V pomezním ceském hvozdu
stával hrad Cervená Recice a ten patríval
královské komore, potom pripadl k biskupovým
statkum. Jeho páni meli v jedné veži hladomornu
a utrápili zde mnoho lidí. Každým rokem
prý odtud vycházejí o pulnocí pred
svátkem Dušicek zakletí duchové a jdou
do hrbitovního kostelíka na cernou mši.
Kdysi byl nejbohatším pánem bechynského
kraje pan Jan Rícanský z Rícan a na
Cervené Recici vedl veliký dvur. Jeho paní se
jednou od kohosi doslechla o cerné mši a
umínila si, že ji musí videt. Protože
nechtela, aby se jí manžel vysmál, nic mu
nerekla a kolem svátku Dušicek chtela jet na
Recici.
„Nyní tam nemohu, až za týden nebo za
dva,“ povídal pan Rícanský, ale
paní na neho stále naléhala, až ji
nakonec odbyl. „Když jinak nedáš, zajed si
tam sama. Služebnictva je na Recici dost a hosté se
také brzy sjedou, když jim dáš
vedet.“ 
Paní druhý den odjela, ale nikoho z prátel k
sobe nepozvala. Pres den chodila dolem staré
zámecké veže a vyptávala se
správce, jaké to kdysi bývalo.
„Milosti, porád se tady neco prestavovalo a dodnes
tomu tak je. Ze starého hradu zbyla tahle vež, ale k
nicemu nám není,“ vyprável jí
ochotne správce.
Prestože se paní ujistila, že jsou všechny
dvere do veže dobre zavrené, dala ješte udelat
na každé po jedné závore. Správce
jí rád vyhovel a nikde o tom zbytecne nemluvil.
Vecer pred Dušickami porucila paní, aby
podávali dríve veceri. Potom propustila vcechny
služky a rekla jim, že pujde dríve na lože.
Když byl všude klid, oblékla se do
plášte podšitého kožešinou
a stoupla si k oknu, odkud bylo videt na nádvorí a k
veži. Do jedenácté se nic nedelo. Potom se
rozletely jedny dvere dokorán a vyšel z nich
dlouhý pruvod bílých postav. Paní
strnula hruzou, když videla, jak duchové bez hlesu jdou
nádvorím a mizí za zavrenými vraty.
Honem se rozbehla k tajné brance, od které mela
klíce, a vydala se za nimi.
Do kostela na hritove prišla ale pozde. V kostele už
byla všechna svetla rozsvícena a cerná
mše zacala. Když paní vstoupila do dovnitr,
bílé postavy duchu klecely pohrouženy v
modlitbách a nikdo si jí nevšiml. Paní
se schovala za sloup nedaleko dverí a cekala, co se bude
dít dál. V tom k ní znenadání
pristoupila jedna duše a rekla:
„Nebud, paní, tolik zvedavá! Radeji poprej tem
nebohým duším klidu. Také jsem
taková bývala, až mne moje zvedavost zahubila.
Varuji te, abys také tak nedopadla. Pospeš honem
domu, dokud je cas! Kdyby te moji bratri zahlédli, živa
by ses odtud nedostala.“
Paní Rícanská se hrozne ulekla, ale než
mohla dobré duši podekovat, knez u oltáre
koncil mši. Rychle vybehla z kostela a utíkala zpet
do zámku. Težký plášt jí
prekážel v behu, strhla ho tedy ze sebe a zahodila
práve vcas. Když duchové poznali, že se
nekdo cizí vloudil mezi ne, vybehli z kostela chteli toho
opovážlivce potrestat. Cestou našli
nejdríve plášt a roztrhali ho na kusy. Potom
se rozbehli za paní. Ta je uslyšela za sebou a
odhodila strevíce, aby zlé duchy zdržela. Oni se
na ne hned vrhli a také je roztrhali. Paní valem
ubývalo sil a videla, že už do zámku
nedobehne. Protože kolem dokola nebylo
žádné stavení, schovala se u cesty v
trní a strachem ani nedýchala. Ale duchové ji
tam našli a chteli paní z trní
vytáhnout. V tom odbila na veži pulnoc a byl konec
jejich moci.
„Tentokrát jsi nám ušla, ale
podruhé už neujdeš!“ zvolali
duchové a rozplynuli se jako pára.
V kostele rázem pohasla všechna svetla a všude
bylo ticho, nikdo z neho už nevyšel. Paní
Rícanská se bála vylézt z trní a
zustala tam do rána. Když šli lidé do
kostela na ranní, našli paní prokrehlou mrazem
a dovedli ji do zámku. Ješte té noci se
roztonala, ale nikomu nerekla, co se jí prihodilo.
Když se pan Rícanský dovedel, že jeho
paní stune, prijel za ní na Recici a dlouho se
vyptával, jak se do toho trní dostala. Nakonec musela
s pravdou ven. Potom mu vyprávela, co se té noci
dálo, a pán jí ani nechtel uverit.
„Já už sem jezdím kolikátý
rok a také jsem všelicos slyšel, ale nikdy mne
nenapadlo, že bych chtel být na cerné
mši. To sis všechno zavinila sama, paní! A
jednou te ta tvoje zvedavost muže stát i
život,“ zlobil se pan Rícanský a
paní v posteli ronila slzy do krajkového
kapesnícku a vzlykala.
„Copak jsem mohla vedet, že me budou chtít
duchové roztrhat?“
Pán mávl zlostne rukou, byl už na ledacos
zvyklý. Chtel zlost radeji zapít, a proto posla do
sklepa svého sluhu pro víno. Netrvalo dlouho, sluha
byl zpátky. Vrítil se do komnaty celý
vydešený a pred pánem padl na kolena.
