Do pohadkove serie jeste
patri:
GC191KT - Mlady kovar
GC1CXNV - Princezna ze Rmutneho dolu
GC1FZ30 - Zeljesboj
GC1MF1K - Certuv ukopteny bratr
GC1X7ZP - Kralovsky syn a dablova dcera
GC208VZ - Chytry Martin
GC2EAD0
- Postacka pohadka aneb Geo-Post Office cache
Vasim ukolem bude si pohadku precist a odpovedet na nekolik
otazek, ktere vas privedou k pokladu.
JEN TAK PRO ZAJIMAVOST, NAPISTE,
PROSIM, DO LOGU NAZEV NEJOBLIBENEJSI POHADKY! DIKY.
Jako prvni jsem vybrala trochu netradicni pohadku pobaltských
narodu z knizky Diamantova sekera, ktera je zverejnena na webových
strankach Pohadky-sveta.
STATECNÝ VOJÁK
Voják si odbyl svou službu. Propustili ho do širého
sveta.
A tak si vykracoval po silnici, kam ho oci vedly. Tot se ví,
netrvalo dlouho, dostal chut na nejaké to sousto. Ale jako na zlost
— žádná vesnice v dohledu, ba ani malá dedinka. Voják
zesmutnel a pomyslil si:
Kdybych alespon nekoho potkal! Možná že by
vysloužilce pohostil!
Sotva to dorekl, objevil se pred ním na silnici starecek.
Když došli k sobe, starecek se zeptal:
„Copak, vojácku, že tak nevesele krácíš?"
„A jak mám být veselý, když mi krucí v briše! Mám
v kapse tri kopejky, koupil bych si kousek chleba, ale kdo mi ho
prodá v takové poušti!"
„No, vojácku, to nemáš proc být smutný. V kapse ti
cinkají tri kopejky, a já nemám ani to. Nepodelil by ses se mnou,
nedaroval bys mi jednu?"
„Tu máš. Lakomý nejsem," odpovedel voják.
Starecek vzal kopejku, vstrcil ji do kapsy a pravil:
„Podívejme, neco mi tady zbylo. Nehodí se ti to náhodou?" A
vytáhl z kapsy dýmku.
„Ohó!" zvolal voják. „To je neco! Dýmka je vojákuv
nejlepší kamarád. Pekne ti dekuju, starecku, bud hodne
zdráv!"
Voják si zapálil a krácel dál. Jde, pokuruje si, a hned mu je nejak
veseleji" na duši. Kourí a kourí, ale tabáku v dýmce
neubývá.
To jsou mi divy! pomyslil si voják. Jak se zdá, nedostal jsem dýmku
jen tak obycejnou. Takhle ješte kousek chleba — abych
z neho jedl a nikdy nedojedl!
Sotva mu to hlavou blesklo, vidí, jak proti nemu krácí druhý
dedecek. Byl už celý šedivý a opíral se o hul.
„Dobrý den, vojácku," rekl starecek. „Nad cím ses tak
zamyslil?"
„Ale tak si, dedecku, ríkám, že by neškodilo neco
zakousnout. Dýmku mám, i dve kopejky by se našly, ale chleba
ani kurku."
„To není, synku, ješte žádné neštestí. Já
nemám ani to. Daruj mi alespon tu jednu kopejku."
„Proc ne?" rekl voják. „Tady máš, mne pro ni
hlava bolet nebude."
Starecek vzal kopejku, vstrcil ji do kapsy, a najednou
povídá:
„Hej, vojácku, pockej, neco jsem tu nahmátl. Možná
že se ti to bude líbit." A starecek vytáhl z kapsy lahvicku
vína.
„To je mi dárek!" zvolal voják. „No, tos mi
prišel do noty, starecku! Dekuju ti. Bud zdráv!"
A vykrocil dál.
Když kousek ušel, rekl si, že se trochu napije.
Spolkl doušek, spolkl druhý, podíval se na lahvicku proti
svetlu — neubylo ani kapky.
Aha, rekl si, ani ta lahvicka není obycejná. Za celý život ji
nevypiju do dna. Ted ješte k tomu vínku dobré sousto k
zakousnutí — to by bylo neco!
