Dukazem je jeho dílo Pohreb v Karpatech (1918) pro které Štursa našel inspiraci z reportážní fotografie otištené v casopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Dalším významným dílem reagujícím na hruzy války byla socha s názvem Ranený z roku 1921.

Poválecná plastika Hrác na nineru (1919) predznamenávala estetiku civilismu. V podstate neopouštel základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostredním kontaktu s videnou realitou, které v poválecném období dospelo do polohy harmonické modelace — Dar nebes a zeme (1917 až 1918), Vítezství (1921).

V posledních letech svého života se venoval prevážne portrétní tvorbe. Známé jsou predevším portréty - Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Ámos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janácek (1924), Božena Nemcová (1924) a Bedrich Smetana (1924).

Významná díla