Trpaslík Fridolín se ráno probudil celý spocený, kýchal a smrkal a vůbec mu nebylo dobře. Fridolínka se na něj starostlivě podívala a říká: " A jeéje...to s tebou nic nebude, to já znám, to jsem v zahradnictví viděla mockrát." V hlavě si říkala, že by se od něj měla držet dál, protože stačí, aby na ni jen kýchl a bude na tom stejně a proč? Protože "Chřipka".
Já vím, chřipka není tak docela havěť. Ale tahle namoc se nebere jen tak odnikud - něco ji musí způsobit. A není to zima ani mokré ponožky. Je to havěť - virus.
Ne počítačový, ale ten, co tu byl dávno před vynálezem jedničky a nuly. Virus chřipky.
Oba mají mnoho společného - ostatně proto jeden chytil od druhého jméno.
Virus chřipky je tak malý, že ho nespatříte ani lupou. Přesto existuje. Šíří se vzduchem. Přesněji řečeno: Schovává se v malých kapičkách - mlze, která nám vyletí z nosu při kýchnutí. Stačí jen obláček vdechnout nebo na něj sáhnout a pak si mokrou rukou otřít oči - virus je doma. V našem těle.
Virus si můžete představit jako maličkou injekční stříkačku. Zachytí se na některé buňce, zapíchne se a obsah se vstříkne dovnitř. V tu chvíli se buňka stane jeho otrokyní. Jako na povel začne vyrábět další viry - stejné jako ten, který jí posedl. Žádné malé vírky, žádná vířátka - rovnou hotové "injekční stříkačky".
Když jich vyrobí dost, zahyne. Viry se z ní rozprchnou do jiných sousedních buněk - a tam se všechno zopakuje. Brzy se jich v těle tvoří miliony. Tělo se brání jak může. Žhaví - snaží se viry zničit horkem. Bolí - to abychom věděli, že něco není v pořádku. A taky kýchá. To se virům hodí: a každým obláčkem z nosu se jich pár tisíc rozlétně do vzduchu a spěchají si hledat nové bydlení. Co bude dál už víte.
Samozřejmě existují antivirové programy: říká se jim vakcíny. Správné očkování může tělo posílit tak, že se virům ubrání. Jenže viry vědí, jak na to. Mění se - a umějí to tak rychle, že za rok můžete dostat chřipku znova. Trochu jinou chřipku: virus, který ji způsobuje, totiž obletěl svět a už se malinko liší od toho, který si vaše tělo pamatuje z loňska.
Ale horečka, studený pot na čele a bolavá hlava jsou pořád stejné.
A teď si zkuste celý příběh přečíst znovu: jen si místo lidského těla představte počítač a místo viru chřipky ten virtuální. Už chápete, proč se tihle dva škůdci snad ve všech jazycích světa jemnují stejně?
Dobrá tázka: "Je virus živý?"
Ano i ne. Je na půl cesty mezi neživým a živým. Mladé viry dědí vlastnosti po starých virech (svých rodičích), mění se a vyvíjejí, tak jako my. Jenže nic z toho nezvládnou sami. Neumějí si hledat potravu ani ji zpracovat, neumějí růst, nedokážou se samy rozmnožit: potřebují k tomu buňku nějaké rostliny nebo živočicha, do které se nastěhují a přinutí ji vyrobit nové viry, které z ní pak vyskočí. Tak co: je virus živý nebo ne? Zkuste si jen tak pro sebe odpovědět.
Dobrá otázka: "Co je buňka?"
Buňka je základní cihla, ze které jsou sestaveni všichni živočichové i rostliny. Zvládne všechno důležité, co potřebuje k životu: najít si obživu, spolknout ji a postavit si z ní nezbytné součásti těla, ubránit se nepřátelům a rozmnožit se. Ti nejjednodušší tvorové si vystačí s jednou jedinou buňkou, říká se jim jednobuněční. Lidé, zvířata a většina rostlin jsou z mnoha buněk. Každá z nich má jinou funkci, a proto je naše tělo složeno z různých druhů buněk: jedny jsou v očích, jiné ve střevech, další zase ve vlasech...Všechny ale vznikly z pouhých dvou buněk - jedné maminčiny, druhé tatínkovi. A všechny se o sebe dokážou postarat a zároveň spolupracují s těmi okolo.