Za dlabancem s Pivrncem

Príbram patrí ke známým historickým královským horním mestum. Rozkládá se na úpatí Brd 60 km jihozápadne od Prahy. Nejstarší písemný doklad o Príbrami pochází z roku 1216, kdy ji koupil pražský biskup Ondrej.

Vydejme se na dlouhou pout staletými dejinami tohoto mesta. Pocátky takové cesty ovšem vedou šerými koncinami stredoveku, kde teprve krok za krokem se pred námi zacnou vynorovat jasnejší a urcitejší výhledy. Vysoko položená podhorská krajina s nepríliš úrodnou pudou a dosti drsným podnebím nepatrí k místum, kde vznikala první významná sídlište a tvorily se nejstarší dejiny naší zeme. Zato zvláštní geologická stavba terénu od nepameti lákala rudokopy hledající nalezište stríbra a železa.

A poloha tohoto místa poblíž starobylé obchodní stezky záhy upoutala i pozornost pražského biskupa. Zdejší statek, nesoucí ceské osobní jméno Príbram zrejme památkou na svého nekdejšího, jinak už zapomenutého zakladatele, patril pocátkem trináctého století urozenému velmoži Hroznatovi. Trvalý zájem Hroznatuv smeroval však jinam: vetšina jeho statku byla daleko odtud, v severních a severozápadních Cechách; tam, v Teplé, také Hroznata již roku 1193 založil premonstrátský klášter a v predsevzetí oddat se životu duchovnímu sám se stal tepelským prevorem. Novému klášteru Hroznata venoval i všechna svoje zboží. Mezi nimi byla Príbram od centra nevýhodne vzdálená; výhodnou polohu mela naopak pro nejvyšší hlavu církve v Cechách, pražského biskupa. Ten si budoval jednotnou správní organizaci po celé zemi a pro osobní návštevy všech koncin své rozlehlé diecéze potreboval v primerených vzdálenostech od Prahy bezpecná útocište k prenocování; Príbram ležela práve na polovine cesty mezi ceskou metropolí a jihozápadním pohranicím. A tak v roce 1216 pražský biskup Ondrej koupil od kláštera v Teplé „statek recený Príbram“ a zacal zde budovat jedno ze svých panství. Kolem biskupského sídla vyrustalo mestecko s právem tržním a s kostelem sv. Jakuba – centrum statku s nekolika vesnicemi. Když roku 1278 ceský král Premysl Otakar II. Padl a v zemi propukly mnohaleté vnitrní nepokoje, neprátelé biskupovi zacali útocit na církevní statky; v dubnu 1289 vtrhli i do Príbrame, vyplenili ji a obyvatele zcásti pobili nebo odvlekli; brzy nato, pocátkem cervna, prišel nový vpád. Pohroma byla tak veliká, že po skoncení nepokoju, nekdy v letech 1290 nebo 1291, musel biskup do zpustošené Príbrame povolat nové osadníky v cele s lokátorem Premyslem; a ten se pak v obnoveném mestecku stal rychtárem – první jménem nám známý predstavitel príbramské samosprávy. Následovalo dlouhé období míru a prosperity. První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343-1364) dal v Príbrami postavit nový hrádek z kamene a sám v nem casto pobýval; na predmestí zrídil špitál s druhým kostelem sv. Jana. Arcibiskupský statek se rozrustal o nové a nové vsi, mestecko v podhradí nabývalo na významu a život v nem byl stále rušnejší. Pocet mestských usedlostí se posléze blížil osmdesátce. Již ve 14. století tu byla i škola. Roku 1406 arcibiskup zvláštní listinou slavnostne potvrdil právní jistoty meštanu. Obyvatelstvo zustávalo naprostou vetšinou ceské. Bývalo tu ovšem i dost Nemcu, kterí v okolí težili stríbrnou rudu. Ale úspechy težby se strídaly s neúspechy, a tak i horníci pricházeli a odcházeli, tvoríce zvláštní komunitu, která nesplynula s usedlým meštanstvem.

