Fučelo, byla krutá zima; sněžilo a smrákalo se v tmavý večer: byl to také poslední večer v roce, silvestrovský večer. A v té zimě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova, mělo na nohou pantofle, ale byly mu málo platné! Byly veliké, nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčátko pospíchalo přes ulici, kterou se tryskem hnali mimo ně vozy, ztratilo je. A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkama zčervenalýma a promodralýma zimou.
Fajn, ve staré zástěrce mělo hromádku sirek; jeden svazek drželo v ruce. Nikdo si za celý den od ní nic nekoupil. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé, zlatavé vlásky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslilo vůbec na to, jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulici krásně voněla husí pečeně – vždyť byl silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslilo.
Bylo teď schoulené v zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě víc než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo ani jednu sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí. Ručky měla mrazem témeř ztuhlé. Ach, jak by bylo hezké zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji a zahřála si prsty…
Osmělila se a vytáhla jednu, škrt – jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku se zdálo, že sedí u velikých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným kováním; hořelo v nich překrásně a jak hřály! Ach – děvčátko již natahovalo nožky, aby si je také ohřálo – v tom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce.
Honem rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila a když zhasla, děvčátko uvidělo, jak jedna z hvězd padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!“ řeklo si děvčatko, neboť babička – jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která již umřela - říkávala: „Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu.“ Děvčátko znovu rozškrtlo sirku, zazářila a v její záři se mu objevila babička – nesmírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá. „Babičko!“ zavolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří – zmizíš jako ta teplá kamna!“
Fascinováno nečekaným výjevem, rychle rozškrtlo všechny zbylé sirky ze svazečku, chtělo si babičku podržet co nejdéle. Ještě nikdy nebyla babička tak hezká a tak veliká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu vysoko, převysoko; tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost – Byly u Pánaboha! Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech - a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku.
N 49° 08. ??? E 16° 20. ???
Na úvodních souřadnicích keš nehledejte.
Aby jste správně doplnili finální souřadnice, přečtěte si povídku raději ještě jednou.
Přeji úspěšný nález.