Jen na to pomyslil, už vidí, jak se mu vstríc belhá tretí
starecek. Když došel blíž, otázal se:
„Co jsi takový smutný, vojácku? Zarmoutilo te neco?"
„I ne," voják na to, „smutek se k vojákovi nehodí,
radost však se mu neprihodí. Mám dýmku, mám lahvicku vína a
ješte k tomu kopejku. Jenom chleba nemám ani kousek, od rána
jsem nemel v ústech."
„To není ješte tak velké neštestí, synku! Já
nemám ani to. Neslituješ se nad staríkem, nedaruješ
mi kopejku?"
„Inu, tady máš, lakomý nejsem."
Starík schoval kopejku do kapsy a pravil:
„Dekuju ti, vojácku. Mel bych te také necím obdarovat,
jenže nevím cím. Vezmi si aspon tady tu mošnu."
Sundal ze zad plátenou torbu, dal ji vojákovi a ubíral se
dál.
I voják vykrocil svou cestou. Šel a pritom
rozvažoval:
To byl ale divný starík! K cemu je vojákovi dobrá prázdná
torba?
Sotva se mu to hlavou mihlo, spatril, jak po silnici jede veliký
povoz.
A co všechno na nem nebylo! Hory bílých bochníku, pletence
klobás, pecené husy v košatinách, pláty slaniny, kola sýra.
Vedle vozu vykracoval starosta a bicem popohánel kone. Vezl zrejme
na trh panské zboží.
Vojákovi se sliny na jazyku jen sbíhaly. Zatrepal svou
mošnou a ztežka povzdychl.
Ach ty muj smutku, rekl si v duchu. Pán má vuz plný až k
prasknutí, a ubohý voják jen prázdnou torbu. Stacil by mi bochník
chleba a kousek slaniny!
A co byste tomu rekli? Jen na to pomyslil, skutálel se z vozu pekne
kulatý bochník, hned za bochníkem šrutek slaniny — a
obojí hup do vojákovy torby.
To si dám líbit! zaradoval se voják, zavázal pevne mošnu a
šel dál, kam ho nohy nesly.
Šel a šel, až prišel k panskému zámku.
Vyšel ho uvítat sám majitel.
„Kampak, vojácku, vždyt máš noc na krku! Prespi u
mne. Odpocin si po ceste!"
Vysloužilci to bylo divné. Co se to stalo za zázrak?
Kníže pán tady rozpráví s obycejným vojákem jako s vlastním
bratrem.
Postavil se do pozoru a zasalutoval presne podle predpisu.
„Tisíceré díky. Je — li to vaše milostivá vule,
dovolte mi nekde v koutku prespat."
Pán zavolal sluhu, mrkl na neho a rekl:
„Odved vojáka do kulaté veže, no vždyt víš;
at si pohoví na mekké posteli. Ale dej pozor, nezapomen
zamknout!"
K cemu to zamykání? Prece me nevedou do šatlavy! pomyslil si
voják, ale nerekl nic a šel za sluhou.
Prišli ke kulaté veži. Sluha vpustil vojáka dovnitr,
zabouchl za ním dvere a otocil klícem.
Voják se rozhlédl kolem dokola. Všude porádek, ciste
poklizeno, v koute stála postel se závesy. Sáhl na postel —
ach ta byla mekounká!
Dobré je to, rekl si. Navecerím se a budu spát až do
rána.
Rozvázal torbu, rozložil proviant na stole a pustil se do
jídla.
Vtom zaslechl za dvermi nejaké šepotání a hlasy. Div se
neudávil kouskem slaniny:
Kdopak to jde ke mne o pulnoci na návštevu?
V té chvilicce se rozlétly dvere a do komnaty se vrítilo dvanáct
certu. Zadní strkají do tech vpredu a jecí:
„No tak, kohopak nám to kníže pán dnes prichystal?
Kýmpak vyplatil svou kuži?“
Když uvideli vysloužilce, zavrceli:
„Nejaký nanicovatý vojácek. Bude mít jiste zrovna tak tuhé
maso jako ten žebrák ze vcerejška. Vojenským chlebíckem
se ješte nikdo nevykrmil!"
Vysloužilec se málem polekal. I pozdravbuh, pomyslil si, to
jsem se dostal do pekné kaše! Ted abych trpel za cizí
hríchy.
