Do pohadkove serie jeste
patri:
GC1915F - Statecny vojak
GC191KT - Mlady kovar
GC1CXNV - Princezna ze Rmutneho dolu
GC1MF1K - Certuv ukopteny bratr
GC1X7ZP - Kralovsky syn a dablova dcera
GC208VZ - Chytry Martin
GC2EAD0
- Postacka pohadka aneb Geo-Post Office cache
Željesboj
autori: bratri Grimmové
Byl jednou jeden král, u jehož zámku se rozkládal les,
který byl plný rozlicné zvere. Jednou poslal do lesa lovce, aby
zastrelil srnce, ale tento se nevrátil. „Možná se mu
prihodilo nejaké neštestí,“ rekl si král a poslal
druhého dne dva jiné lovce, aby ho vyhledali, ale ani ti se
nevrátili. Tak tretího dne svolal všechny královské lovce a
rekl: „Prohledejte celý les a neprestávejte dríve, dokud ty
tri nenajdete.“ Ale ani z techto se žádný domu nevrátil
a ze psí smecky, kterou s sebou vzali, se neobjevil ani jediný pes.
Od toho casu se do toho lesa nikdo neodvážil; obestrelo ho
hluboké ticho a zapomnení, jen zrídka bylo videt, jak z
houštiny vylétnul orel nebo jestráb.
Trvalo to mnoho let, když tu se u krále ohlásil cizí lovec,
který hledal službu a nabídnul se, že pujde do toho
nebezpecného lesa. Ale král mu to nechtel dovolit a rekl:
„Není tam bezpecno, bojím se, že se ti nepovede o nic
lépe než tem ostatním, a už se nikdy
nevrátíš.“ Lovec odvetil: „Pane, já tam pujdu na
vlastní nebezpecí a strach nemám!“
Tak se lovec vydal se svým psem do lesa. Zanedlouho zachytil pes
stopu zvere a vyrazil po ní, sotva ale ubehl pár kroku, ocitnul se
na okraji hlubokého mocálu, kde uvíznul a nemohl dál. Tu se z vody
vynorila obrovská ruka, popadla ho a stáhnula dolu. Když to
lovec uvidel, šel zpet a privedl s sebou muže, kterí si
prinesli vedra, aby všechnu tu vodu z mocálu vybrali.
Když konecne videli na dno, ležel tam divý muž,
který byl po tele celý hnedý jako zrezivelé železo a vlasy mu
padaly pres oblicej až ke kolenum. Tak ho svázali provazy a
zavedli na zámek. Tam nastalo nad tím divousem velké
pozdvižení, král ho nechal vsadit do porádné železné
klece, tu postavil na dvur a pod trestem smrti zakázal otevírat
její dvere; sama královna mela v opatrování klíc. Od toho casu mohl
do lesa každý a už se nikomu nic nestalo.
Král mel syna a tomu bylo osm let. Jednoho dne si hrál na dvore
a pri hre mu vletel do klece zlatý míc. Chlapec bežel ke kleci
a rekl: „Podej mi muj míc!“ „Podám,“
odvetil divous: „ale nejdríve mi otevri ty dvere!“
„Ne,“ rekl chlapec: „to neudelám, to král
zakázal.“ a bežel pryc. Druhého dne prišel malý
princ znova a žádal svuj míc. Ten divý muž pravil:
„Otevri mi dvere.“ Ale chlapec nechtel. Tretího dne byl
král na lovu, tu prišel chlapec znova a rekl: „I
kdybych chtel, stejne nemohu dvere otevrít, nemám klíc.“ Tu
divý muž pravil: „Leží pod polštárem tvé
matky, mužeš ho prinést.“ Chlapec, který by mel
rád svuj míc, pustil starosti za hlavu a klíc prinesl. Dvere
šly otevrít velmi ztežka a chlapec si priskrípnul prst.