Husitská reformace se v ceské Príbrami setkala s živou odezvou. Náboženskou revolucí se uprázdnil arcibiskupský stolec a mesto zustalo bez pána. Na strane husitu se Príbramští zúcastnili i válecných srážek, ale s nezdarem: již v letech 1421-1422 težce dopláceli na opakované útoky katolického pána Hanuše z Kolovrat, který se na cas zmocnil i opevneného príbramského hradu. Príbram, zbavená církevní vrchnosti, stala se majetkem krále; ten však ji nespravoval prímo, ale dával ji do zástavy svým veritelum, kterí se casto strídali. Šlo jim vždy o rychlé vykoristení statku jen docasne jimi spravovaného; o jeho dlouhodobou prosperitu zájem nemeli. Dusledky byly katastrofální: meštané se posléze už obávali, že jejich obec, zbavena starobylých práv, poklesne na pouhou ves. Tím více upínali svoje nadeje k težbe stríbra, která se tu od pocátku 16. století rozvíjela rychle a v nebývalém rozsahu. Mnoho nemeckých horníku z Krušných hor pricházelo do mesta, jiní si dokonce na blízké Brezové hore založili zvláštní osadu. Jindrich Pešík, zástavní pán Príbrame, r.1525 zavedl pro zdejší horníky jáchymovské právo a cekalo se, že tu brzy vznikne významné horní mesto. Smelá ocekávání se nesplnila. Po polovine století zacala težba zase rychle upadat. Ale nadeje na príznivý obrat ješte dlouho pretrvávaly a konecne primely panovníka,aby roku 1579 osvobodil statek od koristné správy zástavních držitelu povýšením Príbrame na královské horní mesto, sverené péci královského úredníka – mincmistra. Od té doby mesto Príbram prosperovalo, zato malá obec Brezové Hory, zvolna se poceštující, ustrnula ve svém rustu a zustávala nepatrnou osadou.

Hluboký prelom prinesla tricetiletá válka 1618-1648. Mesto, nekolikrát vydrancované armádami obou souperících stran, vyšlo z ní težce postiženo: víc než polovina domu – 97 ze 168 – zpustlo, obyvatelé, pokud pohromu prežili, byli ožebraceni. Výsledek války odsoudil Cechy, dosud prevážne utrakvistické, k násilné rekatolizaci. V Príbrami byl náboženský prevrat ješte uspíšen tím, že zdejší mariánská kaple Svatá Hora nyní proslula v širokém okolí jako nejslavnejší poutní místo v Cechách, hojne navštevované zástupy lidu, ale i šlechtou a panovníky. Poutnický ruch se stal hlavním zdrojem obživy zchudlých meštanu. Trvalo celé pulstoletí, než se Príbram plne zotavila z válecné zkázy. Napomohla tomu i úspešná težba železa, z níž na prelomu 17. a 18. století plynul mestu znacnejší zdroj príjmu. Stríbrné doly zustávaly v provozu, ale ten prinášel pouze skrovné výsledky; a tak se mesto behem 18. století postupne vzdávalo ve prospech státu úcasti na nákladech i zisku, až si posléze ponechalo pouhé ctyri horní podíly. To se brzy melo ukázat jako osudná chyba.

Práve tehdy totiž, na sklonku 18. století, zacala být težba nebývale úspešná a dále se rozvíjela merou zcela netušenou. Mesto se rychle zalidnovalo a rostlo. Ale ne do krásy: nová obytná stavení byly skoro vesmes chudobné hornické domky, jimiž se pavoukovite protahovaly ulicky vybíhající z námestí všemi smery. Príbram, svetove proslulá jako místo nejvýnosnejší težby stríbra v celé habsburské monarchii, stala se sídlem centrálních bánských institucí a v puli 19. století i bánské akademie; avšak zisky z nesmírného bohatství vyváženého tu z hlubin plynuly naprostou vetšinou do Vídne. Mestu samému zbýval pouze onen nepatrný zlomek ctyr horních podílu. I ten ovšem v letech nejvetší výnosnosti dolu postacil aspon k tomu, aby si obec vybudovala duležité strední školy, roku 1874 ucitelský ústav, roku 1884 gymnázium – dlouho jediné ústavy svého druhu v širokém okolí. Vrcholná prosperita zdejšího bánského podniku trvala sto let; od osmdesátých let 19. století težba stagnovala a posléze zacala klesat. Závod propouštel svoje zamestnance; od prelomu století, kdy pocet obyvatel Príbrame prekrocil 14.000, zacalo se vylidnovat i mesto. Ironie osudu tomu chtela, že práve v této neradostné chvíli, roku 1897, sousední mestecko Brezové Hory konecne dosáhlo vytoužené mety svého dávného usilování – slavnostního povýšení na královské horní mesto, tj. titulu, který v moderní dobe už nemohl prospívat svému nositeli víc než jako formální ozdoba. Svetlé perspektivy budoucího rozvoje, jimiž žila Príbram 19. století, zvolna se menily v nostalgické vzpomínky na slavnou minulost, nenávratne se vzdalující. Prece však zustávalo dost vecí, které toto místo cinily neobycejným i v dobe ekonomického a populacního poklesu. Svetove proslulé doly neprestávaly pritahovat množství návštevníku, Svatá Hora zustávala cílem cetných procesí. A byla tu ješte jedna zvláštnost, odlišující Príbram od ostatních venkovských mestecek: množství škol všech stupnu, až po Vysokou školu bánskou, a tím i cilý kulturní život mesta.