Ale voják nedrel nadarmo vojan cinu celých petadvacet let.
Ech, rekl si v duchu, kolikrát jen mi kulky lítaly kolem hlavy,
kolikrát jsem smrti do tváre hledel, a ted se budu bát nejakých
certu? Však já jim prijdu na kobylku.
Postavil se do pozoru, priložil dlan k cáce a povídá
certum:
„Zdravícka preju, vzácní hosté. Racte se prosím posadit za
stul a poslužte si."
A certi v tom okamžení s vycenenými zuby smeckou kolem
vysloužilce a skácou jako diví! Ten nejvetší, asi
jejich nácelník, povídá:
„I kdepak, vojácku, my neradi dojídáme zbytky z cizího stolu.
Radši sníme tebe i s celou výzbrojí."
Ani ted neztratil voják hlavu. Vytáhl z kapsy dýmku a rekl:
„No, to už je vaše vec. Nechcete si ale pred
jídlem trošku zakourit? Muj dedecek nikdy nesedl za stul,
dokud si po libosti nezakouril. A dostal potom takovou chut k
jídlu, že by byl jalovici sporádal. Jen si zapalte, dýmku mám
nacpanou."
Certi jsou totiž náramní milovníci tabáku.
„I proc ne," rekl nácelník, „zakouríme si. Stejne nám
neuteceš."
V porádku. Voják škrtl kresadlem a podal dýmku
nácelníkovi.
„Dobrý tabácek," rekl, „ale setsakra silný, vojenský!
Nejste zvyklí, celou dýmku asi nevykouríte."
„Jak to, že ne!" urazil se nácelník. „Tak,
braši, do toho," zavelel certum, „a nepustit dýmku z
ruky, dokud všechen tabák nezmizí!"
I posadili se certi do kruhu a pustili se do kourení. Jeden si
bafl, predal dýmku dalšímu a tak to šlo porád dokola.
Nadelali koure, že se ani nedalo dýchat, voják si musil
prikrýt hlavu pláštem. Kourili a kourili, ale tabáku v dýmce
neubylo ani o jediný drobínek.
Ubehla hodina, druhá, tretí... Tu najednou pod oknem zakokrhal
kohout.
Nácelník vyskocil, odhodil dýmku a zajecel:
„Beda! Svítá!"
Certi povyskákali, jako když do nich hrom uhodí, a za mocného
kašlání a vzteklého uplivování upalovali pryc.
Vysloužilec si vlezl do postele a spokojene usnul.
Ráno prišel lokaj s velikým košem, aby sebral
vojákovy kosticky a nekde pod lopuším je zakopal. A
podívejme, náš vojácek je celý, bez jedinkého
škrábnutí; natáhl se na bílém prosteradle, prikryl se
pláštem a chrápe, jako když pilou reže.
Lokaj pustil koš z rukou a utíkal k pánovi.
„Voják je živ," volal, „certi ho nevzali!"
Pán mu neuveril, bežel do kulaté veže sám. Opravdu
— voják leží na posteli a chrápe jakoby nic! Jen nejak
zakoureno je v komnate; koure, až se u stropu válí mrak.
Knížepán zakašlal, voják otevrel oci, zívl a vyskocil,
jako když strelí. Postavil se pred pánem do pozoru presne
podle vojenských predpisu.
„Dobrejtro, vojácku," rekl pán. „Tak co, dobre ses
vyspal po ceste?"
„Dekuju, jako dub," odvetil voják.
„A nic se ti nezdálo ?" zeptal se znova pán.
„Jakpak ne! Zdálo se mi o nejaké nekalote," odpovedel voják.
„Jako kdyby rovnou z pekla priletel na návštevu plný
tucet certu a jako kdybych s nimi celou noc tlachal o všem
možném, i o vás byla rec. Ješte jsem je pohostil
dýmkou, ale bud v ní byl silný tabák, anebo mají certi slabé
prudušky — zkrátka a dobre, kourili, bafali, ale
nedokourili."
„Co jen se všechno nenazdá ve spánku!" rekl pán.
„Podívej, vojácku milý, vždyt ty nemáš nikam
naspech. Odpocin si u mne ješte den!"
„Proc ne, když me nevyháníte," odpovedel
vysloužilec. „Nevynatrefí se tak casto vojákovi prachová
perina a mekká postel!"
