Dovolte mi pozvat vás do malé vísky Luboměř, která se nachází na území bývalého okresu Nový Jičín v Moravskoslezském kraji, která sousedí s vojenským výcvikovým prostorem Libavá. Součástí obce je osada Heltínov.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1394, kdy byla součástí potštátského panství, Heltínov byl založen později (r. 1705). Jméno Luboměř je údajně odvozeno z osobního jména Lubomír, znamenající „mírumilovný, milující mír.“ Znakem obce se stalo zlaté slunce v modrém poli (dle nejstarší známé pečetě). Obecní symboly byly obci uděleny Parlamentem ČR u příležitosti 600. výročí založení obce dekretem a tvoří je znak a prapor.
Dneska vás blíže seznámím s jednou z významných osobností obce, panem Rudolfem Míkem, který žil v letech 1892 – 1975. Když ho v r. 1898 zavedl otec poprvé do školy, byl jeho učitelem Vilibald Ševčík, na něhož pak po letech s láskou vzpomínal. Od školních prázdnin r. 1905 až do března 1906 krátce navštěvoval německou školu v Novosadech u Olomouce, kterou musel pro nedostatek financí opustit a vrátil se na základní školu. O měsíc později ukončil povinnou školní docházku a nastoupil do továrny na knoflíky v Jakubčovicích. Vystřídal pak následně celou řadu zaměstnání, často pracoval i jako čeledín u sedláků v okolních německých obcích. Vyučil se zedníkem u zednického mistra Adolfa Šindlera v Potštátu. Pracoval pak na různých stavbách v okolí a než odešel na vojnu, našel práci v kamenolomu v Jakubčovicích.
Zásadní zlom v jeho životě znamenal 7. říjen 1913, kdy narukoval do Olomouce k 54. pěšímu pluku. Mezitím vypukla 1. světová válka a Rudolf Mík byl se svou jednotkou odvelen na ruskou frontu, upadl do ruského zajetí a zbytek válečných let prožil střídavě v evropské nebo asijské části Ruska. V průběhu čtyř let zajetí, když sloužil u sedláků, viděl nejen Moskvu, ale i Smolensk, Charkov, Omsk, Tomsk a řadu dalších ruských měst. Naučil se velmi dobře hovořit rusky, takže mohl i číst ruské časopisy. Jako památku na toto období svého života si uschoval pracovní vysvědčení, které mu vystavil jeden ruský sedlák. Zážitky z putování po Rusku zachytil ve své vzpomínkové knize nazvané „Můj život vojenský“.
Do rodného kraje se vrátil 20. prosince 1918 a začal se opět živit jako zedník. Dne 20. září 1919 se oženil. Jeho manželkou se stala vdova Anežka Honyšová, ke které se přiženil do domu č. 51. Společně vychovávali oba její syny z prvního manželství. Poněvadž malé hospodářství nestačilo všechny uživit, pracoval v létě jako zedník a v zimě odcházel za výdělkem do panského lesa.
Ve svém volném čase, zpravidla v neděli, kdy jeho manželka odešla do kostela na mši, mohl se věnovat své velké zálibě, psaní. Zapisoval všechno, co kolem sebe viděl a i to, o čem se doslechl. Lze říci, že ve svých kronikách a písmáckých záznamech zachytil řadu událostí nejen z rodné obce, ale i z nejbližšího okolí. Často byl jejich přímým svědkem a někde k nim přidal ještě různé zajímavosti. Během svého dlouhého života tak vytvořil rozsáhlé literární dílo, zahrnující přes šest tisíc úhledně popsaných listů. Se vzpomínkami starých pamětníků, jež pečlivě zaznamenával, se dostáváme k časové řadě dlouhé až sto let. Je obdivuhodné, že tak velkolepou písmáckou práci po sobě zanechal člověk, který měl pouze základní vzdělání.
Z písmáckých záznamů starého dědináře Rudolfa Míka vybral a upravil Stanislav Šindler knihu "Životem na dědině aneb K smíchu i k pláči".
Další zálibou Rudolfa Míka byla hudba. Již od školních let začal hrát na housle, věnoval se muzicírování nejen pro vlastní potěšení, ale i pro radost jiným. Postupně se naučil hrát i na harmoniku a na trubku.
