Hojeruv dum Traditional Geocache

Cache Hojeruv dum je venována všem kacerum – vyznavacum severských krás Jizerských hor.

HOJERUV  DUM 
(Wilhelmshöhe - Kampfhoierhaus)
 

Na pruské (nemecké), a po roce 1945 polské strane reky Jizery se rozprostírá Velká Jizerská louka. V dnešní dobe zde najdete pouze holou plán s travou zarustajícími zbytky základu puvodních domu a jen málo co již pripomíná  nekdejší existenci vyhlášené„pytlácké“ osady Velká Jizera.    

Osadu Velká Jizera založili ve velké melké doline náboženští exulanti, kterí prchali pred protireformací okolo roku 1630 z Cech. Louka plná rašeliništ a mokradu však byla nesmírne chudickým místem, sníh na chladné Velké Jizere ležel nekdy i osm mesícu v roce. Obyvatelé Velké Jizery se tradicne živili drevarstvím, pastevectvím, ale také pytláctvím a pašeráctvím. V dobách nejvetší slávy Velké Jizery zde žilo na 250 horalu v 35 domech, bývala zde škola, celnice, hospoda, mlýn a nejvýše hrabecí lovecký zámecek a hájenka. Velká Jizera zanikla po 2. svetové válce a všechny stavby byly v 50.letech postupne zboreny - vetší cást byla výbušninou „vyhozena do povetrí“ Podle dobové argumentace proto, že by se zde mohli skrývat tzv.Werwolfs... Propagandistum pri tom nijak nevadilo, že od 2.sv.války uplynulo již témer deset let a navíc se jedná o státní hranici mezi „bratrskými státy tábora míru“. V jediném dochovaném dome - Chatce Górzystów, nekdejší škole, kterou užívala armáda a „díky“ tomu byla ušetrena likvidace, jsou k dispozici staré fotografie, kronika a další materiály, které popisují historii i poslední dny horské osady. Bývalou pruskou osadu Velká Jizera spojovala s osadou Jizerkou na strane ceské, na svoji dobu a odlehlost techto koncin pomerne „frekventovaná“  Celní cesta. Tato spojnice vedla pres Strední jizerský hreben a míjela zde práve onu tajuplnou samotu Hojeruv dum.

Nedaleko Hojerova domu prekracovala cesta brodem tok reky Jizery, pozdeji byl na tomto míste postaven drevený mostek. U neho se rozprostíralo nekolik stavení samoty  Köbelhäuser (samotu delil potok Kobelwasser, ústící opodál do Jizery), nejblíže u mostu stála chalupa s císlem popisným 222, ve které žil pred rokem 1945  Johann Preissler. Tento drevený most (uprostred hladiny jsou ješte patrné zbytky „patky“ vzper mostu) byl po roce 1945 nekolikrát poškozen vzedmutím hladiny Jizery v dobe jarního tání a naplavenými kmeny a nikým neudržován zanikl spolecne s osadou Velká Jizera. V uplynulých letech se objevila snaha o znovuobnovení tohoto mostu. Podle mého názoru však nelze predpokládat, že príslušné istituce ŽP a CHKO budou temto snahám nakloneny, nebot samotný most i prístupové cesty by protínaly stávající Národní prírodní rezervaci jak na ceské, tak i na polské strane.

Hostinecv Hojerove dome byl místem castých schuzek okolních pašeráku a predevším pytláku, z nedaleké Velké Jizery:

 Nejcasteji jmenovanými carostrelci byli Tapperové, kterým se pro jejich divomocnost prezdívalo nemecky „Wunderlich“. Starý Tapper otec, který prý rozluštil „šest ze sedmi pecetí tajných nauk a pouze nesmrtelnost a neviditelnost mu odolaly,“ byl nebezpecný pytlák, který mel na svedomí i mnoho lidí. Prišli ho kdysi vojáci a lesníci na Velkou Jizeru zatknout, a Tapper nikde. Jeho žena chtela vojáky zahubit a priložila proto do kamen špalek, ve kterém Tapper ukrýval strelný prach a olovo na carovné kule. Ale Bohu se prý zželelo nevinných vojáku a nedal prachu vybuchnout, z kamen pouze vytékalo olovo a vyjevilo tak Tapperovu vinu. Byla nesmírná: mel na svedomí životy hajných, vraždu vlastní dcery, kterou prý kdysi pristihl s mysliveckým adjunktem a oba milence zabil a zahrabal ve sklepe svého domu. Dopustil se i svatokrádeží: již samo olovo na kouzelné kule muselo pocházet z výplní kradených kostelních oken. Aby se pekelný obrad lití kulí zdaril, aby i puška byla neomylná a dokonce i sama cíl zasahovala, bylo nutno tajne odnést v ústech z bohoslužeb hostii, pripevnit ji na strom a prostrelit – dábelská vina, nad níž minulá století neznala težší. Takové cerné mše se tedy konaly v teskných samotách Velké Jizery. Starý Tapper proto také nedobre skoncil. Pytlacil jednou v noci nahore v jizerských mocálech, kde stojí klec na brezích cerných tuní, nad slepými rameny Jizery se sklánejí rašelinné brízy a zelené koberce rašeliníku se na mocále pod nohou vlní a houpají. Pojednou pred sebou Tapper uvidel bílého zajíce. Vedel dobre, co to neblahé znamení veští a rychle se proto obrátil. Bylo ale již pozde, jizerský mocál náhle ješte více zpustl, mesícní záre cize oblévala chladným svetlem království tmavých vod a bílých píscin. Prusvitná mlha stála nad zrícenými stenami rašeliny a dálkami neprostupné kosodreviny. Tapper, který celý život prožil v údolí horní Jizery, nemel náhle tušení, kde je. Pojednou spatril hloucek detí, které bez hlesu tancily v mocálu kolem nízké kosodreviny. A uprostred tancících detí – on sám! Dlouho stál jako ohromen, pak se násilím premohl a na prízrak vystrelil. Rána zahrmela a Tapper videl, že stojí jen pár metru od své chatrce na Velké Jizere. Když druhý den chtel nabít vystrelenou kulku, byla puška nabitá a kulka nescházela. Carostrelec Tapper se z toho pomátl a brzy na to – prý v Löwenbergském vezení – zemrel.

Jinak neskoncil ani jeho syn. O jeho carování jsme lépe zpraveni už proto, že prý nebyl takovým divotvurcem jako jeho otec, cary se mu casto nepovedly a vyšly tak na svetlo boží. Zdá se, že Tapper syn žil nekdy na prelomu 18. a 19. století. Z rukou se mu jednou vymklo i odlévání carovných kulí a po nekolika letech vlastne zpusobilo i jeho smrt. Pro odlévání zázracných kulí byla totiž nezbytná ješte jedna vec, lidská lebka, jejíž ocní dutinou se lilo žhavé olovo. Carostrelci z Velké Jizery prý vyhrabávali lebky ze hrbitova v Polubném; stejne tak i Tapper. Za tmavé noci prešel ze Slezska pres reku Jizeru do Cech a cernými lesy do Polubného, první vesnice za horami. S lebkou (ukrytou prý v modrém pytli) spechal domu, do Slezska. Na Velké Jizere již bylo všechno pripraveno k pekelném obradu, další tri pytláci opatrili hostii a olovo. Tapper lil lebkou žhavé olovo a jedna krupej kovu na nej stríkla. Tehdy lebce zlovestne zasvítilo v oku. Když byl obrad skoncen, prišli prý stvrdit kouzlo necisté bytosti; ve svetnici Tapperova domu na Velké Jizere se náhle ozval pekelný hrmot, jako by „devadesát devet dáblu povetrím létalo“. V místnosti se setmelo, petrolejka pohasla, a když se po chvíli rozsvetlilo, byl jeden z pytláku vražen pod skrín, další vzdychali za kamny, pod stolem, pod prycnou a dalo jim velkou práci se odtamtud vymanit.

