KOTĚ
KOTĚ
KOTĚ
KOTĚ
KOTĚ
KOTĚ
RA
!!!!!
Cooo? Prooč? Inu, tento bombastický úvod pochází z komorního muzikálu Divadlo Gočár (uváděného Divadlem Na zábradlí a hraného před lety jednorázově mj. i v budově Automatických mlýnů bratří Winternitzů na jižním předměstí Hradce Králové;)) - právě tento "pokřik" ve zmíněném muzikálu pronášely jeho tři ústřední postavy a to Jože Plečnik, Pavel Janák a Josef Gočár. Životní cesty všech těchto tří velikánů se s Janem Kotěrou velkou měrou protnuly a po určitou dobu kráčely paralelně po boku (Plečnik byl Kotěrovým vrstevníkem, Gočár a Janák byli jeho žáky) - o tom za chvíli.
Profesora Jana Kotěru velectěnému obyvatelstvu Salonu republiky jistě netřeba představovat, přeci jen si však jeho osobnost připomeneme nejen na místě, ale i v tomto listingu. V den konání eventu si připomínáme 100. výročí úmrtí tohoto význačného architekta, před překrásnou budovou, kterou navrhl.
Narodil se 18. prosince 1871 v Brně jako mladší ze dvou synů středoškolského profesora (učitele kreslení) Antonína Kotěry a jeho ženy Marie, která byla německé národnosti. Vychováván byl v německých školách nejprve v Dolních Zálezlech a v Ústí nad Labem a potom na státní průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni. Po maturitě v roce 1890 přišel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři inženýra Freyna a ocitl se v blízkosti barona Mladoty ze Solopysk. Oba objevili jeho talent a stali se mecenáši jeho dalšího studia na vídeňské Akademii výtvarných umění od roku 1894, kdy tam nastoupil nový profesor Otto Wagner. Prostředí kolem něho bylo pro mladého Kotěru zásadně určující. Učitelova velkorysost a kosmopolitní prostředí Vídně otevírají mladému architektovi brány poznání a možností. Ve Vídni se Kotěra seznámil např. i s Jože Plečnikem či Adolfem Loosem. Okolí je až do té míry inspirativní a Kotěra tak talentovaný a pracovitý, že v závěru studia doroste až do Římské ceny. (Římská cena byla založena ve druhé polovině 17. století francouzským králem a byla spojená se stipendiem, které umožňovalo studijní a pracovní pobyt právě v titulním "věčném městě". Udělována byla v oborech architektura, sochařství a malířství, později přibylo rytectví a hudba. V průběhu věků čteme na jejích čestných seznamech velmi zvučná jména, naprostou většinou francouzská - Kotěra byl jedním z mála, komu bylo umožněno tuto hegemonii prolomit).
Římskou cenu získal v roce 1897 (za projekt tunelu pod kanálem La Manche), stipendijní pobyt v Palazzo Venezia v Římě. Tento pobyt spojený s cestami po celé Itálii Kotěra uskutečnil od února do června 1898 a celou jeho budoucí tvorbu pak provázel zápas mezi strohou monumentalitou a jeho vrozeným lyrismem.
Kotěrova Praha
V roce 1898 přichází do Prahy, aby navždy změnil dosavadní pohled na architekturu. I když mu nebude dáno zasáhnout do pražské architektonické tváře tak, jak by si zasloužil, přesto je jeho jméno spjato jak s pražskou architekturou, tak celkově se životem uměleckým a akademickým. Ve svých 27 letech přebírá uvolněný profesorský post na Uměleckoprůmyslové škole. Již jeho první pražská realizace, Peterkův dům na Václavském náměstí (1899-1900), boří konvence, když autor redukuje tradiční historický aparát - římsy a šambrány - na průčelí a pokrývá fasádu secesní ornamentikou. Je to malá revoluce a starší kolegové jsou pohoršeni, jakou ohavnou módu to Kotěra tahá z Vídně do Prahy. Na další větší zakázku musí nadaný projektant pár let čekat. Mezitím projektuje hrobky, bytová zařízení, víkendové domky pro přátele a spolupracuje s Ringhofferovou továrnou na návrzích salonních vozů pro železnici i pražské elektrické dráhy (jeho tzv. primátorská tramvaj je dnes ozdobou dopravního muzea ve střešovické vozovně). Kotěra živě sledoval architektonické dění ve Vídni, Itálii, Francii, Belgii i Anglii. V prvních letech jeho pražské tvorby často vidíme hrubou omítku, schodišťové haly, při cestách do Holandska objevil možnosti režného cihelného zdiva. Po roce 1906 dochází v jeho tvorbě ke změnám - odklání se od secesního pojetí k modernějším koncepcím, stává se vůdčí osobností pražské geometrické moderny. Nejvýraznější pražskou realizací Kotěrova "přísného" stylu je jeho vlastní vila v Hradešínské ulici.