Třetí oblastí, které Rudolf Mík věnoval svůj čas, bylo opracování kamenů, do nichž vytesával různá hesla či nápisy. Zde mohl zúročit to, čemu se naučil, když pracoval jako dělník v kamenolomu. Kdo někdy zkoušel opracovat kámen, ví, že se jedná o náročnou a složitou činnost, která vyžaduje značný fortel a přesto končívá často i nezdarem. Rudolf Mík věnoval tomuto koníčku mnoho dnů svého života. Díky tomu tak vznikla naprosto ojedinělá a svým způsobem unikátní sbírka kamenů, do nichž vytesal své myšlenky a postřehy ze života venkovského člověka.
Zajímal se také o archeologii. Během svého života shromáždil celou řadu pozoruhodných artefaktů, které jednak vyoral při práci na poli, jednak, a to hlavně, získal při vykopávkách v různých lokalitách. Jeho zájem o umění se u něj probudil, když jako válečný zajatec měl v Rusku možnost navštívit některá tamější muzea. Po osvobození byl s Míkovým přispěním založen archiv městyse Spálova, umístěný v budově zámku, mezi jehož sbírky byly zařazeny i některé cenné předměty.
Svůj věčný sen spí Rudolf Mík na místním hřbitově v Luboměři. Když se zastavíte u jeho hrobu, upoutá Vaši pozornost malý pomník se skromným nápisem „Až sem“, označujícím místo, kde skončila dlouhá a často strastiplná životní pouť významného luboměřského rodáka. Bohužel nápis na omšelém kameni je dnes již stěží čitelný, vždyť již uplynulo čtyřicet let od doby, kdy zde byl umístěn. Teprve při bližším zkoumání můžeme na kameni rozeznat vyrytá písmena „R. Mík“ s letopočtem jeho narození a úmrtí. Traduje se, že také rok svého tragického odchodu ze světa si na náhrobek sám vytesal. Před několika lety byla na hrobě umístěna náhrobní deska s osobními údaji o zesnulém a dodatkem "písmák".
Úryvky z knihy "Životem na dědině":
Mému učiteli - Vilibaldu Ševčíkovi: "Ty spíš tvrdě na spálovském hřbitově a Tvoji žáci na Tebe vzpomínají s láskou. Sto čtyřicet útlých těl na Tebe ve škole pohlíželo jako na hvězdu, která svítí na cestu do života, do budoucnosti."
Od roku 1870 do r. 1914 panovalo v naší dědině velké obžerství. Někteří sedláci i chalupníci vysedávali v hospodě po celých dnech - nejenom v době zimní, ale i letní. V neděli bývala šenkovna plná chlapů, kouře bylo jako v udírně, ale každý měl před sebou sklenku a jeden byl chytřejší než druhý. Sázeli se o každou hloupost - jen aby došlo k nějaké pijatyce. Hráli karty, kouleli kuželky, prodávali, kupovali, dělali šprýmy a při tom všem popíjeli jen kořalku. Většinou tu - "holotu". Tak se mnozí zludařili, že zadlužili své majetky a pak i odprodali.
Milá vzpomínka na zapomenuté chudáky, kteří položili své životy za mamon - "Za císaře a za vlast!" - jak jim bylo řečeno.
Obvykle se mluvilo tak: "My nic nenaděláme - musíme nechat, jak pámbu dá." A podle toho šel i dědinský život.
Končím... Nevidím skrz brejle ani linky, a proto končím. Je to velmi smutné, že z pěti set obyvatel jsem na takové škrábání v naší dědině sám.
Zdroje: wikipedie, www.lubomer.cz, Rudolf Mík: Životem na dědině
*
Jak na keš?
Na zadní straně podstavce kříže, který najdete 28 metrů a 345° od úvodních souřadnic, zjistěte letopočet. Indicii A získáte součtem číslic letopočtu.
Zjistěte jméno učitele, který velmi ovlivnil Rudolfa Míka. Indicie B je počet písmen v jeho jménu a příjmení.
Na pomníku padlých během první světové války, který najdete 382 metrů a 21° od úvodních souřadnic, zjistěte jméno a příjmení muže, který bydlel v č. 51. C je počet písmen jména a příjmení tohoto muže.
Ve zdi bývalé hospody, kterou najdete 364 metrů a 15° od úvodních souřadnic, je vložen kámen s nápisem, který vytesal Rudolf Mík. Indicii D získáte sečtením číslic ve dvou letopočtech na kamenu vytesaných.
Zjistěte číslo popisné domu, ve kterém žil Rudolf Mík, bude to indicie E.
Toto je konec naší procházky po stopách Rudolfa Míka a teď už jen spočítat souřadnice a můžete vyrazit pro keš.
Keš najdete na souřadnicích:
N 49° 41.E*10-B*8+6
E 17° 42.A*D+C*20+5