„When the Saints Go Marching In“... kdo by neznal tuto písen – treba v podání slavného Louise Armstronga. Ale zamysleli jste se nekdy (alespon 1. listopadu), kdo jsou vlastne ti Svatí?  A proc zrovna 1. listopadu?  Tento den je církví urcen jako svátek všech svatých. Mnoho lidí si jej plete, nebo spojuje, s následujícím svátkem – Památkou zesnulých, který se slaví 2. listopadu.

Historie

    Od nejstarších dob církve hráli svetci klícovou úlohu prostredníku mezi Bohem a lidmi, ochráncu a puvodcu zázracných uzdravení. Církev uznává nové svetce i dnes - jak proto, že svuj život v nejvyšší možné míre zasvetili krestanské víre, tak i pro osobní zjevení nekterých z nich nebo pro zázraky, které vykonali. Trebaže zázraky zustávají pri kanonizacním procesu nezbytným dukazem, nové kulty, zahrnující casto i zázracná uzdravení, vznikají dále. Mnoho svetcu z dob minulých je nadále uctíváno a uznáváno jako patroni a ochránci, jiní, jejichž slavení bylo v roce 1969 z oficiálního kalendáre odstraneno - nebot o nich chybí dostatek spolehlivých zpráv - nás neprestávají vzrušovat a uvádet v úžas.

    Výraz „svatý“, latinsky „sanctus“, recky „hagios“, hebrejsky „kadiš“ se v náboženských textech vyskytuje jako prívlastek Boha, osob, nebo vecí. Pokud je použit pro cloveka, nebo vec, je synonymem výrazu „posvátný“ nebo „posvecený“ a znamená „vyclenený pro svaté úcely, ci obrad, zasvecený Bohu“. Ve spojení s osobou obsahuje poukaz na její vysoké morální kvality. Svatý je clovek, který žil tak, že si jsou verící jisti, že po smrti dosáhl spásy. To má dva dusledky: 1) tohoto svetce, který je již pred Božím trunem, je možné prosit o prímluvu a pomoc; 2) tento svetec muže být predkládán jako životní príklad k následování.

    Autori ranných dob krestanství mluví o svatých a o svatosti zpocátku pouze v kolektivním smyslu a používají tyto výrazy pro urcité skupiny verících, mucedníky a první mnichy. Pozdeji však slova „svatý“ zacali používat i individuálne, pro vyjádrení úcty k urcité osobe, až se stalo svým zpusobem oficiálním titulem. Postupne se tedy toto pojmenování stalo cestným titulem osob, které prevyšovaly své krestanské druhy svou oddaností Kristovi a výrazem jejich verejného uctívání.

    Verejné uctívání melo svuj puvod v úcte k mucedníkum. Tito byli uctíváni nejprve na místech, kde byli umuceni, nebo pohrbeni. Postupne se úcta k nim prenášela na jiná místa a šírila se po vší církvi. Jejich telesné ostatky a zbytky jejich rouch byly uchovávány a uctívány. Jejich osobní jména byla užívána pri krtu a byly jim zasvecovány kostely.

    Ve 4. století skoncilo období nejhoršího pronásledování krestanu. Církevní ucitelé zacali zduraznovat, že rádný krestanský život a sebeobetování muže být jistým druhem mucednictví a tak byla úcta vzdávaná drívejším mucedníkum rozšírena i na nekteré významné askety z poušte a postupne i na vynikající biskupy a církevní ucitele. Tito svatí se, na rozdíl od mucedníku, nazývají vyznavaci.

    Aby mohla nejaké osoba být verejne uctívána jako svatá, je nutné, aby byla za svatou prohlášena. Tento proces se nazývá kanonizace (kánon = seznam, do nehož bylo zapsáno svetcovo jméno). V prubehu staletí ke kanonizaci docházelo ruznými zpusoby. Panna Maria, apoštolové a evangelisté (prímí úcastníci Kristova života) byli uznáni za svaté na základe obecné shody verících i církevních autorit. Mucedníci byli spontánne prohlášeni za svaté verícími, kterí dosvedcili jejich mucednictví v kostele, príslušném místu, kde tito mucedníci žili ci zemreli. Pozdeji meli právo kanonizovat jednotliví biskupové. Tento zpusob kanonizace se nazývá kanonizace neformální – zvyková. V roce 1181 papež Alexandr III. vyhlásil výhradní právo rímského stolce na budoucí kanonizace a tím dal základ procesu kanonizace formální. Soucasný postup katolické církve se používá od roku 1634. Ortodoxní (východní) církve mají rovnež svuj systém formální kanonizace. Protestantské církve proces kanonizace nepoužívají.

    Od pocátku církve nabyly ostatky, tj.telesné pozustatky svetcu a v nekterých prípadech jejich odevy a dokonce i nástroje, jimiž byli muceni, významu pripomínajícího význam talismanu. Prenášením ostatku (jejich nové, obradné pohrbívání, casto na jiném míste) mohlo být prícinou porádání duležitých obradu, které mohli opet vést k novým zázrakum a ty zase ješte k vetší oblibe príslušného svetce a jeho uctívání. Štedré dary poutníku hledajících pomoc a prímluvu umožnovaly výstavbu nádherných bazilik a jejich bohatou výzdobu.

    Krome svatých, kterí byli formálne ci neformálne kanonizováni, logicky musí být ješte velký pocet osob, jejichž zásluhy zustaly známy jen nejbližším sousedum a samému Bohu. Proto jsou 1. listopadu oslavováni všichni svatí, tedy i ti, kterí nejsou zahrnuti v cetných martyrologiích, kalendárích ci soupisech a nebyli kanonizováni, nebo byli ze soucasného martyrologia odstraneni.