Když byly otevrené, vyšel divý muž ven, dal mu
zlatý míc a pospíchal pryc. Tu se princ polekal a volal za ním:
„Ach, divý muži, nechod pryc, dostanu výprask.“
Divý muž se obrátil, prince popadnul, posadil si ho na ramena
a rychlými kroky spechal do lesa. Když král prijel domu,
uvidel prázdnou klec a ptal se královny, co se stalo. Ale ona nic
nevedela, hledala klíc, ale byl pryc. Volali chlapce, ale nikdo
neodpovídal. Král vyslal lidi, aby ho hledali v polích, ale ti se
vrátili s prázdnou. Snadno si však všichni domysleli,
co se asi stalo, a v celém království zavládnul smutek.
Když dorazil divý muž do hlubokého cerného lesa,
sundal chlapce dolu a rekl: „Otce a matku už nikdy
neuvidíš, ale já si te nechám u sebe, nebot jsi me osvobodil
a mám s tebou slitování. Když udeláš vše, co ti
reknu, budeš se mít dobre. Pokladu a zlata mám víc než
kdokoliv na svete.“ Udelal chlapci lužko z mechu, na
kterém pak usnul. Dalšího dne zavedl prince k jedné studni a
rekl: „Podívej, to je zlatý pramen. Vidíš, že je
cistý a pruzracný, jako krištál. Budeš tu sedet a
dávat pozor, aby do nej nic nespadnulo, jinak je zneucten.
Každý vecer prijdu a uvidím, jak dbáš mého
príkazu.“ Chlapec si sednul na okraj studny, díval se, jak se
obcas dole ve vode mihnula zlata ryba nebo zlatý hádek a dával
pozor, aby do ní nic nespadnulo. Když tak sedel, zabolel ho
najednou jeho skrípnutý prst tak silne, že ho bezdecne strcil
do vody. Vytáhnul ho ihned ven, ale videl, že celý zezlátnul.
Tak zacal prst trít, aby to zlato setrel, ale bylo to marné. Vecer
prišel Željesboj, podíval se na chlapce a rekl:
„Co se stalo se studnou?“ „Nic, nic.“
odvetil chlapec a držel si prst za zády, aby ho nemohl videt.
Ale divous rekl: „Ty jsi ponoril prst do vody. Tentokrát te
ušetrím, ale strez se, aby ti do vody zase neco
spadlo.“
Za casného rána druhého dne sedel princ zase u zlaté studny a
hlídal ji. Skrípnutý prst ho ale bolel a on si ho mnul o hlavu tak
neštastne, že mu do vody spadnul vlas. Rychle ho
vytáhnul, ale byl už celý zlatý. Željesboj prišel
a již vedel, co se stalo. „Nechal jsi do studny spadnout
vlas.“ rekl: „Ješte jednou te ušetrím,
ale pokud i do tretice dopustíš, aby do studny neco spadlo a
ona bude zneuctena, nebudeš u me moci déle
zustat.“
Tretího dne sedel chlapec na studni a zraneným prstem ani
nehýbal, ackoliv ho bolel ješte víc. Byla mu ale dlouhá
chvíle, a tak pozoroval svuj oblicej, který se zrcadlil na hladine.
A jak se stále více nahýbal, aby se podíval sobe do ocí, tu mu jeho
dlouhé vlasy spadly z ramen dolu do vody. Rychle vyskocil, ale
vlasy už zezlátly a zárily jako slunce. Jiste si domyslíte,
jak se ubohý princ polekal. Vzal si šátek a ovázal ho kolem
hlavy, aby divous jeho zlaté vlasy nevidel. Když prišel
Željesboj, všechno vedel a rekl: „Rozvaž ten
šátek.“ Tu se z pod nej vyhrnuly zlaté vlasy a chlapec
se mohl vymlouvat a omlouvat, jak chtel, nic mu to nepomohlo.
