Pujdeme-li k plovárne Sokolskou ulicí, nemužeme nevzpomenout popularity takzvané Kozí stezky. Ta byla vlastne volným prodloužením odbocky z hlavní cesty k c. 698. Stezka vedla témer prímo do svahu a byla výhodným propojením, zkratkou pri ceste od plovárny k ulici Hornická a dalším navazujícím. Z toho duvodu byla oblíbena zvlášte vojáky základní služby. Zejména pak temi, jejichž predstavy o osobní svobode silne kolidovaly s existencí veleduležitého dokladu, zvaného Vycházková knížka, a kterí se ale nakonec prece jen potrebovali nepozorovane a rychle premístit ku kasárnám. Kozí stezka ve své prulezní podobe zanikla se stavbou silnicního obchvatu zacátkem 70. let 20. století. V dobových souvislostech je úcelnost Kozí stezky nepochybne podtržena faktem, že na dohled odtud se nachází

1933                        1970

I pomerne mladší generace Stríbrnáku muže mít dosud v pameti po levé strane cesty vinoucí se nízkou zídku, tvorící zadní stenu jinak celodreveného bloku plovárenských kabin. Jejich existence se stala vzpomínkovou záležitostí nekdy v roce 1987, címž místo prišlo o jedinecnou kulisu, navozující atmosféru prvorepublikových „rícních lázní“. Rovnež likvidace prilehlého detského bazénu je celkem nedávného data. Puvodní zabahnenou a do reky otevrenou podobu však pamatují již jen ty nejstarší rocníky. V soucasné dobe, léto 2005, jsme svedky pokusu o znovuzrození zminovaného brouzdalište z iniciativy Sboru dobrovolných hasicu, kterí zde mají klubovnu a cvicište. V poválecných létech zdobilo plovárnu i neco na zpusob palisádového nábreží. V místech železné lávky se tycila skokanská vež a skluzavka, v areálu byl i detský kolotoc a houpacka. Zhruba v druhé polovine 50. let došlo na plovárne k rozsáhlým úpravám. Nad puvodní nábrežní palisádu byly položeny nosníky a ty prekryty prkennou podlahou, prkny byla obložena i stena nad vodou, na horní hrane osazeno kovové zábradlí. Po nekolik sezón jepicího rozkvetu zpestroval vodní radovánky dokonce i vor se stredovým detským bazénkem. Vor byl ukotven tak, aby byl na nej pohodlný prístup z dreveného nábreží. K vybavení plovárny tech let patrila i malá flotila pujcovaných lodek a šlapadel. Zapujcit bylo možno nafukovací lehátka, zahrát si stolní tenis, funkcní bylo i hrište na odbíjenou. Na bezpecnost cachtající se verejnosti dohlížel plavcík. Namátkove jmenuji pány Boudníka, Machane a Eyera. Rekonstrukcní práce ale výrazne zmenily i prostory, související spíše s provozem restaurace. Vznikla tak betonová terasa se „skleneným“ parketem. Vše doplneno orchestrištem, skrytým pod plechovou mušlí. Tím byla otevrena cesta k legendárním víkendovým tanecním cajum na Tajvanu. Prízvisko Tajvan, oznacující stríbrskou plovárnu, je mezi pametníky dodnes používáno. V dobe predrevitalizacních akcí v první polovine 50. let zde ješte stával malý domecek ­strojovnu, umístený na nároží bahnitého detského bazénu, a palisády nábreží. Zde byla nainstalována cerpadla na stavbu nových kasáren. Obsluhu, posádku a stálé obyvatele tvorili tudíž pravdepodobne vojáci základní služby. V té dobe jim všichni kluci závideli výhled na vodu prímo z kavalce a na neomezené právo k užívání pramicky, která patrila k vybavení pracovište. Na úplný záver je snad hodno podotknout, že dlouholetým provozovatelem zdejšího restauracního zarízení byl pan František Dlouhý starší, který s rodinou zároven obýval horní patro hostinské budovy. V soucasné dobe pod vedením majitele p.Vilíma utešene chátrá.

K završení tématické vycházky zapocatým smerem v tu chvíli zbývá jen málo. Je tady již jen tristní ruina kdysi majestátního funkcního a produkujícího Cerveného mlýna , všeobecne zvaného Cervenák.

Pozdeji byl prestaven na míchárnu krmiv. Celkový nekdejší stav jenom dokreslují pomalu mizející zbytky prilehlého jezu a stopy po bývalém náhonu.