Nato kníže pán odešel a voják se znova složil do
kanafasu.
Prospal celý den, ale navecer vstal, rozložil na stole jídlo a
na nejnápadnejší místo postavil svou lahvicku s vínem. Dal
se do vecere a pritom cekal na hosty.
Úderem dvanácté se certi prihnali, a zle rozzurení, jenjen se
vrhnout na vojácka a roztrhat ho na kousky.
Ale ten se jenom usmíval do vousu. Poklonil se certum jako dobrým
známým a povídá:
„Budte vítáni, vzácní hosté! Vím, proc jste me prišli
navštívit. Co delat, tak si tedy na mne pochutnejte. Ale
už muj dedecek ríkával, že suché sousto hrdlo rozdírá.
Vypiješ — li však doušek dobrého vínka,
pak treba celého býka sporádáš. Mám tu malou lahvicku. Rád
vás pohostím. A když už se pije, tak do dna!"
Certi se posadili za stul a láhev šla kolem dokola.
Obešla celý kruh, ale vína neubylo ani hlt. Obešla
podruhé, a zase tak; zustala plná, jako kdyby se jí nikdo ani
nedotkl. Certi pili a pili, dokud se nesvalili pod stul. Jen ten
dvanáctý, ten nácelník, se nevzdal a nahýbal si z lahvicky statne
dál. Vtom zakokrhal pod oknem kohout.
„Tvoje štestí, vojáku!" vykrikl nácelník a skocil na
certy, aby je rozehnal.
Knížepán se celou noc prevracel na posteli. Sotva vyšlo
slunícko, utíkal do veže. Zastavil se až na prahu
komnaty: voják spal jako nemluvne v nejsladším
pochopování!
Vida, ani certi te nechtejí, pomyslil si pán. Tretí noc ale se
zdravou kuží nevyvázneš!
Tretí noci — to už šly žerty stranou —
prilétli certi tak zbesile, že pouhopouhý pohled na ne nahánel
peklo hruzy. Vystrkovali drápy a skrípali zuby jako divá
zver.
„Dnes se od tebe napálit nedáme!" kriceli. „Roztrháme
te na kousky."
„Jak je libo," rekl voják. „Co má prijít, to me nemine.
Dovolte mi jen, abych se postavil uprostred komnaty. Když
už tedy chcete se mnou skoncovat, tak at je to naráz!"
Certi se rozestoupili, voják se postavil doprostred, zatrásl torbou
a krikl:
„Až na jednoho všichni do torby!"
Komnatou jako by vichr zalomcoval. Certi se zatocili v kole ... a
byli titam. Jen jediný z nich, nácelník, stál pred vojákem, jako by
ho k podlaze prilepil.
Voják znova poplácal po torbe a povídá:
„Všichni tvoji prítelíckové sedí tady a pro tebe tu
taky ješte zbylo místo. Prineseš — li tri pytle
zlata, nechám te na pokoji a tu tvou verbež pustím na
svobodu."
Cert se poškrábal za uchem a povídá:
„Tri pytle zlata za tucet certu, to není tak drahé. Ale je to
smula, všechno zlato vymámil z našeho hospodáre
knížepán. Slíbil, že za sedm let zaplatí svou kuží,
jenomže už je trikrát sedm let pryc a on porád uhýbá.
Podstrkuje místo sebe jednou žebráka, jednou zas tuláka
nejakého ... No a ted ses nachomýtl ty, vojáku ..."
„Tak je to tedy!" pronesl pomalu voják.
Vtom vrzly tichounce dvere a hned se zase zavrely.
Voják však stacil uhlídat, kdo to v tak pozdní hodinu
nemuže usnout! To pán se prišel podívat, jak se certi
vyporádali s vojákem.
Vysloužilec bouchl na torbu a krikl:
„I knížepána sem!"
Dvere se samy od sebe rozlétly dokorán; pán vletel stremhlav do
komnaty, zakroutil se, zatocil a zmizel. V tom okamžení sebou
zacala torba házet sem a tam. To se certi radovali, že jim
konecne sám pán padl do drápu.
A voják pravil nácelníkovi:
„No tak, svuj dluh jste dostali, prines ted pánovo zlato!