„Milosti! Jdou po mne! Jdou po mne!“
„Co se plašíš, chlapce?“ divil se
pán a sám vyšel se podívat na chodbu,
co se tam deje. Když nikoho nevidel, vrátil se zpet.
„Buhví, cos venku videl.
Kde máš víno?“ Sluha se podešene
po paní podíval nevedel, jestli muže pred
ní mluvit. Pán ho znovu pobídl:
„Jen mluv a neboj se! At si to paní také
poslechne.“ On potom zacal vyprávet.
„Sešel jsem do vinného sklepa jako obvykle a
natocil víno pánovi do džbánu. Když
jsem došel zpátky ke schodum, objevil se proti mne
zástup bílých duchu a každý z nich
nesl pod paží vlastní hlavu. Dostal jsem
veliký strach a bál se, že se odtud nikdy
víc nedostanu. Potom jsem bežel kolem nich nahoru, ale
ten poslední duch mi vytrhl džbán z ruky a
zahodil. Nato zmizeli.“
Pan Rícanský se zachmuril, ale sluhu
nepokáral, ani ho neposlal pro nové víno. Tech
strašidel už bylo na Cervené Recici trochu mnoho
a on vubec nemel rád takové príhody. Nakonec
vyndal z kapsy groš a podal mu ho.
„Tuhle si vezmi a bež ke správci, at nechá
hned zapráhnout kone do kocár. Ješte dnes
musím odjet.“
Sluha pánovi uctive podekoval a opatrne
vyšel ze dverí. Paní se bála neco
ríci, ale vrtela se tak dlouho v perinách, dokud
pán znovu nepromluvil.
„Kdyby nebylo tvé zvedavosti, byl by tu klid a
porádek. Nyní všichni vidí kolem sebe
samé duchy.“
„Snad si nemyslíš, že jsem si
všechno jenom vymyslela?“ rekla paní
nazlobene.
„Bež se tedy sám podívat do sklepa a
uvidíš!“
Ale pan Rícanský pohnevane odpovedel: „Nikam
nepujdu a Cervenou Recici co nejdríve prodám.“
Když služky dobre paní oblékly a
uložily v kocáre do perin, prisedl k ní pan
Rícanský a porucil kocímu, aby vyjeli na
Pelhrimov.
Paní celou cestu mlcela, ale než do jela do Pelhrimova,
byla zdravá zase jako rybicka. Zato pan
Rícanský byl na tom tuze špatne. Z toho
leknutí a zlých zpráv ješte toho dne na
pelhrimovském zámku ulehl a do trí dnu byl v
pánu. Smrtholka si na neho pockala a vzala ho s sebou na
onen svet.
Paní Rícanská byla pekná vdova a dlouho
se netrápila samotou. Brzy se našel ženich,
který si rád bohatou paní vzal. Ale nikdy
už žádného ducha videt nechtela, to jedno
ponaucení jí stacilo na celý život.
Na Cervené Recici chodí prý duchové
podnes, ale lidem už se vyhýbají. Sotva kdo je
tam uvidí.
Vy mate moznost Cervenu Recicu navstivit a najst poklad,
ktory tam bohata a zvedava pani schovala po smrti svojho manzela
pri hrade vedla hladomorne, aby tak odlakala duchov mimo vnutornych
priestorov hradu. Duchovia na Cervenej Recici sa tak uz vyskytuju
len na jednom mieste a strazia poklad. Mozno ich stretnete
:-)
Informacie o historii zamku najdete na
www.cervenarecice.cz
Zamok je vdaka pomalosti uradov a neochoty statu riesit
cirkevne restitucie uz vyse 10 rokov v zasade bez majitela (jeho
majitel je uz od r. 1991 v konkurze a byvaly majitel -
arcibiskupsky urad z Prahy - nemoze o zamok ziadat), takze sa stale
viac meni na ruinu. Nie je verejnosti pristupny, ale na brane su
vyvesene tel. cisla spravcov z Cervenej Recice, ktorych v pripade
velkeho zaujmu o prehliadku mozete "neoficialne" kontaktovat. Raz
za rok (treti vikend v srpnu) je zamok otvoreny pre skvelu akciu -
Slamovani
Prajeme Vam prijemne hladanie :-)
Saman a Petulka
The bishop of Prague founded the
town at the end of the 13th century and the new seat was named
Biskupova Recice (Bishop's Recice). The modifier Cervená
(Red) was appended due to the appearance of the local Renaissance
chateau.
The chateau originates from 1560. It
was rebuilt from the original Gothic castle from the second half of
the 12th century. It was enclosed among walls with bastions and
moat. Only the round tower from the end of the 13th century and
frontages of palaces from the end of the 16th century have been
preserved up till present from the original castle.
The oldest sight in the small town is the parochial Church of St.
Mary Magdalen, which was built in the 1280's and reconstructed into
the Baroque style in the 18th century. Now is thanks to the law
problems almost in ruins and it is not open to public.
According to the legend the landlady of the castle wanted to
see the ghost sabbath, but it was wrong choice - the ghosts started
to appear at the castle and her husband died. Now you have an
opportunity to find the treasure hidden by the curious and rich
landlady outside of the castle - she wanted to banish ghosts from
the castle and she was successful. Now those ghost guards the
treasure. Maybe you will meet them.
We wish you a nice hunt :-)
Saman & Petulka