Polovina dvacátého století znamenala v dejinách Príbrame nový zvrat. Pocínající uranový vek ve stínu studené války zahájil novou epochu zdejšího dolování – rychlý rozvoj težby uranu a tím i opetný rust mesta. Ale jako by zvláštní kletba ležela nad príbramskými doly: jestliže v predešlém století bájecné zisky z nich témer beze zbytku odplývaly do metropole ríše habsburské, nyní to byla despotická východní supervelmoc, která se jich zcela zmocnila. A její vláda nad Ceskoslovenskem poznamenala i tvárnost opet se zalidnující Príbrame. Rozrustala se neblaze proslulá „stalinistická“ architektura a ponurými kasárenskými fasádami. Kolem šachet a staveništ se tycily hrozivé bariéry z ostnatých drátu, s hlídkovými vežemi, na nichž ozbrojení dozorci bdeli nad otrockou prací trestancu. Svoje bdelé strážce dostal však i verejný život vne ostnatých drátu. Kulturní úroven mesta upadla. Ze Svaté Hory byli roku 1950 odvleceni její rádoví správci redemptoristé; devet let nato bylo na protejším svahu slavnostne otevreno divadlo, jehož novostavba prý mela vytvorit symbolickou dominantu proti svatohorskému chrámu. Nevytvorila ji. Divadlo se nestalo marxistickou konkurencí Svaté Hory, jak ocekávali ideologictí stratégové. Divadlo zustalo divadlem, stejne jako chrám zustal chrámem – protože clovek zustal clovekem, s nepotlacitelnou touhou po svobode a duchovních statcích. A tak vzdor neprízni doby se z iniciativy jednotlivcu casem ve meste prece zacalo navazovat na staré kulturní tradice v hudbe, ve vede, v regionální práci. Procitnutí Ceskoslovenska ke svobode v listopadu 1989 zastihlo Príbram opet na prahu nové epochy. Velké bánské podniky, starobylé doly na stríbro a olovo i novodobé doly na uranovou rudu, zanikly.

Ctyricetitisícové mesto již není mestem hornickým. Zustává však mestem poutním a památníkem bohatých hornických tradic. Stává se strediskem vedeckého bádání o dejinách uranového prumyslu a o historii tretího, protikomunistického odboje. Zacíná uvážlive težit ze své nevšední historie i prítomných možností, aby mohlo poskytovat bezpecný a kulturní domov svým obyvatelum a zajímavé i príjemné dojmy svým návštevníkum.

Tolik z historie mesta a nyní již k samotnému eventu

Úkolem eventu bude príjemné setkání všech kaceru u žejdlíku dobrého moku, predání geozkušeností, výmene GC,TB a jiných predmetu cestujících po keších. Zároven budou k dispozici po celý vecer dve bowlingové dráhy, takže mužete vyniknout i ve sportovní cinnosti. Když se vytvorí skupiny po osmi clenech, tak se muže udelat i soutež ;o)

Do toho ješte pripoctete získání CWG na památku uskutecneného eventu, možnost odlovu nové keše vzniklé ke príležitosti tohoto setkání a vyjde Vám úžasne strávený den v príbramském regionu ;o)

Krome této akce mužete ješte navštívit pres den blízké hornické muzeum, které opravdu stojí za shlédnutí, nebo poutní místo Svatá Hora a místní aquapark. Samozrejme je v okolí i nekolik vydarených keší, které se též na Vás budou tešit.

Co udelat pro úcast na eventu?

Hlavne zalogovat „will attend“ a jelikož je omezena kapacita restaurace na 100 lidí, tak je jasné, že rychlejší vyhrává. Potom už nastane nepríjemný stop stav a ostatní budou vedeni jako náhradníci, pokud by nekdo odpadl z poradníku. Stovka se musí dodržet kvuli kapacite restaurace. Víc se nás tam opravdu nevejde! V blízkosti restaurace je i dost místa na parkování.

A jelikož je to eventík s podtextem "za dlabancem s Pivrncem" tak úcastníky poprosím, aby jako vstupenku prinesli nejaký hezký kreslený vtip od Urbana a jeho Pivrnce ;o)

Je to první príbramský geoevent a tak pevne veríme, že Vás nezklameme. Budeme rádi, když se zaradí mezi spoustu skvelých eventu, které se u nás konají a príští rok se bude moci uskutecnit žejdlík s poradovým císlem 2. ;o)

Za príbramské kacery, podílející se na vzniku tohoto eventu Vám preji hodne zábavy a úspešné plenení príbramských keší ;o)

seiza, Spída+M team a kockopes