Neco podivného se ale stalo i s lebkou. Ležela na stole a vybelenými celistmi se hruzne šklebila. Tapper se otrásl hruzou, nikdy se mu to dosud neprihodilo, asi nedobre z otcových knih precetl kouzelnou formuli. Popadl lebku a vhodil ji do kamen. Plamen zavyl, v kamnech zahucelo. Tapper se vrátil ke stolu, ale z jeho desky se na nej dívala s príšerným šklebem táž lebka, kterou pred okamžikem mrštil do plamenu. Pytláka se zmocnil des. Prchal s lebkou až na breh Jizery a za skucení podzimního vichru ji chtel vrhnout do temných vod. Lebka se ho ale pevne držela. Stáhla ho s sebou do studených vln a nechybelo mnoho, aby se carostrelec Tapper oné noci utopil. Nakonec mizela v rece. Když se ale promocený pytlák vrátil domu, znovu na nej výsmešne pohlížela prázdnými dulky z desky stolu. Marne ji zakopával hluboko do zeme, prízrak se vždy vrátil na jeho stul. Ješte té noci odešel Tapper s lebkou zpet pres hory do Cech a vrátil ji tam, kde ji vzal, na Polubenský hrbitov. Svuj hrích tím ale neodcinil, když se pozde v noci vrátil neschudnými lesy, mokrý a promrzlý, zpet  na Velkou Jizeru, našel lebku znovu na stole. Objevila se tam nedlouho pred jeho príchodem a pašeráci, kterí se v Tapperove chalupe mezitím zastavili, pred ní s hruzou prchli. Jen jedno zbývalo pytlákovi z Velké Jizery, který rozpoutal nadpozemské síly a neumel je již ovládnout a zkrotit: vydal se znovu kamsi do Cech a privedl odtud na Jizeru popravcího mistra, který se také vyznal v tajných vedách. Dobre mu zaplatil a kat slíbil, že ho lebky zbaví. Za dum snesl velkou hromadu dreva a porucil Tapperovi, aby co živ bude, se dreva nedotýkal a nechal je zetlít. A ješte cosi porucil opovážlivému carostrelci – príští noci se mel znovu vydat do Cech a prijít s lebkou a hlineným džbánem na Cerná jezírka. Je to rašelinište ztracené v lesích Stredního jizerského hrebene, s velikou tuní cerné vody, která odjakživa mezi domorodci platila za bezednou. Kolem jen lesy a lesní rašeliny, prastaré stromy a houpavá puda, na míle daleko k lidskému obydlí. Tam tedy kat pozval carostrelce Teppera. Pytlák se vydal v noci z Velké Jizery vzhuru údolím s lebkou a džbánem jizerskými mocály, prošel až tam, kde zprava, z Cech, pritéká do Jizery Krásný potok. Proti jeho toku pak stoupal, potok se v mechových korytech tratil, hned tekl neviditelne pod prerostlými brehy, hned se rozléval do temných trasovisek, kde nohy vázly. Potok ho dovedl až na hreben Jizerských hor a na horské rozvodí. Pramenil v jednom z Cerných jezírek. Z druhé strany rašelinište již odtékaly vody k severu, na frýdlantskou stranu. Kat již cekal. Strachy bledý Tapper mu podal šklebící se lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a vhodil ho do jezera. S ním do temných vod zaklel i lebku a porucil jí, aby bezedným džbánem vycerpala všechnu vodu z nejvetšího jezera. Lebka se dala do práce, a prijdete-li dnes na breh tiché Cerné tune, nic nenasvedcuje tomu, že se svou prací bude brzy hotova: cerné vody stojí až po okraj zelených rašeliníku, zrcadlí se v nich kosodreviny a v pozdním léte bílé suchopýry. Je to ostatne dobre, protože až lebka vodu vycerpá, pak skoncí i sveta beh, jak o tom podává zprávu ve svých posledních verších sto let stará nemecká hruzostrašná básen o Tapperovi a Cerných jezírkách:

„...a nesmeje se lebka víc a je jí vhod,

že zbaví Cernou tuni jejích vod.

A skoncí-li se práce její zdarem,

pak lebka vzplane žhoucím žárem,

smích její zazní jako hromu sten,

a svet se zachveje

 a prijde Soudný den!“

Tapperovi ale nebylo pomoci. Nevydržel a porušil onu hromadu zvolna tlejícího dreva. Jakmile priložil do ohne první náruc, ožilo kouzlo jejich rodu a Tapper sešel na rozumu stejne jako jeho otec. Ješte toho vecera zabehl do lesu a lidé ho dlouho hledali po mocálech. Našli ho na Velké jizerské louce, ryjícího hlavou v rašeliništi, jako to delává jelen. Chytili ho, pripoutali retezy doma k loži a tam také Tapper brzo nedobre umrel –  pred smrtí spatril, že svetnicí pobíhají cerní mužícci – úpenlive volal lidi, aby ohavné skrety zabili. Lidé v hruze mlceli – svetnice byla prázdná. Aby umírajícímu ulehcili, tloukli holemi nazdarbuh do sten a za zvuku techto ran pytlák a carostrelec Tapper zemrel.

