Velký pátek
Lidová tradice, která je ozvěnou oné události ukřižování Krista, pak často nazývá pátek nešťastným dnem. Ano, protože pátek je dnem velké tragédie. Velký pátek byl tedy vždy dnem, kdy i křesťané chtěli vyjádřit svůj soucit, svoji bolest, a to vyjadřovali určitým sebezáporem, tedy postem.
Pozdější lidová tradice chtěla jít cestu kříže s Kristem, a to jsou ony křížové cesty, které nacházíme nejenom na stěnách kostelů, ale nacházíme je na nejrůznějších návrších u našich měst a vesnic, kde se lidé scházejí, aby si připomněli ony události, které doprovázely Krista na jeho cestě na Kalvárii. Je to tedy především setkání s jeho matkou, je to i ono známé setkání s ženou, která mu podává roušku, on jí za to daruje svojí podobu na této roušce, a proto této ženě říkáme Veronika, což je vlastně překlad onoho veraikon – pravý obraz.
O Velkém pátku se slouží zvláštní bohoslužba, při níž se čte z evangelií. Lidé si připomínají smysl Ježíšova utrpení a smrti, poklekají před křížem. Věřící se též modlí za velké bolesti celého světa. Kristovo ukřižování připomíná i začátek bohoslužby, který je nastaven na stejnou hodinu, kdy měl vydechnout naposledy. Bohoslužba o Velkém pátku tak začíná vždy úderem třetí hodiny odpolední.
Specifika bohoslužby o Velkém pátku spočívají i ve způsobu samotného čtení evangelií, která obvykle nepředčítá kněz. Pašije totiž většinou čtou nebo zpívají tři lidé, kteří mají rozdělené role – Kristus, vypravěč a ostatní postavy. Trojici někdy doprovází sbor, který pak vystupuje v roli lidu.
V minulosti se hrávaly i divadelní pašijové hry. Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, která je jednou z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velkou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. Předváděly se na Šumavě, v jižních i západních Čechách, ať hrané německy nebo místními věřícími pod vedením duchovního správce, či jinými nadšenci. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy hry, prostoupené navíc veselostmi a šprýmy.
Výzdoba katolických kostelů je v tento den chudá – chybí květiny i svíce na oltáři. Současně jde o vůbec nejtišší den z celého roku, písně se totiž zpívají bez doprovodu varhan, slyšet není ani zvony, které se poté, co o Zeleném čtvrtku utichly, znovu rozeznívají teprve následující den.
K tomuto dni se váže řada lidových tradic. Jedna z nich velela vstát brzy ráno a rychle běžet k potoku, kde se dotyčný musel stihnout umýt ještě před rozbřeskem. Tento rituál měl být zárukou pevného zdraví po celý rok. Koupající se ve vodě pronášeli tato slova :
,,Vítej, vodičko čistá,
která tečeš z ran Pána Ježíše Krista.
Omýváš břehy kamení,
omyj mne, hříšné stvoření“.
Své vlastní zvyky pak mají i jednotlivé regiony. Na Volyňsku se například chlapci potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu. To je mělo podle pověsti ochránit před bolením zubů. V krajích s tradicí plátenické výroby se předly tzv. pašijové nitě, kterými se pak dělalo na šatech několik stehů. Ten, kdo je oblékl, měl jistotu, že se mu zlí duchové vyhnou velkým obloukem. Košile ušitá z pašijových nití pak měla tu moc, že dokázala svého majitele ochránit před úderem blesku.
Volno si tento den mohly udělat pradleny. Lidé totiž věřili tomu, že prádlo prané o Velkém pátku by se nenamáčelo do vody, ale do Kristovy krve. Ten, kdo si právě v tento den potřeboval něco půjčit, si nemohl vybrat nejnevhodnější dobu. Tradovalo se totiž, že věci zapůjčené o Velkém pátku by se mohly vrátit očarované. Kromě toho se nesmělo hýbat se zemí, proto se nepracovalo ani na poli či v sadu.
Poklady se na Velký pátek otevírají právě ve tři hodiny odpoledne – to je čas, kdy se v kostele čtou pašije, čili pasáže z evangelií o martyriu Krista, a to je přesně také ten čas, kdy podle evangelií zemřel Kristus na kříži. Ale protože Kristus je duchovním světlem lidí a je jejich ochráncem, má právě v tuhle chvíli relativně navrch jeho protihráč – pán temnot, čert, ďábel, Satan – jak kdo chce. A ty nabízené poklady jsou ve skutečnosti vějičkou a nastraženou pastí, kterou podsouvá naivním a důvěřivým lidem. Kdo podlehne tomu zlatému mámení, skončí uvězněn, mimo své blízké, sousedy, přátele – mimo lidskou pospolitost; ztratí se světu lidí.
A ještě pověst. Na Velký pátek šly k hradu Hus dvě ženy, našly k němu vchod a když jím vstoupily dovnitř, stál proti nim černý muž, který pil víno z číše. Vystrašeny chtěly odtud odkvačit, ale on je pozval vlídně dál, nalil vína i jim a když dopily, šel pro nové. Té chvíle ženy využily a unikly šťastně tajemnému pijákovi. Když byly na volném povětří a pohlédly nazpět, vchod zmizel a v kostele právě dozněly pašije.
111, 213, 333, 111, 221, 222, 231, 232
!! Pozor !!
Začátkem července 2024 jde keš do archívu.