Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Jednoho dne se Fridolín a Fridolínka vydali na procházku lesem. Kochali se zimní přírodou, zasněženými stromy a poslouchali zpěv ptáků. Naráz Fridolín vyjekl: „Uáááá“. Na Fridolína se totiž vrhl hladový pták. Chtěl, aby ho pták nechal být, takže utíkali s Fridolínkou domů - A začali stavět několik ptačích krmítek, která rozmístili různě po lese. Hladový pták už nebyl hladový, takže Fridolína nechal na pokoji, protože měl pořád plné krmítko, jak mu tam lidé nosili zobání.
Tohle je pohádka, kterou vymyslel syn, kterému je aktuálně deset a prostě už mě chtěl odtrhnout od počítače, ale…. Nakonec jsme vytvořili toto:
Při dlouhých zimních večerech se trpaslíci nudí, to už víme z poslední kešky Fridolín krmí ptáčky. Pozorují oblohu, chodí na procházky. Tentokrát debatovali o různé havěti. Fridolínka akorát před ránem pouklízela před hájenkou, když tu se objevil holub Emil a nechal jí tam pěkné nadělení. "Emile, ty zvíře! To si to nemůžeš nechat jinam?". Emil se ohlédl a jak už je na odhánění zvyklý, tak by normálně nic neříkal, ale blbě spal, břicho ho bolelo, jak se nacpal hromadou zbytků, co našel u kostela, že mu to nedalo a začal se hájit: "Víš ty co trpaslice kdo ví odkud?" "Já mám narozdíl od tebe nějakou historii, NĚJAKOU! Jací my jsme bývali páni a jak my jsme dokázali bojovat, vyhrávat bitvy." Čílil se dál. "My jsme se dokázali osvobodit, my holubi nejsme nějací podržtaškové." Fridolínka jen zírala, takhle Emila ještě neviděla.
"Klid Emile, já si to ráda poslechnu, to mě zajímá, hned mi to musíš povyprávět a já ti mezitím udělám mátový čaj, ať tě ten pupek přestane bolet."
A Emil, protože je velmi hrdý holub se nenechal dlouho přemlouvat, spustil:
*"Je to sedm nebo osm tisíc let, co si lidé ochočili nás holuby. Někdo obratný asi "tépětkař" vyšplhal na útes, sebral tam pár ptáčat – kde má být peří, měla chmýří, ale byla už dost velká, aby vydržela bez mámy – a odnesl si je domů. Holubi, kteří z nich vyrostli, se naučili spoustu věcí, ne že ne - nosili poštu, válčili. Ano: Dávní bojovníci posílali po holubech oheň do nepřátelských ležení. Ale chovatelé zatím vyšlechtili mnoho podivuhodných plemen. Některá se spíše podobají porcelánovým figurkám, ale na výstavách se vyjímají výtečně.
Až se jednoho dne našel holub, který toho měl akorát dost. Omrzel ho bezpečný klid holubníku, nechtělo se mu již odevzdaně čekat na pekáč. A tak – protože měl pořád křídla k lítání – udělal to, co slepice a krůty ani nenapadne: práskl do letek a frrrr. Jeho stará paměť byla zvyklá na skály, a tak si našel domov tam, kde mu je to připomínalo: na římsách domů, na ochozech, na věžích kostelů. Dodnes se zdivočelým potomkům ochočených holubů říká věžáci. Stačilo párkrát snést vajíčka – a děti nejpodivuhodnějších šampionů výstav se vrátili k nejhezčí barvě, jakou kdy viděly k holubí šedi."
"Ne snad, že by se nám ve městech žilo snadno. Lidé nás odevšud vyhánějí, protože pod pírky nosíme roztoče – klíšťáky holubí. A protože po nás zůstávají bíločerné pleskance trusu. Ale máme, co jsme chtěli: Svobodu. A pro lidi máme vzkaz. Těmi hromádkami, co necháváme na sochách všelijakých těch jejich kaprálů a ministrů a podministrů, jim my holubi, kteří jsme kdysi uletěli z poddanství říkáme: "Dobře si rozmyslete, před kým se budete klanět."*
*Zdroj: Havětník, Jiří Dvořák a Daniela Olejníková, Baobab 2015
Když Emil dovyprávěl, měl už čaj dopitý a začínalo se rozednívat. Fridolínka poplácala Emila po křídlech a jako správná ženská, která ví, jak chlapa povzbudit řekla: "Teda Emile, já zírám, vůbec jsem netušila, jak to máte všechno promyšlené a co vše máte za sebou. Klobouk dolů." Emil se jen začepýřil, rozloučili se a šli si každý po svém. Fridolínka na skalku a Emil? Asi hledat nějakého toho "potentára".
A jak na kešku?
Musíte obejít všechny waipointy od prvního po poslední, najdete tam jak jinak ptáky, každý má u sebe nějaké to číslo, no a když je poskládáte pěkně za sebou do vzorce, budete vědět, kam jít. S trochou odvahy je tato keška dostupná i pro vozíčkáře.
N 49 Sýkorakoňdra.VrabecZvonekStehlík
E 017 2Kos.SýkoramodřinkaStrakapoudDlask
Zajímavost závěrem:
Klíšťák holubí je sice nebezpečný pro člověka, ale ne smrtelně. Může se sice do nás zakousnout /třeba do toho, kdo by spal na půdě, kde holubi hnízdí) a způsobit nepříjemnou svědivou podlitinu, ale o život nám neusiluje. Klíšťáci, kteří u nás žijí, nepřenášejí na lidi žádná nebezpečná onemocnění. Přesto bych si je do kůže nepouštěla....*
**Zdroj: Havětník, Jiří Dvořák a Daniela Olejníková, Baobab 2015
Obrázky: Kristýna Hrehorovská Švaberková, Zu_Gang
Pohádky: Zu_Gang