 
(M.Nevrlý – Kniha o Jizerských horách, str.166)

 A ješte jeden smutný pytlácký príbeh se váže k Hojerovu domu:

 
„Ze samoty Köbelhäuser, nedaleko odtud, pocházel jeden z mnoha príslušníku rozvetveného rodu Männichu žijících v mnoha generacích až do roku 1945 na Velké Jizerské louce. Rodinu živil obvyklým zpusobem – lovil panské jeleny a lane a to jak na prusské, tak i na ceské strane, protože tok reky Jizery, tvorící zemskou hranici, nepredstavovala pochopitelne pro pytláky z jedné ani druhé strany žádnou prekážku.

Jednoho dne se Männich z Kobelu opet vydal za jeleny na ceskou stranu a nad ránem na ne cekal v lesích pod Hojerovým domem. Casne zrána se ale vypravil z Jizerky po Celní ceste trináctiletý chlapec pro zboží k pekari na Velkou Jizeru. Na Jizerce bývala také pekárna, ale housky v Prusku byly v té dobe o nekolik krejcaru levnejší... Košík na pecivo mel prikrytý bílým šátkem a to se mu stalo osudným. Pytlák Männich si v ranním šeru spletl pohybující se bílou plachetku na chlapcove košíku s vysokou a vypálil. Velké bylo jeho prekvapení, když na míste zásahu našel místo úlovku težce zranené decko. Chlapce pry donesl v nárucí ješte domu, ale pomoci mu již nebylo..."

Kríž, ktery stál ješte pocátkem 20.stol. nedaleko Hojerova domu mel snad pripomínat tuto smutnou událost. Není známo, kdy presne k ní melo dojít, ani to jak se jmenoval zastrelený chlapec.
Na skalce nedaleko rozvalin mužete dnes objevit  malý, ale masivní, kovaný krížek. Je vysoky pouze necelých 20cm a objevil se zde snad v 80.letech 20.stol. Nevíme kdo byl jeho autorem, lze však predpokládat, že onen neznámý, jenž tady krížek zapustil do skály, byl inspirován práve vyprávením M.Nevrlého z Knihy o Jizerských horách a vytvoril (ci obnovil) tak nejmenší pomnícek Jizerských hor.

PL:Hojeruv dum

Na stokach Jelení strání (1018m n.p.m.), gdzie Strední jizerský hreben wschodnimi zboczami opada do Doliny Górnej Izery, zyl onegdaj w niewielkiej lesnej chacie, mysliwy Hojer.

Hojeruv dum przetrwal niemal 300 lat dzieki solidnym kamiennym murom

W lesnej gluszy dom postawil Christof Schönwald w roku 1699. Biegla tedy wówczas Stara celní cesta (Stara Droga Celna - ale to "czeski" wariant i nie byla to ta sama droga co Alte Zollstraße) z Jizerky do Groß-Iser i dom sluzyl wówczas jako "przemytnicza gospoda".
Pózniej, kiedy droga celna stracila na znaczeniu, zasiedlali ów dom rozmaici mysliwi i klusownicy.

Na poczatku 20. stulecia Hojeruv dum jeszcze stal w nie najgorszym stanie. Opuszczony i zapomniany ulegl czasowi i warunkom atmosferycznym. Dzis w ruinach rosna stare drzewa: buk i klon, a zapuszczaja sie tutaj nieliczni turysci.

Na przeciw Hojeruv dumu w lesie stoi grupa skalek skad w kierunku pólnocnowschodnim roztacza sie piekny widok na Rašelinište Jizery czyli Izerska Lake i Wielka Izere.
Na skalkach tych uwazny turysta znajdzie pamiatke opisana ponizej

Krzyz Männicha

U skaly na pólnocny wschód od osamotnionego Domu Hojerów, który stoi w ruinie na Srednim Izerskim Grzbiecie byl podobno jeszcze na poczatku stulecia krzyz. Tutaj klusownik Männich ze slaskiej koloni Koberhäuser [pol. Kobyle Domy na Kobylej Lace], która lezy niedaleko stad za woda, zastrzelil trzynastoletniego chlopca.
Dziecko rankiem szlo tedy predko z Jizerky do Wielkiej Izery po bulki, pomimo, ze w Jizerce byla piekarnia, lecz w Prusach byly tansze o kilka grajcarów niz w Austro-Wegrach. Kiedy chlopiec wracal do domu, Männich strzelil do koszyka z biala plachetka myslac, ze ustrzelil zwierzyne. Smiertelnie ranne, umierajace dziecko doniósl jeszcze do domu.

Z "Ksiazki o Jizerských horách" Miloslava Nevrlého.