Atributy svatých

    Dríve lidé neumeli bežne císt a psát (toto se zmenilo až za casu Marie Terezie). Proto se na stenách kostelu, klášteru ci na obrazech a sochách s náboženskou tematikou objevují námety ze Starého i Nového zákona, života apoštolu ci mucedníku (s nadsázkou lze ríci, že lid se tehdy vzdelával formou komiksu). Aby však postavy nebyly anonymní, opatrili je autori rozpoznávacími znameními - atributy, které urcují totožnost vyobrazených osob. Podle techto atributu lidé vedeli, kdo je vyobrazen a s jakými prosbami se k nemu mají obracet. Podle zpusobu mucednické smrti nebo podle ctností, které ten, ci onen svatý ve svém živote prokázal, stal se postupne patronem nejaké lidské cinnosti nebo situace a lidé se k nemu obraceli aby si vyprosili prímluvu u Boha (takový stredoveký lobbing, že).

    Atributy jsou v zásade dvojího druhu:

•     Obecné, které urcují, že je to svatý (svatozár), jakého stavu byl (koruna, mitra, reholní roucho), prípadne zda byl mucedník (list palmy), nebo církevní ucitel (kniha).
•     Individuální, které urcují konkrétního svetce podle jeho legendy (nebo skutecného životopisu). Sv. Vavrinec napríklad má jako atribut rošt – protože byl mucen na rozpáleném roštu (legenda praví, že své mucitele požádal o obrácení, protože „na této strane již jsem propecen dosti“). První mucedník - Sv. Polykarpus, má jako atribut kámen, protože byl ukamenován. A taková Sv. Starosta (Vilgefortis) vznikla lidovým nepochopením nejstarších zobrazení Ukrižovaného. Kristus na kríži byl predstavován nejprve jako „král z kríže“, který svou smrtí premohl smrt a jeho utrpení je paradoxne vítezstvím. Proto na popravcím kríži stál Kristus-král s korunou a slavnostním šatem a rukama zvoucíma k sobe. Až od 13. století nastupuje v rámci vcítení do bolesti reálné zobrazení Ježíše trpícího: visí na kríži s trnovou korunou, zbrocený krví. V nemeckém prostredí vznikla pozdeji legendární šeptanda, že ta krásná postava na kríží (Kristus oslavený utrpením) byla dívka z bohaté rodiny, a protože se nechtela vdát za pohana, vymodlila si, že ji narostly vousy – ale zhrzený nápadník (v jiném podání otec) se jí pomstil krutým ukrižováním. Sv. Bartolomej se stal patronem rezníku a koželuhu. Byl umucen stažením z kuže, jeho atributy jsou proto reznický nuž a jeho stažená kuže.

 Seznamy svatých   

    Neexistuje žádný autoritativní seznam svatých, který by obsahoval jména všech žen a mužu, kterí kdy byli uctíváni v kostelech. Jejich jména vyhledávají hagiologové v církevních kalendárích a v soupisech, které se nazývají martyrologia, menologia ci synaxaria. Nové oficiální vydání seznamu svetcu a blahoslavených osob „Martyrologium Romanum“ bylo vydáno jako závazný dekret, schválený Janem Pavlem II., v latine roku 2001 s názvem „Martyrologium Romanum“ (Ex decreto sacrosancti scumenici concilii vaticani II instauratum auctoritate Ioannis Pauli pp. II promulgatum). Zatímco dríve v Martyrologiu byli i takoví svetci, o jejichž kultu nikdy nebyly spolehlivé zprávy, v novém Martyrologiu se již nevyskytují a není je proto ani dovoleno uvádet v kalendári. Tím se netvrdí, že se nejedná o svetce. Svetcu je mnohem více než približných 7.000 zapsaných k dnešnímu dni do nového martyrologia. Pro jejich uvádení v oficiálních církevních kalendárích jsou dnes stanoveny presné podmínky. Jsou však natolik komplikované, že uvádet je zde, mel by tento listing o hodne stránek víc. Za zmínku stojí snad jen to, že dnes rozumíme kalendárem seznam pohyblivých a nepohyblivých svátku, jež mají být liturgicky slaveny v nekterém roce, a to v celé církvi (obecný kalendár), nebo v nekteré místní církvi, diecézi, jazykové oblasti (místní kalendár). Obcanské kalendáre si jednotliví vydavatelé upravují zcela dle svého prání. Vetšinou v nich zustávají zachovány jen nejduležitejší církevní svátky, které slaví i ti, kdož se nepocítají mezi krestany.

 Cache

  Dnes máme muzea, kostely a galerie plné krásných obrazu, výmaleb a soch. Jen málokdo však zná jejich rec, symbolickou rec našich predku. Pritom znalost jejich kultu a legend, které se k nim vážou, nám umožní lépe pochopit nekterá z nejvetších umeleckých del, jaká kdy clovek vytvoril.

    Poznáte vy z pripojených obrázku, kterí svatí jsou na nich zobrazeni? Pokud ano, nebude pro vás jiste žádný problém prevést jejich jména na císla a z nich spocítat, kde je ukryt svatý poklad.

Svatí - kdo je kdo?

Svatá A	Svatá B	Svatá C
Svatý D	Svatý E	Svatý F

A co ted s tím? Ciferujte kalendár. Pro svatou C použijte občanský, pro ostatní je nutné najít liturgický. Poklad leží na souradnicích: N 50º 01.ABD´ +0.006´   E 014º 36.CFE´+0,021´

Vypoctené souradnice si mužete overit ZDE:

2015.05.17: přesun o N+0.006´ E+0,021´

Fotohint.