Od roku 1910 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění, kde několik let zastával post rektora. K jeho žákům patřili například Josef Gočár, Otakar Novotný a Pavel Janák. Své žáky vychovával tak, jak se to naučil u svého vídeňského učitele: chce z nich mít bravurní výtvarníky i autory promyšlených a pohodlných staveb, u nichž je nejdůležitější konstrukce a dobře vyřešený provoz; dekor považuje za druhotný.
Nejvíce energie a sil mu vzal projekt Právnické a Teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na tomto projektu začal pracovat v roce 1907 v duchu secese, ale na přání zadavatele zakázky změnil v roce 1914 styl na neoklasicistní. Dokončení budovy právnické fakulty se však její tvůrce nedočkal, budova byla dokončena pod vedením architekta Ladislava Machoně.
Kotěrův Zlín
Spolupráce průmyslníka Tomáše Bati s Janem Kotěrou začala pravděpodobně od roku 1910, kdy navrhl dostavbu jeho již rozestavěného domu. Stavba byla původně dle návrhu vizovického stavitele Franiška Nováka, ke změně architekta došlo zřejmě z podnětu Baťovy nastávající manželky Marie Menčíkové, dcery císařského rady a kustoda dvorní knihovny, pocházející z jiných společenských poměrů. Navržený dům se jí zřejmě nezdál dost reprezentativní. Kotěra tedy stál i na samém počátku výstavby „baťovského“ Zlína. Až do své smrti zůstal ve funkci poradce pro architekturu firmy Baťa. Baťova obuvnická továrna se v průběhu 1. světové války začala rychle rozvíjet a pro tento rozrůstající se komplex bylo nutno zajistit další pracovní síly a vybudovat jim zázemí. Kotěra se stal prvním architektem, který řešil urbanisticko-architektonické problémy Zlína. Jeho projekt dělnické kolonie na zlínské Letné byl sice koncepčně i územně omezen, přesto ale znamenal začátek výstavby první nové městské čtvrti. Jeho regulační plány byly výchozím podkladem pro další rozvoj města. Ve Zlíně aplikoval Kotěra své zkušenosti z realizace dělnické kolonie v Lounech (1909) a v Záběhlicích (1914). Ve Zlíně mělo být zajištěno diferenciované bydlení se základním zázemím (škola, hospoda, konzum, lázně a veškeré služby) a plynulý přechod vesměs zemědělského obyvatelstva na nový způsob bydlení při umožnění samostatného hospodaření na pozemcích. Kotěra připravil v letech 1915–1918 první regulační plány nově vznikající firemní čtvrti. Na Kotěrovy zastavovací principy navázal jeho žák z Akademie, zlínský rodák František L. Gahura. Kotěrova volba byla šťastným krokem k dalšímu rozvoji kultury bydlení ve Zlíně a Kotěra svou prací položil základy zlínské urbanistické tradice.
Kotěrův Hradec Králové
Kotěry si během pobytu ve Vídni při náhodném setkání všiml o 12 let starší starosta Hradce Králové, František Ulrich. Vzděláním byl sice právník, avšak duší, obdobně jako Kotěra, umělcem. Při první příležitosti nezaváhal a vyzval Kotěru ke spolupráci. V roce 1901 architekt naskicoval průčelí přístavby neorokokového hotelu Grand, který město krátce předtím zakoupilo pro účely okresního zastupitelstva. Nad zamýšleným projektem se však snášela řada pochybností. Částka přesahující 140 000 korun, za kterou se měla novostavba Okresního domu podle Kotěrova návrhu pořídit, připadala zastupitelům příliš vysoká. 4. června 1903 však Ulrich zastupitelstvo přesvědčil a realizace byla schválena. Na konci srpna se započalo se stavbou, jež byla dokončena za 13 měsíců, v roce 1904. Jan Kotěra byl autorem i veškerého vnitřního vybavení. Ve spolupráci se sochaři Suchardou a Waigantem a malířem Preislerem pojal Okresní dům jako univerzální umělecké dílo.