„Ve zkoušce jsi neobstál, nemužeš tu tedy
zustat. Pujdeš ven do sveta, abys poznal jeho bídu. Ale
protože nemáš zlé srdce a já mám pro tebe slabost,
jedno ti dopreji. Když budeš v nouzi, zajdi k lesu a
zavolej: Željesboji! a já prijdu a pomohu ti. Moje moc je
velká, vetší než si myslíš a zlata i stríbra mám
nadbytek.“
Tak opustil princ les a šel cestou necestou stále dál,
dokud neprišel do velkého mesta. Hledal práci, ale nemohl
žádnou najít, vždyt také nebyl nicím vyucený, cím by si
nejak pomohl. Nakonec šel na zámek, kde se ptal, zda by ho
nevzali, ale dvorané nevedeli, k cemu by ho mohli potrebovat, ale
protože se jim líbil, tak mu nakonec porucili, aby tam zustal.
Do služby ho vzal kuchar, nebot mínil, že by mohl nosit
dríví a vodu a vymetat popel. Jednou, když nebyl zrovna nikdo
jiný po ruce, mu kuchar porucil, aby zanesl jídlo ke královské
tabuli. Princ ale nechtel, aby nekdo videl jeho zlaté vlasy, a tak
si nechal klobouk na hlave. To se ovšem nelíbilo králi a
rekl: „Když pricházíš ke královské tabuli,
musíš smeknout!“ „Pane, nemohu, mám na hlave
zlou prašivinu.“ odvetil chlapec. Tu si nechal král
zavolat kuchare a vycinil mu, že bere do služby takového
chlapce; mel ho ihned vyhnat. Ale kuchar mel slitování a vymenil ho
za zahradnického pomocníka.
Nyní princ pecoval o zahradu, okopával, sázel, zaléval a
snášel vítr a déšt a jiné rozmary pocasí. Jednou v
léte, když pracoval na zahrade sám, bylo takové horko, že
si sundal svuj kloboucek, aby si trochu zchladil hlavu. Jak slunce
svítilo na jeho vlasy, zárilo to a blýskalo se to a paprsky té záre
zabloudily až do princezniny ložnice. Ta vyskocila, aby
se podívala, co to je. Tu uvidela zahradníka, a tak zavolala:
„Chlapce, prines mi kytici kvetin.“ Hoch si rychle
nasadil klobouk na hlavu, natrhal divoké chrpy, svázal je a krácel
po schodišti, kde ho potkal zahradník a ptal se: „Jak
mužeš princezne prinést kytici obycejných polních
kvetin? Rychle prines jiné a vyhledej ty nejkrásnejší a
nejvzácnejší.“ „Ach ne,“ rekl chlapec:
„ty polní krásne voní a budou se jí líbit.“ Když
vstoupil do komnaty, princezna se zeptala: „Sundej si ten
klobouk, to se nesluší, abys ho mel v mé prítomnosti na
hlave.“ Ale on odvetil: „To nesmím, nebot mám na hlave
prašivinu.“ Ale princezna kloboucek popadla, strhla mu
ho a na ramena se mu vyvalily jeho zlaté vlasy; to vám byla nádhera
k pokoukání! Princ chtel utéci, ale panna ho zadržela a dala
mu plnou hrst dukátu. S tím odešel, ale z toho zlata si nic
neponechal, dal ho zahradníkovi se slovy: „Daruji ty
žlutásky tvým detem, aby si mely s cím hrát.“
Druhého dne ho princezna znova zavolala, aby jí prinesl kytici
polního kvítí, a když k ní vešel, vrhla se hned k nemu
a chtela mu sundat kloboucek, ale on ho držel pevne obema
rukama. Tak mu dala zase plnou hrst dukátu, ale on si je neponechal
a dal je zahradníkovi na hraní pro deti. Tretího dne to byla ta
stejná písnicka, ona mu chtela sebrat kloboucek a on nechtel její
zlato.
