Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum)
Vytrvalá bylina se vstřícnými jednoduchými listy a zlatožlutými, pravidelnými květy v bohatých květenstvích. V České republice roste zejména na výslunných stanovištích nižších a středních poloh. V České republice je třezalka tečkovaná hojně rozšířena zejména v nižších a středních polohách. Ve vyšších horských polohách se vyskytuje vzácněji. Nejčastěji roste na výslunných stanovištích na stráních, mezích a pastvinách, na okrajích lesů, pasekách a podobně, na stanoviště však není moc vybíravá.
Třezalka tečkovaná je statná, vytrvalá, lysá bylina, dorůstající obvykle výšky 20 až 60 cm. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, většinou nevětvená, se 2 vystouplými podélnými lištami, jednoletá, v průběhu sezóny poněkud dřevnatějící. U báze stonku bývají lišty někdy nezřetelné. Listy jsou podlouhlé, vejčité nebo kopinaté, přisedlé nebo krátce řapíkaté, 15 až 35 mm dlouhé a 5 až 15 mm široké. Čepel listů je celokrajná, na okraji slabě až silně podvinutá, na ploše tečkovaná siličnými nádržkami a tmavými žlázkami. Proti světlu prosvítají jen hlavní žilky, zatímco drobnější žilky jsou nezřetelné.
Květenství jsou bohatá, poměrně volně uspořádaná. Květy mají průměr 15 až 30 mm. Koruna je zlatožlutá, složená z 5 výrazně nesouměrných, na jedné straně zubatých korunních lístků o délce 8 až 18 mm. Tyčinek je asi 50. Na vrcholu semeníku jsou 3 volné čnělky, asi 2x delší než semeník. Plodem je vejcovitá, přehrádkosečná tobolka obsahující mnoho hnědých až černých, drobných, jen asi 1 mm dlouhých semen. Rostlina nese 2 typy žlázek s rozdílnou funkcí, obsahem i stavbou. Nejhojněji jsou zastoupeny bezbarvé, průsvitné siličné žlázky. Proti světlu vypadají jako drobné vpichy, rovnoměrně rozptýlené po celé ploše listu. Jsou přítomny i ve květech a plodech. Žlázky jsou tvořeny schizogenní nádržkou, vzniklou v mezibuněčném prostoru rozestoupením buněk. Žlázka vyplňuje celou tloušťku listové čepele a na povrchu listu je překryta pouze jednobuněčnou vrstvou pokožky. Od listového parenchymu je oddělena vrstvou plochých buněk. Obsah je olejovitý, tvořený zejména esenciálními oleji (silicemi). Ve žlázkách nacházejících se v květech a nezralých plodech je obsažena také medicínsky významná látka hyperforin. Tmavé žlázky naproti tomu vypadají jako drobné černé tečky a mají zcela odlišnou stavbu. Jsou tvořeny shlukem (uzlinou) větších buněk obklopených ze všech stran dvojitou vrstvou plochých buněk. Obsah je černý a má zrnitou strukturu. Tmavé zbarvení jim dává obsažené červené barvivo hypericin a pseudohypericin. Na listech jsou soustředěny zejména podél listového okraje, několik jich však bývá rozptýleno i na ploše čepele. V květech se nacházejí zejména podél okraje korunních plátků a na vrcholu tyčinek.
Rostlina se množí také vegetativně úlomky kořenů a růstem z postranních kořenů. Vegetativní množení je stimulováno zejména spásáním, působením ohně nebo odlistěním rostlin. Mladé rostlinky se brzy osamostatní. Třezalka má hluboký kořenový systém a jeho pomocí přečkává případné požáry vegetace. Kromě toho žár ohně stimuluje klíčení dormantních semen v půdní semenné bance. Květy třezalky tečkované jsou opylovány různým hmyzem sbírajícím pyl. Nektar se v nich nevytváří. Jsou též schopny samoopylení. Jedna rostlina vytvoří asi 15000 až 34000 semen. V jedné tobolce bývá 400 až 500 semen. Semena se šíří větrem, vodou, prostřednictvím zvířat nebo lidskou činností. Tobolky mají lepkavý povrch a přítomnost tohoto lepkavého exudátu na povrchu semen blokuje klíčení, dokud jej vnější vlivy neodstraní. Semena si udržují klíčivost přibližně 6 až 30 let a bývají v půdní semenné bance zastoupena v hojném počtu.
Třezalka tečkovaná je významná léčivá rostlina. V současné medicíně je využívána zejména při léčení deprese a úzkosti a také pro její antivirotické účinky. Hlavními účinnými látkami jsou hypericin a hyperforin. V třezalce tečkované bylo zjištěno více než 150 různých látek, z nichž řada má prokazatelný biologický účinek. Z medicínského hlediska nejvýznamnější obsahové látky náležejí mezi naftodiantrony (hypericin, pseudohypericin), floroglucinoly (hyperforin, adhyperforin) a flavonoidy. Dále jsou obsaženy xanthony, třísloviny, procyanidiny, fenolické sloučeniny, deriváty antrachinonu, esenciální oleje aj. Esenciální oleje jsou koncentrovány v průsvitných žlázkách, rozptýlených po celé nadzemní části rostliny. V silici bylo zjištěno celkem 29 různých složek.
Hlavní medicínský význam třezalky spočívá v léčení lehkých a středně těžkých forem deprese. Tento účinek byl potvrzen množstvím kontrolovaných randomizovaných klinických studií (do roku 2009 jich bylo provedeno více než 50) a je z medicínského i farmakologického hlediska nejprozkoumanější. Dále byl také prokázán účinek při léčbě somatoformních poruch a úzkostných stavů. Z jiných oblastí využití ukazují ojedinělé studie pozitivní účinek při léčbě oparu a v kombinaci s ploštičníkem hroznatým (Cimicifuga racemosa) při klimakterických potížích.
Příprava třezalkového oleje
Třezalkový olej (Oleum Hyperici) je tradiční medicínská podoba třezalky. Je používán k domácímu léčení spálenin, drobných zranění a různých kožních neduhů, vnitřně pak při potížích s trávením (dyspepsie). Při přípravě v domácích podmínkách se čerstvé třezalkové květy napěchují do zavařovací sklenice a zalijí olejem. Většinou se doporučuje olej olivový, občas je používán i lněný nebo kvalitní slunečnicový. Sklenice se uzavře a postaví na několik týdnů na slunce. Po vylouhování se olej zcedí. Uchovává se v uzavřené tmavé nádobě. Trvanlivost je minimálně jeden rok.
Ke keši:
Jdi 2222 m pod azimutem 316°.
Razítko není věcí na výměnu, musí v keši zůstat.