Orlíček obecný (Aquilegia vulgaris)
Celkem běžný druh rozšířený od nížin do hor, roste na loukách i ve světlých listnatých lesích. Je také často pěstován jako okrasná rostlina. Vytrvalá rostlina z čeledi pryskyřníkovité dorůstající nejčastěji výšky 30–60 cm s krátkým silným oddenkem. Lodyha je přímá, větvená, téměř lysá, v horní části řídce trochu chlupatá, někdy nahoře řídce žláznatá. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, složené, 2x trojčetné, lístky v obrysu okrouhlé až eliptické, na okraji vroubkované až laločnaté. Lodyžní listy jsou s kratšími řapíky, nejvyšší pak přisedlé, nejvyšší až jednoduché. Čepele jsou svrchu zelené, naspodu nasivělé, chlupaté až olysalé. Květy jsou na dlouhých stopkách v řídkém vrcholičnatém květenství. Kališních lístků je 5, jsou zbarvené standardně modře, řidčeji růžově až bíle, jsou vejčitého tvaru, nejčastěji 18–30 mm dlouhé a asi 10–12 mm široké. Korunních lístků je taky 5, mají stejnou barva jako kališní, jsou kornoutovitého tvaru na bázi s asi 13–22 cm dlouhou na konci zakřivenou ostruhou, kde jsou nektária. Kvete v květnu až v červenci. Tyčinek je mnoho, jsou nahloučené ve svazečku, vnitřní jsou sterilní, tyčinky nepřesahují korunní lístky, nebo jen o málo (do 2, zřídka až o 4 mm). Pestíků je nejčastěji 5. Plodem je měchýřek, vyvnikle žilnatý, nejčastěji 15–20 cm dlouhý. Měchýřky jsou uspořádány do souplodí.
Je jedovatý, obsahuje isochinolinové alkaloidy a kyannogenní glykosidy. Rostlina působí v experimentu poruchy dechu, srdeční činnosti a křeče. Po požití šťávy z čerstvé rostliny se u člověka mohou dostavit bolesti hlavy, slabost, po větších dávkách i průjem. Otravy u zvířat nebyly pozorovány, poněvadž dobytek se rostlinám na pastvě i v píci vyhýbá. Orlíček byl však dříve užíván i v medicíně, jak o tom svědčí dílo renesančního lékaře Pietra Mattioliho, který ve svém herbáři popisuje jeho vnitřní i zevní použití. Později byl využíván už jen v lidovém léčitelství. Za léčivé byly považovány všechny části rostliny (kořen, nať, květ i semeno), ale nejčastěji se používalo semen a květů (odvaru, nálevu, prášku), a to zejména při žloutence, jaterních chorobách, jako kloktadlo při zánětech v krku a zevně při různých kožních vyrážkách.
Pěstuje se jako trvalka do volných výsadeb, záhonů, větších skalek a k řezu. Vhodná jako solitéra v sadovnické výsadbě nebo dominanta ve výsadbě v záhonu.
V literatuře jsou také zmínky o upotřebení květů jako jedné z náhražek pravého čaje.
Ke keši:
Razítko není věcí na výměnu, musí v keši zůstat!