U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty! Mlč, ten husar a kočárek – hrej si – tu máš kohouta!“ Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! Letí do kouta.
A zas do hrozného křiku – „I bodejž tě sršeň sám! – Že na tebe, nezvedníku, polednici zavolám! Pojď si proň, ty polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!“ – A hle, tu kdos u světnice dveře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba!
„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!“ Div že smrt ji neovane, ejhle tuť – polednici! Ke stolu se plíží tiše polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je, zpět pohlíží – běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ klesá smyslů zbavena. Tu slyš: jedna – druhá – třetí poledne zvon udeří; klika cvakla, dveře letí, táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrům dítě přimknuté; matku vzkřísil ještě stěží, avšak dítě – zalknuté.
Šifra polednice:
Rozděl si čas na díly, vyluštíš to za chvíli.
N 49° 09. ??? E 16° 20. ???
Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud.
Úspěšný lov!