-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(small)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Asi 1,2 km dlouha prochazka lesem (a pak ješte nazpátek).
Jincov nebo také Jencov je puvabná hradní zrícenina nacházející se v CHKO Krivoklátsko na malé skalní ostrožne nad potokem Vuznice (levostranný prítok reky Berounky) v Krivoklátské vrchovine uprostred hlubokých krivoklátských lesu asi 6 km severne od Nižboru na okraji Národní prírodní rezervace Vuznice a asi 2 km jižne od obce Belec, k jejímuž území katastrálne patrí.
Jedná se o jeden z našich nejmenších královských hradu, který patrne vždy plnil pouze funkci loveckého hrádku. Presné datum založení hradu není známo, výzkumy potvrdily jeho existenci již ve 14. století. Není známo ani to, který panovník jej vlastne založil. Lovecký hrádek Jincov patrne patril budto prímo k mestu Nižbor nebo, což je pravdepodobnejší, ke hradu Krivoklátu, který se nachází nedaleko odsud. Zrícenina hradu je velmi dobre prístupná po cervene znacené turistické ceste. Hrad byl opravdu neobvykle malý, celá zrícenina je tvorena pouze dvema hradními místnostmi, které se uprostred hlubokých krivoklátských lesu dochovaly až do dnešních dnu.
Povesti:
Nad potokem se zvedaly boky širokého lesnatého údolí. Jak paví chvost menavý podzimem se po jeho úbocích rozevíraly koruny stromu: ocím poutníku halily strmé, umne otesané skalisko s královským hrádkem nevelkým, ale prepevným.
Malá posádka cekala hosty – ne však trojici jezdcu, co s nadcházejícím vecerem bušila na vrata úzkého predhradí. Vpustili panoše s ozbrojeným doprovodem. A chlapec v plášti s kápí vykrikl, napínaje hrdlo, až svahy v tichém soumraku vracely ozvenou jasný hlas.
„Chci mluvit s pánem vaším i svým! Zavolejte mi mého vládce!“
„Nepovykuj,“ rekl mladý muž, jenž vyšel ze stavení hradního paláce, skromnejšího než mnohá šlechtická sídla. „Nikdo takový tu neprebývá, ani ty nejsi ten pravý, kdo má vjet do zdejších bran. Neseš snad poselství?“
„Poselství vernosti, muj pane, pro toho, kterého jen slepý muže po odení považovat za zbrojnoše: až se budeš príšte skrývat, nezapomen zmenit mec a zpusoby,“ rekl panoš mírne a shodil kápi; sestrižené vlasy se podobaly stríbrné prílbe.
„Milá,“ rekl tichounce mladík, temnýma ocima se mihl stín smíchu. „Kam jsi dala vlasy, krasavice? Hodí se na urozenou dívku, aby bloudila po cizích zemích?“
„Pro toho, kdo miluje, není zapovezených cest, jen smutek osamení,“ odvetila, a aby dokázala slova ciny, políbila jej.
„Jak jsi mne našla? Nikdo neví, kde jsem…!“
„I kdyby ses mi schoval na konci sveta, za propastí cerných vod, stejne bych te vypátrala, muj pane… - a mela jsem jistého pruvodce,“ vysvetlila, ukazujíc na ozbrojence v koženém krunýri: muž se prívetive šklebil. Jak se sluší, honem složil nešikovnou poklonu.
Mladík pokrcil rameny. „Nikdy nevíš, kdo a kdy te zradí,“ pravil zvesela, odvádeje dívku po vratkém dreveném mostku do veže; chmurný hranol cnel nad vrcholem podoben horskému bradlu.
Tri místnosti nad sebou byly holé jak kost, vybavené nikoliv na pohodlné živobytí, ale pro boj, jen zbrane, nezbytnosti, hrubé náradí, a pár okrínu a kotlík nad otevreným ohništem. Tu nejvýstavnejší zdobil tepaný medený kríž, lavice z osekané klády, dve stolicky, težký stul a lože, krátké a vysoké, prehozené kožešinou.
