V jedné staré kronice kutnohorské cteme, že nekterí horníci z dolu svých tak ztucneli, že jmením svým mnohé šlechtice prevyšovali. Chtejíce se vyrovnati pánum i ve stylu života vycházívali na lov a porádávali štvanice. Melit horníci to staré privilegium, že smeli v panství Malešovském po kteréhokoli casu svobodne loviti.

Pri jedné štvanici uzreli lovci krásného, vysokého jelena, jehož parohy mnohonásobne rozvetvenené, trcely z hrdé hlavy zvírete jako košatý strom na skále. Rychle se všichni lovci vrhli za ním. Avšak ten bleskurychle obrátil a prchal pred pronásledovateli dlouhými skoky. Bežel klikatým údolím Vrchlice proti toku reky. Až se ocitl v rozsáhlích lesích Hetlínských, kde pramení se Vrchlice. Hnal se k blízkému lesnímu rybníku, jehož cíp byl bažinatý. Rozbehl se pres bažinu, ale když se octl uprostred zastavil své skoky nemoha dále. Nebot mekká puda zacala pod jeho nohami ustupovati a on klesal do bažiny. Jelen dlouho vedl zápas s loveckými psy, kterí se na nej vrhli, i s odvážnými lovci. Avšak všichni zahynuli a utonuli v hlubinách bažiny. Jelen sám ovšem také neušel záhube. Klesal hloub a hloub, až jenom konce parohu, jimž lovci ríkají "vidle", zustali nad bažinou. Z ostatních lovcu již nikdo se neodvážil za jelenem.

Dlouho ješte cnely z bažiny vidle jelenovy, jsouce výstrahou lovcum. Lidé z okolních vesnic vypravovali, že za nocního ticha až k nim zaléhalo rvaní uštvaného jelena.

Když po dlouhých letech rybník cistili, nalezli prý v bahne velikou jelení hlavu s parohy zcela zachovalými, mezi nimiž byl vzrostlý kríž. Kríž vzbudil v lidu víru, že jelen byl druhem nejakého poustevníka v lesní samote. Od té doby nazývá se rybník v lesích "Vidlákem".