D: Hojerhaus (Kampfhoierhaus)

Schwerlich würden wir im Isergebirge einen abgelegeneren Ort für eine menschliche  Behausung finden, als die Lichtung am Osthang des Mittleren Iserkammes, auf der das Hojerhaus stand.
Hier ging der alte Weg vorbei, der von Klein Iser nach Groß Iser führte.In einem aus dem Jahre 1769 stammenden Dokument lesen wir, dss das Haus im Jahre des Herrn 1699 Christoph Schönwald erbaute, und dass es nach vierundsechzig Jahren sein Schwiegersohn Michael Neumann umbaute. Es ist auch bekannt, dass im Jahre 1826 Franz Huÿer das Haus kaufte, un dasss in Jahre 1877 Josef Hoyer darin wohnte. Bis zur Aussiedlung der deutsche Bev-lkerung bewohnte das Haus die Familie des F-rsters Junker.  
 

AJ:  Hojer House

In Jizerské mountains you would hardly find more remote place for a residence than clearing on the eastern hill-side of the Middle edge of Jizerské mountains, where the Hojer house used to be situated. It stood on the old way from „Jizerka“ to the „Big Jizera colony“. In documentation from 1769 we can read that the house was build in 1699 by Christoph Schönwald and that after sixty four years it was renovated by his son-in-law Michael Neumann. It´s also known that in 1826 was the house bought by Franz Huÿer and in 1877 was Josef Hoyer living there. Until the transfer of german inhabitants a family of game-keeper Junker was living there.

 
POZOR!  PROSÍM  CTETE  POZORNE!!!!

NEKOLIK INFORMACÍ A UPOZORNENÍ  K CACHE

Velká jizerská louka je dodnes nesmírne malebné území. Od roku 1960 jsou nejvzácnejší cásti na ceské strane s rozsáhlými rašeliništi s porosty klece, jalovce, brízy karpatské a radou cenných rostlinných i živocišných druhu, chráneny v  národní prírodní rezervaci Rašelinište Jizery; polská cást je chránena v rezervaci Torfowisko Izerskie. Samotný Hojeruv dum ani jeho okolí nejsou soucástí uvedené národní prírodní rezervace, presto se pohybujete na území CHKO - respektujte proto prosím tuto skutecnost, nenicte okolní prírodu ani zbytky Hojerova domu. Nelezte po rozvalinách a nerozdelávejte zde ohen! Všechny odpadky, obaly od svaciny ci nápoju, které jste prinesli, také zase odneste (a najdete-li, mužete odnést i nejaký ten náhodne se povalující odpadek, pokud na nej narazíte). Autor této cache, ostatní cacheri, náhodní poutníci i príroda vám za to budou vdecni!

Pro nalezení cache není potreba nic prekopávat, rozebírat zdivo nebo jakkoli jinak poškozovat zbytky Hojerova domu. Stací se zamyslet, peclive se rozhlédnout a použít geocacherský instinkt.

Cache ukládejte na její místo tak, aby nevycnívala, úkryt PECLIVE zamaskujte, aby splynul s okolním prostredím a ušel tak náhodnému objevení všetecnými mudly.

Cache Hojeruv dum je odlovitelná celorocne (viz attributes). V prípade vyšší snehové pokrývky v zimních mesících použijte snežnice nebo lyže! Dbejte prosím této vážne mínené rady – vyhnete se tak  nadávkám za rozšlapané bežecké stopy (to v lepším prípade), v horšim pripade pak nastydnuti, omrzlinam nebo nutnosti zásahu Horské služby (preceníte-li své síly nebo podceníte-li nebezpecí zimních hor)   

Cache změněna na MIKRO díky aktivitě jakýchsi rádoby čundráků, kteří zde nechali pouze nepořádek a vymudlenou keš.

Dekuji za pochopení a respektování výše uvedených pokynu.

 
Podekování na záver:

Velký dík za vznik této cache patrí spisovateli a velkému znalci Jizerských hor Miroslavu Nevrlému, z jehož Knihy o Jizerských horách pochází vetšina zde uvedených citací. Podekování si rovnež zaslouží Bob Muc za neocenitelné telefonické geokonzultace pri príprave této cache.

Použité prameny:

M.Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

M.Nevrlý, J.Pikous, M.Rehácek, O.Simm: Pripomínky zašlých casu

J.Pikous, Š.Pikous, O.Simm, F.Mrva, P.Kurtin:  Jizerské hory vcera a dnes I. a  II. kniha