Snad každý z nás má rád místa, která umí „mluvit“, která mají svou
minulost. A nemusí to být zrovna ten ci onen hrad ci zámek
… Takovým místem muže být i les ve kterém se ukrývá starý
zapomenutý hranicní kámen.
Zifferstein je osamelým pametníkem prastarých lidských príbehu.. Je
to hranicní kámen neco pres metr vysoký hrube otesaný pískovcový
kvádr z roku 1692. Nachází se nedaleko silnice z Jílového na
Snežník.
Na kamenu je tento text: „1692 ist zur Erneuerung der Granze dieser
Rainstein im Beisein des Herrn Michael ... Burggraf zu Eula, Jonas
Huibel, Johannes Jaeckel, Richter, Christof Nickel, Hans Fritsche,
Friedrich Hursch ... aufgestellt und die Inschrift dieses
Rainsteins eingesetzt worden.“
S nejvetší pravdepodobností byl tento kámen vztycen v roce 1692 k
obnove hranic, a to za prítomnosti jmenovaných pánu. A také na
ukoncení 190 – let trvajících sporu mezi sedláky a vrchností,kterí
se preli o hranice lesa.
Historická povídka – zajímavost. Dlouhý spor mezi dvema nejvetšími
sedláky byl konecne urovnán. Šlo v nem o to, že nebylo možné
spolehlive urcit, kudy vede hranice mezi jejich sousedními pozemky.
Vrchnost tedy ustanovila komisi ze svých úredníku, kterí hranici
nove vytýcili a na klícovém míste jí meli oznacit hranicním
kamenem. Vše však podléhá zubu casu a tak i kámen je casem otlucen,
zaroste, ci klesne do zeme, nebo ho muže nekdo svévolne premístit.
Pak se nedá napríklad mezi jinými kameny spolehlive rozeznat, o
který kámen jde a jestli nebyl presunut. Proto bylo starým zvykem
použít pri jeho usazení tzv. neživého a živého svedka. To probíhalo
následovne. Hranicní kámen byl privezen na místo, kde již byla
vykopána hluboká jáma. Shromáždená komise do ní nasypala nekolik
drobných penízku, knoflíku a dalších malých kovových predmetu. Na
ne se usadil kámen, který byl následne zasypán a upechován . Neživí
svedci byli práve tyto penízky a další predmety. V prípade
pochybnosti o umístení kamene za desítky let, ho lze behem sporu
vykopat a penízky „vydají své svedectví“. Aby však nebylo nutné ho
porád vykopávat, byla ješte druhá možnost dosvedcení jeho umístení,
a to prostrednictvím „živého svedka“. Ten si musel místo dukladne
zapamatovat a pri pozdejších pochybnostech odprísáhnout v rubáši na
dne jámy, kterou si sám u kamene vykope, že se skutecne jedná o
hranicní kámen u jehož zasazení byl. Rychtárovi z nedaleké vsi bylo
narízeno, aby privedl na místo ke kameni nekoli mladých a
duveryhodných chlapcu. Ti však krome toho museli být také zdraví a
silní, aby byl predpoklad, že budou dlouho žít! Aby si
zapamatovali, kde je kámen zasazen, museli ho obejít a na všech
ctyrech svetových stranách pokleknout a pomodlit se „Otce náš“. To
však nebylo vše a aby si mladíci místo opravdu dukladne
zapamatovaly, meli podle zvyku dostat porádný a nelítostný výprask,
až bude krev létat. Po výprasku byly odmeneni hostinou – melo to
jen jediný hácek – na hostine si nesedli…
Smírcí kríže, hranicní kameny, casové kameny – všechno to jsou
mlcenliví kamenní svedkové dávných casu, mizejícího sveta. Do
soucasných dnu se jich dochovala pouhá hrstka jen z okolí Jílového
zmizely tri smírcí kríže a na Snežníku z nej zbylo jen torzo, které
dnes již težko najdete. O to více je potreba si jich vážit, dávní
páni zmizeli, podobné kameny se už nikdy více neobjeví….