Nedlouho nato vstoupila zeme do války, král sebral vojsko, ale
nevedel, zda pred neprítelem, který byl premocný a mel vojsko
daleko vetší, dokáže obstát. Tu pravil zahradnický
pomocník: „Jsem už dost velký, chci taky táhnout do
války, dejte mi kone!“ Tu se mu smáli a rekli: „Až
budeme pryc, tak si ho najdi, nejakého ti necháme ve stáji.“
Když vytáhli do bitvy, šel princ do stáje a vyvedl ven
kone, který na neho zbyl a byl na jednu nohu chromý. Presto na nej
vyskocil a jel na nem do cerného lesa. Když prijel na okraj
lesa, zavolal potrikrát: „Željesboji!“ tak
hlasite, že se to mezi stromy rozléhalo do dálky. Ihned se
objevil divý muž a ptal se: „Co si preješ?“
„Chci silného kone, nebot musím táhnout do války.“
„Máš ho mít a ješte víc než si
preješ.“ Pak zašel divý muž zpet do lesa a
netrvalo to dlouho, vyšel z lesa pacholek a vedl s sebou
kone, kterému se kourilo z nozder a byl sotva k udržení. A za
ním krácel zástup válecného lidu, všichni byli odeni do
železa a jejich mece se blýskaly na slunci. Chlapec predal
pacholkovi svého trínohého kone, nasednul na toho druhého a v cele
vojska vyjel. Když se priblížil k bojišti, byla
už velká cást králova vojska pobita a nechybelo mnoho a musel
by zahynout i ten zbytek.
Tu se prihnal chlapec se svým železným vojskem, prevalil se
pres neprítele jako boure a srážel k zemi každého, kdo se
stavel na odpor. Tem, kterí chteli uniknout, se chlapec povesil na
paty a neprestal, dokud zbýval jediný živý muž. Pak
místo, aby se obrátil ke králi, vedl svoje vojsko oklikou zpet do
lesa a zavolal na Željesboje. „Copak si
preješ?“ zeptal se divý muž. „Vezmi si
vojsko a kone zpet a vrat mi mého kulhavce.“ Tak se stalo,
jak si prál, a jel pak na svém trínohém koni domu.
Když král prijel na zámek, šla mu naproti dcera a
blahoprála mu k vítezství. „To jsem nebyl já, kdo
vyhrál.“ rekl král: „ale nejaký cizí rytír, který mi se
svým vojskem prišel na pomoc.“ Dcera chtela vedet, kdo
ten cizí rytír byl, ale král to nevedel a rekl: „On
pronásledoval neprítele, já jsem ho už pak nevidel.“
Poptávala se u zahradníka po tom chlapci, ale ten se jen smál a
rekl: „Zrovna prijel domu na svém trínohém koni a ostatní se
mu smáli a volali: vida náš kulhavec je tu! a pak se ho
ptali, na které mezi spal. Ale on odvetil, že delal neco
lepšího a že bez neho by se králi vedlo zle. Nu, tomu
se smáli ješte víc.“ Král pak rekl své dceri:
„Usporádáme velkou hostinu, bude trvat tri dny a budeš
házet zlatým jablkem, možná prijde i ten cizinec.“
Když byla slavnost na spadnutí, šel chlapec do lesa
a zavolal Željesboje. „Co si preješ?“
„Chci princeznino zlaté jablko.“ „Dobrá, jako bys
ho mel.“ rekl Željesboj: „Dostaneš k tomu i
rudou zbroj a pojedeš na ušlechtilém koni.“ Tak
se zahradník objevil na slavnosti, vydával se za rytíre a nikdo ho
nepoznal. Princezna pak vyšla a hodila mezi rytíre zlaté
jablko, a ono se dostalo princi, a když ho držel v ruce,
nasedl na kone a ujel pryc.
Druhého dne ho Željesboj vystrojil jako bílého rytíre a k
tomu dostal belouše. Opet chytil zlaté jablko, ale
nezdržel se ani okamžik, nýbrž ujel pryc. Král se
rozhneval a rekl: „To je neuveritelné, musí mi preci ríci své
jméno!“ Vydal rozkaz, když se rytír, který chytí zlaté
jablko, opet vydá pryc, tak ho mají sledovat a pokud nebude chtít
dobrovolne obrátit, mají se na nej vrhnout a sekat a bodat.
