Smirci kriz - Riedel
Zvlastni dustojnost vyzaruje z hrube tesaneho krize zvaneho Riedeluv ci tez savlovy (Sabelkreuz), jenz stoji u kraje lesa, nyni jiz spise paseky. Pro svou vysku a majestatnost se neda prehlednout(vyska se zrejme meni podle soucasneho terenu - N. Steinova uvadi 130 cm v r. 1994, podle F. Queißera meril 150 cm kolem r. 1935 - foto nize). Od pricnych ramen az k zemi je vyzdoben znamenim mece, ctverici malych krizku a letopoctem 1792, kriz sam bude ale patrne starsi.
Historie smircich krizu:
Smirci krize muzeme chapat obecne jako „krize urcene ke smireni duse zemreleho s Bohem“. Meli vsak ale i casto souvislost s trestnim pravem. Ve stredovekem soudnictvi nebylo cilem jen potrestani vinika, ale i jeho vyrovnani se s poskozenym a take moralni odcineni. Platilo ale i tzv. mimosoudni vyrovnani. Pachatel s pribuznymi zabiteho mohl uzavrit tzv. smirci smlouvu a tim vyloucit soudni postih. Obsahem techto smluv byvala predevsim dohoda o odskodnem, ale i dalsi podminky smiru - napr. nechat odslouzit urcity pocet msi, vykonat pout, ci se zde objevuje pozadavek, aby pachatel postavil kamenny kriz (toto ztvarneno i dole v historickem "comiksu").
Kamenny kriz nese v sobe cosi zvlastniho. Je dovetkem osudu jineho cloveka, zrodil se pro sve misto v krajine, je s nim spjat svym pribehem jako pupecni snurou. Vezmete-li krizi jeho misto - ztraci svou dusi, jmeno i smysl. Kriz v muzeu jiz k vam takto nepromlouva, je to jen kamenny sbirkovy predmet.
K tomuto krizi se i vaze pekna povest:
Bylo jasne zarijove rano. Po stinne stezce, ktera se vinula hustymi lesy, rozprostirajicimi se mezi Ruzovou a Srbskou Kamenici, vracel se ze Sas zamozny markvarticky sklenar Riedl. Pospichal, protoze chtel stihnout veselku sveho stryce Matouse; vedel, ze ho najisto cekaji. Pobliz cesty, po ktere chodivali Ruzovsti do Nove Olesky, se zastavil. Sedl si pod oresi a chystal se pojist skrojek chleba se slaninou. Sotva vsak vytahl kostkovane platynko, do ktereho mel jidlo zabalene, vyskocili z ukrytu dva bezboznici, srazili ho a velikymi nozi mu zasadili nekolik ran do prsou. Vtom preletely nad cestou s pronikavym krakoranim vrany. "Vy budete mymi svedky..." zaseptal sklenar mroucim hlasem a vypustil dusi.
"No to sis teda vybral!" posklebovali se mordyri, zakrvacene noze otreli o drn, zastrcili si je do bot a pustili se do prohledavani Riedlovych kapes. I podsivku mu vytrhli a rozcupovali, ale nenasli nic, jen pul krejcaru a hrnecek masla, ktery vztekle odkopli.
K veceru bylo u v markvarticke hospode svatebni veseli v plnem proudu: dlouhe, svatecne vysnorene stoly se pod kouricimi misami a plnymi dzbany jen prohybaly, muzika vyhravala, az se okna trasla, a mlada chasa rozjarene vyskala. Blizko dveri sedel Matous a co chvili znepokojene vyhlizel ven: "co se to jenom mohlo prihodit?" Tu vstoupili do senku bratri Wernerove, sedli si na lavici a porucili si palenku. Hospoda ztichla. Nikdo je tu nevidel rad - byli to povestni rvaci a surovci, krivopriseznici a neznabohove, kteri uz meli na svedomi mnoho darebactvi. Ale ted vypadali mirumilovne: hledeli si sveho, jenom pichlave oci pod rozjezenym obocim jim jezdily z kouta do kouta. Kdyz muzikanti odlozili nastroje a jeden za druhym se vytratili do zadni svetnice, aby se posilnili a svlazili vyschle hrdlo, vysel si hloucek svatebcanu na zahradu; i bratri Wernerove po chvilce vstali a sli na cerstvy vzduch. "Nechce se mi to libit," ozval se stisnenym hlasem Matous a zadival se k ceste, vroubene letitymi lipami, po ktere mel sklenar Riedl uz davno dorazit. "Neco mi porad rika, ze se stalo nejake nestesti..."
Tu letely nad zahradou vrany a s krikem mirily na jih. "Koukej, Riedlovy vrany!" uchechtl se starsi z Werneru. "Pockat - cos to rikal?" poklepal mu na rameno Matous, ktery zaslechl synovcovo jmeno, "copak vite o Riedlovi?" "My? Nic! Co je nam po nem?" vykrucovali se bratri, ale to uz je obklopilo pul hospody. Sevreli je mezi sebe a dorazeli: "Mluvte! Zname vas! V kdejake spine a neresti mivate pracky, neda se vam uverit ani pozdravem ! No tak ! Bude to ?" Marne oba Wernerove zapirali, zbytecne se vytaceli: zapletli se tak, ze vsichni nabyli jistoty, ze provedli neco nekaleho. "Vsak vy se holoubkove priznate, ale sudimu!" zahrmel Matous, a nez se oba vrahouni vzpamatovali, byli svazani do kozelce a odvleceni do sklepa.
Za chvili se hrstka Markvartickych vydala hledat nestastneho sklenare: nasli ho ubodaneho pod oresim, ustlali mu na nositkach z chvoji a v trudnych myslenkach ho nesli domu. Pribrali s sebou i hrnecek s maslem, a protoze se jim zdal podezrele tezky, vyklopili ho na misu: pod vrstvou masla byly napechovany dukaty.
Bratri Wernerove se priznali k mordu bez muceni a spravedlivy trest je neminul. Oba vrazi museli mimo jine vytesat a vlastnimi silami donest tento kriz az na jeho soucasne stanoviste. Od te doby, kdykoliv nekdo provedl nejakou posetilost, rikavali Markvarticti: "Pul krejcaru zdvihl, ale dukat nechal lezet v masle ...
Zda se, ze s timto koresponduje i zprava topografa J. Schallera z r. 1787, podle niz „asi pred 40 lety zde spachali dva bratri zlocin, za ktery byli odsouzeni k smrti“.
