Patrně jen málokdo nikdy neslyšel o Králi Šumavy - šumavském pašerákovi a nepolapitelnému převaděči. Na rozdíl od stejnojmenného filmu Karla Kachyni se ho ale nikdy pohraničníkům ani vojsku nepodařilo polapit.
Franz Nowotny alias Kilián byl rodákem ze Starých Hutí. Pocházel z německé rodiny
s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Byl odmalička vychováván k tomuto druhu obživy, což však nebylo v tvrdém a neúrodném šumavském kraji ani trochu vyjímečné. Jeho otec, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici již jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný, věděl, jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráž. Té se mimochodem na počátku 20. let podařilo na hranici zastřelit jeho slavného otce.
Kilian měl výbornou fyzickou kondici, uměl se pohybovat obtižným terénem pěšky, na lyžích i na sněžnicích, byl vybaven znamenitým orientačním smyslem.
V roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč a kraj se téměř vylidnil. Do Bavorska byl odsunut i Franz Nowotny. Usadil se v městečku Rohrnbach, vzdáleném od našich hranic necelých 25 km a začal tu obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můžeme se jen domnívat. Po převratu v roce 1948 Kiliána zřejmě jednoho dne navštívil major americké CIC (předchůdce CIA), velitel pro úsek Třístoličník a požádal ho o pomoc pri infiltraci agentů na území ČSR a Kilián tuto pomoc přislíbil.
Po následující dva roky se pak Franz Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z Československa. Převáděl na obě strany, převáděl skoro každý den a za každého počasí.
V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích STB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“ a tento kanál se dlouho snažila uzavřít. Roku 1950 získala Bezpečnost informaci, že Nowotny občasně používá pro přechod Teplé Vltavy lávku poblíž Františkova a v květnu na něj nastražila past.
Kilián tehdy dostal za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmullerem do ČSR dva muzž pracující pro CIC. Úspěsně překročili hranici, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté, co se dostali na druhý břeh a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle prudká střelba. Nastal zmatek a každý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl zasažen. Zachoval ale chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik - začal velmi hlasitě naříkat, predstíral, že je neschopen pohybu, že je zneškodněn a presvědčil tím hlídku, aby ho nechali ležet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Když Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou a Stolovou horu, obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráže a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Prekročil ji z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a Král Šumavy měl namále. Téměř bez života jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice a zachránila ho tak před vykrvácením.
Jeho ostatní společníci už tolik štěstí neměli a zpět do Bavorska se nedostali. Během několika dní je v průbehu zátahu pochytalo vojsko spolu se složkami STB a Bezpečnosti.
Po slavném pašerákovi a převaděči prý dlouho velmi pásl velitel STB ve Vimperku, jakýsi František Lec. Pokoušel se vymyslet past, do které by Nowotneho chytil, k čemuž chtěl využít i někoho z Kilánových známých. Některé lidi vydíral, jiné zastrašoval nebo dokonce na vyšetřovně STB bil, jen aby Krále Šumavy zradili a pomohli mu ho vlákat do léčky. Tězko říci, jestli právě tak byl odhalen úsek kanálu 54 u mostku přes Vltavu. Kdo ví, jestli hlídka vůbec věděla na koho střílí. Pro Kiliána však bylo přepadení u Františkova dostatečným varovaním, aby se už do Čech nikdy nevrátil.
V prvních letech po roce 1951 byla pro západní hranici charakteristická sestava EZOH, ktera sestávala z prvního, asi dva metry vysokého plotu tvořeného změtí ostnatých drátů, za ním stál hlavní plot opatřený několika vodorovně umistěnými vodiči elektrického proudu s napětím od 3 do 15 kV (obvykle 6 kV), ukotvenými na sloupech izolátory a dále z pomocného nižšího plotu, který byl pod napětím pouze 70 V a měl signalizační funkci (pri porušení např. přestřihnutím, přetržením apod.) a dále ochrannou, aby se na vysokonapěťovou část nedostávala třeba zvěř. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca dvaceti metrů, kde bylo možno snadno najít stopy a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot.
EZOH - údržba první drátěné stěny pred elektrickou stěnou vojáky ZVS
Elekrický proud byl čerpán z místní sítě, k plotu pak vedlo vysokonapěťové vedení po sloupech k drátěnému zátarasu. Toto vedení mělo spočívat ne níže než 7 m nad zemí. Nástražné vodiče byly vedeny rovnoběžně nad sebou po izolátorech na kůlech střední stěny zátarasu na strane do vnitrozemí.
Elektrifikované vodiče střední stěny byly nebezpečné osobám, které se přiblížily do jejich blízkosti svým vysokým napětím. Dotkla-li se osoba i jednoho z nich, docházelo ve většině případů k jejímu usmrcení vlivem napětí a průchodu zkratového nadproudu mezi drátem pod napětím
Pokusy o překonání EZOH většinou končily smrtí
Dobové foto PS
a zemí, resp. mezi dráty navzájem. Jisticí zařízení vzápěti rozpojilo elektricky obvod. Jestliže byl úsek dané roty rozdělen na několik podúseků, rozsvítila se žárovka signalizujíci úsek, kde ke zkratu došlo. Zkratovým nadproudem reagoval tento elektrický obvod i na přestřizení drátu.
Tento elektrický zabezpečovací systém byl doplněn signálními světlicemi, v některých úsecích i nástražnými minovými systémy.
Systém plotu nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti od ní (cca 2 km), aby i v případě jeho překonání stihli pohraničníci narušitele chytit dříve, než se dostal až na hranici. Kolem celých hranic navíc vedla v asi kilometrové vzdálenosti asfaltová komunikace, která pohraničníkům usnaďnovala přiblížení k místu zásahu.
Během takového zásahu musela mít Pohraniční stráž možnost hlavní elektrifikovaný plot bezpečně překonat. K tomu na definovaných místech sloužily podlezy opatřené ocelovou mřízí se zámky, klíče měly k dispozici hlídky PS.
Za hranicí PS oficialně zasáhnout nemohla, neboť by se jednalo o narušení území cizího státu. Neoficialně zde ovšem často zásahy probíhaly, neboť pohraničníci byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak - pokud jej nedopadli, mohlo to mít pro jejich další kariéru osudné následky.
Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno a pro ochranu hranic se začaly používat nízkonapěťové signální stěny s označením SiS.