Tretího dne chlapec obdržel od Željesboje cernou zbroj
a vraníka a opet jablko chytil. Ale když s ním ujíždel
pryc, pronásledovali ho královi lidé a jeden z nich prijel
blíž a zranil ho svým mecem na noze. Princ jim však
presto unikl, ale pri tom kalupu mu spadla helma a oni videli jeho
zlaté vlasy. Jeli zpet a oznámili to králi.
Dalšího dne se princezna vyptávala zahradníka na jeho
pomocníka. „Pracuje na zahrade, ten podivín byl prý také na
slavnosti, vcera vecer prišel a ukazoval mým detem tri zlatá
jablka, která prý vyhrál.“ Král si nechal prince predvolat a
on se objevil a s kloboukem na hlave. Ale princezna k nemu
priskocila a klobouk mu vzala a tu mu na ramena spadly zlaté vlasy
a bylo to tak krásné, že byli všichni u vytržení.
„Ty jsi byl ten rytír, který každý den prijel na
slavnost, vždy v jiné zbroji, a chytil ta tri zlatá
jablka?“ zeptal se král. „Ano,“ odvetil: „a
tady jsou ta jablka.“ a vytáhnul je z kapsy a podal králi.
„Pokud si prejete více dukazu, mužete videt to zranení,
které mi zpusobili vaši lidé, když me pronásledovali.
Ale já jsem také ten rytír, který vám pomohl vyhrát nad
neprítelem.“ „Vykonal-li si takové skutky, tak to jiste
nejsi obycejný zahradnický pomocník, rekni mi, kdo je tvuj
otec?“ „Muj otec je mocný a bohatý král.“
„To verím,“ rekl král : „jsem ti dlužen
podekování, mohu se ti necím odvdecit?“ „Ano,“
odvetil princ: „to mužete, dejte mi za ženu
vaši dceru.“ Tu se panna zasmála: „Ten veru
nedelá okolky. Ale já jsem už podle jeho zlatých vlasu
poznala, že to není žádný zahradnický pomocník.“
šla k nemu a políbila ho.
Na svatbu prijeli i jeho otec a matka a meli velkou radost,
nebot už ztratili všechnu nadeji, že svého syna
ješte nekdy uvidí. A když sedeli u svatební tabule, tu
najednou utichla hudba, rozletely se dvere a dovnitr vešel
cizí vznešený král se svým pruvodem. Šel k princi,
objal ho a rekl: „Já jsem Željesboj a byl jsem zakletý
do divého muže, ale tys me vysvobodil. Všechny poklady,
které mám, jsou nyní tvoje.“
CACHE:
ÚKOL:
Vasim ukolem bude do logbooku v kesce
nakreslit obrazek nejake te pohadkove postavy… Pote ho
vyfotit a fotografii prilozit k logu sem na web.
NEZAPOMENTE SI S SEBOU VZIT FOTOAPARAT
NEBO ASPON MOBIL, KTERY HO OBSAHUJE AT MATE CIM VYFOTIT SVUJ
VYTVOR!
Pastelky, tuzka, orezavatko i guma jsou v
kesce u logbooku. Prosim, neodnasejte zadnou z techto veci at je i
dalsi nalezci mohou pouzit. Dekuji.
Parkovište:
K zaparkovani vam doporucuju vyhrazene parkovište na
revnickem namesti na souradnicich N 49°54.868 E 014°14.118, i
prestoze jde zaparkovat blize k souradnicicm cache.
Dobra rada na zaver:
Prectete si poradne pohadku...
Uvidite nadherny vyhled na
Revnice.
Omlouvam se za problemy vznikle spatnym
signalem.
Doufam, ze se vam cache bude libit a ze si poradne uzijete jeji
odlov...