VLKODLAK

Vlkodlak či Lykantrop je v evropských mýtech a folklóru člověk měnící se ve vlka, případně v hybrida člověka a vlka. Příčina tohoto statusu bývá různá, například kletba, specifické okolnosti narození nebo pokousání jiným vlkodlakem. Lidé měnící se ve zvířata, včetně vlků, jsou známi i v mimoevropských kulturách, většinou se jedná o šamany či čaroděje. Nejstarší doklady o víře v lidi měnící se ve vlky pochází z antiky. V raném novověku byli vlkodlaci spojováni s čarodějnictvím a existují případy lidí, kteří byli zvláště ve Francii, Švýcarsku a Německu v 16. a 17. popraveni jako údajní vlkodlaci, například Peter Stumpp. Později v gotickém románu 19. století a pulpové literatuře počátku 20. století jsou prezentováni také zpravidla negativně. Později se vlkodlaci objevovali zpravidla ve fantasy a horroru a vznikl současný populární obraz vlkodlaka. Spolu s ním se také začalo ve fantastice používat slovo lykantrop pro lidi měnící se v jiné druhy zvířat

České slovo vlkodlak má zřejmě původ v praslovanském *vъlkodlakъ – složenina ze slov *vъlkъ (vlk) a *dlaka (srst) – jedná se tedy o jedince, co má vlčí srst. Slovo vъlkъ pak vychází z indoevropského *wlkwo. S českým slovem pak souvisí slovensky vlkolak, polsky wilkołak, srbochorvatsky vukodlak a bulharsky вълколак (vălkolak); vzdáleně příbuzné je litevsky vilkolakis.Ze slovanských jazyků je odvozené i novořecké označení vlkodlaka vrykolakis a vulkolaka, albánské vurkolak, rumunské vrkolak (v dialektech i vrukolak, brukolak) a turecké vurkolak. Anglické slovo werewolf a německé werwolf jsou složeninami slov wer (člověk) a wolf (vlk). Lykantrop pochází ze starořeckého lukánthropos (z λύκος lúkos „vlk“ a ἄνθρωπος, ánthrōpos „člověk“). Je vzácně doloženo až z doby pozdní antiky a vždy v kontextu klinické lykantropie popsané Galénem. Pro vlkodlaky se počalo používat až kolem roku 1830.

Nejstarší písemné doklady o lidech měnící se ve vlky pochází z antického Řecka. Hérodotos ve svých Dějinách z 5. století př. n. l. zmiňuje o kmeni Neurů obývajícím severovýchodní Skýtii, jehož všichni příslušníci se každý rok na několik dní proměnili ve vlky. Ve 2. století př. n. l. geograf Pausaniás ve svém díle Cesty po Řecku zmiňuje mýtus o králi Lykáónovi („Vlkovi“), který obětoval Diovi Lykaiovi („vlčímu Diovi“) dítě a ten jej za to potrestal proměnou ve vlka. Později byl tento příběh zpopularizován v Ovidiových Proměnách a lidi měnící se ve vlky zmiňuje též Vergilius, Plinius starší a Petronius. Posledně jmenovaný autor ve svém Satirikónu popsal případ vojáka, který ve vlčí podobě loupil, ale byl přitom zraněn. Později podle stop lidé našli umírajícího vojáka se stejnými ranami, jaké předtím zasadili vlkovi. Německé slovo werwolf bylo poprvé zmíněno Burchardem z Wormsu v 11. století a Bertoldem z Řezna ve 13. století. Vůbec se však neobjevuje v germánské poesii či fikci. Ve Skandinávii však vlkodlaky připomínají úlfhéðnar, muži ve vlčí kůži bojující v transu spojovaném s Ódinem stejně jako berserkové. Ze středověku také pochází doklady o slovanských a baltských vlkodlacích, přičemž jsou tato etnika s vlkodlaky spojena i v severských pramenech. Také v keltském prostředí se o vlkodlacích dovídáme až ve středověku, bretaňská romance Bisclavret vlkodlaka popisuje jako nevinnou oběť kletby. Podobný obraz nabízí i francouzský rytířský román Guillaume de Palerne. Z Friulska na severu Itálie pochází středověké zprávy o benandantech, vlkodlacích chránících lidi proti čarodějnicím. Poslední z nich byl benátskou inkvizicí zadržen roku 1629. Ještě v 19. století se ale v sousedním Slovinsku objevovaly folklórní pověsti o bílém vlkodlaku krstnikovi, který bojuje s upíry, čarodějnicemi a škodlivými černými vlkodlaky. Negativní obraz divokého a zuřivého vlkodlaka se objevil kolem poloviny 15. století, v téže době kdy se do širokého povědomí dostala představa zlovolné čarodějnice. Čaroděje měnící se ve vlky zmiňuje například Formicarius německého teologa Johanna Nidera z 30. let 15. století a během čarodějnických procesů ve švýcarském kantonu Valais probíhajících v letech 1428 až 1447 se obvinění přiznávali že na sebe brali podobu vlků a napadali dobytek. V 2. polovině 16. století proběhlo několik procesů s údajnými vlkodlaky v pohoří Jura na východě Francie, nejznámějším z těchto případů byl sériový vrah, údajný kanibal a vlkodlak Gilles Garnier, upálený roku 1574 v Dole. Roku 1589 byl lámán kolem "porýnský vlkodlak" a údajný sériový vrah Peter Stumpp, který podle doznání na mučidlech vraždil ve vlčí podobě. Za vlkodlaka se považoval také livonský stařec Thiess vypovídající v roce 1692 před soudem kvůli obvinění z modloslužebnictví, byl však pouze zmrskán a postaven na pranýř. Ještě roku 1853 se argumenty spojené s lykantropií objevily v procesu se španělským sériových vrahem a údajným kanibalem Manuelem Blanco Romasanta, který se snažil přesvědčit soudce, že je vlkodlak a za své vraždy proto nenese zodpovědnost.

SN NB (O)(EU) AL XE (BE)(EU)