Vrcholem Kotěrovy tvorby je pak budova královéhradeckého Městského muzea. Byla realizována v letech 1909 - 1913. Je to možná nejvýznamnější dílo celé éry architektonické moderny u nás a jedna z nejzásadnějších staveb evropské architektury - bohužel v zahraničí dosud nepříliš známá a doceněná. Autor tu vytvořil příjemné prostředí, střídmý interiér a ve spolupráci s přáteli, sochařem Stanislavem Suchardou a malíři Janem Preislerem a Františkem Kyselou, stavbu vyzdobil. (Pěkná propagační brožura s exteriérem i interiéry k prohlédnutí zde: https://visitczechrepublic.online/cz/muzeum-jan-kotera-/intro/)
Poslední příklad Kotěrových hradeckých realizací, který zde zmíníme, jsou kiosky u Pražského mostu. V souvislosti s bouráním hradeb a stavebním rozvojem Hradce Králové především na pravém břehu směrem k Pražskému předměstí bylo klíčové komunikační propojení břehů Labe. V roce 1907 bylo v souvislosti se zpevněním koryta Labe ve městě rozhodnuto o výstavbě nového mostu. Projektem byl pověřen mostní inženýr Adolf Janoušek, který navrhl odlehčený nýtovaný obloukový most - ten se měl stát nejen fyzickou, ale i symbolickou spojnicí mezi starým městem a nově se rozvíjejícími čtvrtěmi. Záhy poté, co byl nový most Aloisem Janouškem dostavěn, navrhla městská technická kancelář, patrně po vzoru některých nových významných mostů v Praze, doplnit jeho symbolický význam o městotvorné dostavby a doplňky. Jan Kotěra se s Františkem Ulrichem na doplnění mostu o čtyři kiosky a osvětlovací oblouky začali domlouvat už v roce 1909, projekt vznikl o rok později a realizace proběhla v letech 1911–1912. Jižní kiosek na pravém břehu sloužil jako veřejné toalety, severní jako prodejna ovoce a květin. Na levém břehu měla severní stavba pojmout strážnici a jižní skrýt transformátor. Strážnice byla doplněna půlkruhovým zaskleným předstřeším nad obslužným okénkem. Na pravém břehu Kotěra přistoupil k přízemním stavbám oválného půdorysu završeným zvonovou střechou, na levém břehu k přízemním rotundám uzavřeným nízkou plechovou kopulí s cimbuřím. Kovové kandelábry byly původně opatřeny šedým nátěrem s červenými prvky. Za kiosky si však Kotěra vysloužil posměch. "Hleďte, Hradec vystavěl záchodek za 30 000 K!" zněla jedna z invektiv v místním tisku.
V osobě královéhradeckého starosty architekt našel významného mecenáše i zastánce. Jejich vztah nebyl jen striktně pracovní, nýbrž zároveň i přátelský. Ulrich vahou své osobnosti zabránil mnoha malicherným přím, kvůli nimž hrozilo, že Kotěra v práci dále pokračovat nebude. Ulrich naopak v Kotěrovi získal blízkého spolupracovníka a moudrého rádce ve věcech architektonických i urbanistických.
Celkové pracovní vypětí (včetně problémů kolem zakázky univerzitních budov v Praze) a neustálá snaha prosazovat své názory, to vše ovlivňuje Kotěrův zdravotní stav. (Nejnovější publikace dokonce naznačují duševní chorobu... - nejspíše bipolární poruchu.) Přestože se celý život snažil o prosazení českých idejí do umění, po válce přišlo jen zklamání. Na jeho dobré vztahy s Vídní v předchozích letech někteří kolegové pohlíželi velmi negativně, v roce 1919 je dokonce nařčen z kolaborace. Jan Kotěra se stahuje z veřejného života a nedlouho poté, roku 1923, předčasně umírá.
Připomeneme si ho tedy setkáním a trvale i CWGčkem s jeho autoportrétem.
Zdroje:
HERMANOVÁ, Hana. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha: Foibos Books ve spolupráci s Foibos Bohemia, 2011. ISBN 978-80-87073-39-1.
ZELINSKÝ, Miroslav. Fenomén Jan Kotěra. Ilustroval David VÁVRA. Praha: Grada, 2021. ISBN 978-80-271-3216-4.
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra in Hradec: Jan Kotěra v Hradci. Hradec Králové: Pravý úhel, 2016. ISBN 978-80-905271-6-4. https://www.lidovky.cz/domov/2011-rok-jana-kotery.A110108_000088_ln_noviny_sko
https://www.tvarchitect.com/clanek/jan-kotera-svetobeznik-experimentator-a-pedagog/
https://zam.zlin.eu/architekt/12-jan-kotera
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/koterovy-kiosky-na-prazskem-moste-v-hradci-kralove
wikipedia