„Nenaleznu nic chutného k jídlu, cím bych te ucti, paní,“ postýskl si, „držím pust… modlím se za duši svého otce, nebot jej k sobe volá Hospodin…“
„Odríkání dostojím s tebou,“ dela vážne a ucinila svaté znamení. „Hádala jsem, že proto jsi potají odejel z Rakous… slouží ti obratní zpravodaji, muj pane.“
Snal z jejích ramen plášt a prehodil jej pres truhlu, neforemnou jak žulový balvan. „Musím zachovat prozíravost, treba mám zdedit trun,“ povzdychl. „Už jednou jsem byl králem Cech, spoluvládcem…“
Zmlkl; dívka pochopila. Nebylo rozumné se ptát… Vzpoura královského chlapce proti otci nedosti laskavému, nespokojení šlechtici, kterí zvedli celou zemi proti stárnoucímu králi, znavenému vládou i zábavami, ctižádostivost zchytralého princova rádce, snad pikle rodu Štaufu, kterí se snažili zvrátit povstáním vážky od papeže k císari…
Co zbylo z boju, horících dvorcu, krve a mrtvých? Královna matka prý usoužená žalem, popravený rádce, žalár pro odbojné pány; královu synu pecet vzpomínek, trapná porážka, zrádné zajetí a pouta vlastního otce, zoufalství bezmoci… Možná neduvera, odhodlání k tvrdosti, nikdy se znovu nestat cizím nástrojem, nezažít pokorení ochromené vule…
Svou vládu si podrží sám – sám, bez milcu, pevneji, než jeho otec, bystreji získá moc a území, za cenu bitev, obratné diplomacie… i stárnoucí princezny v manželském loži, tak chápavé a milující, že mladému choti osobne vybrala konkubínu, krásnou a z dobrého rodu…
Na kolik let? Do prvního dítete? Do prvních vrásek? Do jiné vznešená nabídky k snatku…? Anežka z Kueringu skousla rty, nehty se zaborily do dlaní. Na ten cas, který dovolí Buh…
„Až otec odejde, povedí mne to jedinému,“ rekl pomalu Premysl, oci privrené, jako by si vybavoval dávnou prectené vety. „Král umírá na malém dvorci nedaleko odtud, a kolem sebe má moje lidi, dávno… Dám ho prevézt do Prahy, jen jako by chorel, a svolám všechny velmože, všechny pány, kterým zastavil a podaroval královské statky a pevnosti… Prijdou se mu poklonit, pozdravit ho, a dostanou se do mých rukou… Když je clovek v retezech a uzamcen mezi kamennými zdmi, je všechno jinak… vrátí, co drží neprávem, a nepomyslí na vzpory a zrady… Už více ne.“
Hlavacov… ani ten se nedá zapomenout. Jak nezanevrít na krále, který rozdává pýchu zeme za mrtvé jeleny? Ale ten hrad vracet nemusí. Bertholdovi z Abenbergu spadl tri roky poté na hlavu kámen z mostecké veže. Buh jej ztrestal – jsou tu jiní… treba Boreš z Riesenberka.
„Staneš se velikým králem,“ pravila, tvár jí planula obdivem a láskou. „A daruji ti syna, nejstatecnejšího mezi rytíri, a budu te milovat po všechny dny, dej se co dej…“
Ulehli na lože, bok po boku, ponechávajíce si šat. Mladý muž položil mezi jejich tela tasený mec, nebot byl cas smutku a rozjímání, ale pohlíželi si do ocí s milostnou nehou, dokud je nezahalil sen.
Príštího rána dorazil posel s truchlivou zvestí.
(Dr. Františka Vrbenská - Cas hradu v Cechách 2. Horizont, Praha 1995)
O smrti Bretislavove v lesích u Zbecna
O nejbližším okolí máme starodávnou zprávu o truchlivém príbehu, jehož svedkem sotva hrad náš býval. Kníže ceský Bretislav na den sv. Tomáše (21.12.) roku 1100 pozde vecer z honby v lesích Krivoklátských jezdecky vracel se do Zbecenského dvora a lidé jeho s pochodnemi vyšli do lesu jemu vstríc; tu jistý Lorek uhlídav svou chvíli, vyskocil ze zálohy a vraziv mu silnou ranou oštep do života, probodl ho naskrze. Jako hvezda s nebe, dí Kosmas, tak upadl kníže v lese na zemi; pozde prispevše verní jeho, vytahovali oštíp z neho a zdvíhali omdlévajícího; jiní krikem a zmatkem hned jako ztreštení rozbíhali se na všechny strany ku postižení vraha. Tento pak utíkaje na koni, padl s ním do rokle, kdežto brzy našli ho probodeného vlastním mecem, ac neví se, z úmysla-li. Šlo vubec o nem domnení, že byl nastrojen od vyhnaných Veršovcu Božeje a Mutiny.
(August Sedlácek – Hrady, zámky a tvrze království ceského. ARGO, Praha 1996)
Protože cache je umístena v národní prírodní rezervaci, vezmete to prosím na vedomí a chovejte se podle toho!!! K jejímu vyzvednutí není potreba opouštet znacené cesty!!!
THE CACHE IS PLACED IN NATIONAL NATURAL AREA – DON´T LEAVE MARKED PATH!!!
Additional Hints
(Decrypt)
frirebmncnqav mrq irmr, nfv ir ilfv xbyra