Vykoupíš svým kumpánum svobodu."
A opravdu: než kohouti na hradách krídly zatrepotali,
ležely pred vojákem tri vrchovaté pytle zlata.
„Vymetl jsem pánovy sklepy železným koštetem,"
rekl cert a odfoukl si. „Ani halírek tam nezustal. Propust na
svobodu mé bratrícky."
„Pockej, pockej ješte," voják na to, „nejdrív se
zaprisáhni, že ani ty, ani to tvoje plemeno mi už víc
neprijdete na oci. At budu kde budu, kamkoli na zemi at moje noha
vstoupí, aby po vás ani dechu, ani slechu nebylo!"
„Jak te mohlo neco takového napadnout?" rekl cert.
„Nepáchneme k tobe, i kdybys nás prosil."
A tak voják certy propustil; ti jenom zavrteli ocasy a jako by se
do zeme propadli. Pána odnesli s sebou.
Od tech dob zacal voják žít v dostatku. Jedl a pil, co hrdlo
rácilo, a ješte k tomu hostil ostatní.
Ale kdopak ví, jak se to stalo, snad že nebyl zvyklý —
zkrátka, milý vojácek se zacal brzy nudit.
I usmyslil si, že se trochu potoulá po svete, aby se rozhlédl
a taky aby se lidem ukázal.
Vystavel si koráb a plavil se po mori. Když odplul trochu dál
od brehu, tu more najednou zacalo varem klokotat a bourit.
Cím to je? premýšlel voják. Bezvetrí, a vlny se vzdouvají
jako o závod!
Podíval se na more a spatril, jak se ve vode cosi cerná.
„Á, neloví to mí starí známí v kalné vodence rybky na udici?
No pockejte, já vám ukážu!"
Vytáhl svou carovnou torbu, naklonil se pres zábradlí a
krikl:
„Hej, vy plemeno jedno certovské, copak je to, zapomneli jste
na naši dohodu? Zase jste mi prišli na oci?"
Certovský nácelník se vysunul z vody, zahlédl ve vojákových rukou
kouzelnou torbu a strachy se roztrásl.
„My nic, to my jen tak...," zabrebtal. „Bylo prece
receno, abychom se pred tebou neukazovali na zemi, a tady kolem je
voda."
„Tak tedy poslouchejte," pravil voják. „Aby po vás od
dnešního dne na zemi ani na vode jediného prášku
nezbylo!"
Certi poslechli a zmizeli, jako by se propadli. Nikde je ted
už nenajdeš, ani na zemi, ani na vode, ani pod zemí,
ani pod vodou. Jenom v pohádkách se o nich vypravuje.
Otazky:
A. Kolik bylo starecku v
pribehu?
B. Jake byly tri veci, ktere od nich vojak
dostal?
a) chleba, pecenou husu ,pytel zlataku (9)
b) tabak, platy slaniny, dymku (6)
c) dymku, lahvicku vina, platenou torbu (8)
C. Kolik bylo certu DELENO
DVEMA?
D. Kolik let DELENO TREMI uz knizepan odolava
peklu?
E. Do ceho zavreli na zamku
vojaka?
a) do kulate veze (1)
b) do vezeni (4)
c) do satlavy (3)
F. Kolik certu vojak zajmul do torby? - cislo
F je jednociferne cislo vznikle ciferaci
G. Jaka byla odmena za propusteni
certu?
a) 5 pytlu dukatu (0)
b) 3 pytle zlataku (5)
c) 5 pytlu zlataku (2)
H. Cim vymetal nacelnik certu panovy
sklepy?
a) proutenym kostetem (9)
b) nicim (6)
c) zeleznym kostetem (0)
I. Kde opet potkal vojak
certy?
a) na mori (4)
b) v horach (3)
c) na zemi (2)
J. Co se stane kdyz clovek vypije dousek
dobreho vinka?
a) bude mit hlad jako vlk (8)
b) sporada treba celeho byka (9)
c) hrdlo mu spali (5)
Finalni souradnice
jsou:
N [(C*B)+E]°[(G*J)+I+C].(F+A)(H*D)(B-H)
E (H*J)(F*D)°(G+C+F).(A-E)(B-I+A)(D-G-F)
USPESNY GEOODLOV!