V jedné malé vesnici stál domek a v něm žil chudý chasník se ženou. Dětí měli hromadu a do toho se jim právě narodilo další. Chleba, kterým by je nakrmili, už však neměli žádný. Toho večera nemohl chasník samou starostí usnout, a tak se vydal do pusté noci.
Koho prvního potká, toho poprosí, zda by jeho dítěti nešel za kmotra. Prošel dědinu i okolí křížem krážem, ale ani živáčka nepotkal. Už mohlo být kolem půlnoci, když se vracel domů lesní pěšinou a u pomníku za vsí začal bědovat nad svým osudem.
V tom uslyšel za zády tajemný hlas. „Ráda mu budu za kmotru.“ Utrápený chasník se otočil za sebe a na cestě spatřil vysoké vyzáblé stvoření. „A ty jsi co zač?“, vysoukal ze sebe. „Já jsem ta, která navěky stojí každému člověku za zády!“
Chasník se bál smrti odmítnout, a tak raději s nabídkou souhlasil. „Ale že bych se ráno za bílého dne měla ukázat při křtu v kostele, na to zapomeň!“ Na chvíli se odmlčela a zapřemýšlela. „Teď ti poradím, jak opatříš rodinu, aby se děcku dobře vedlo!“
Muži jakoby jazyk oněměl. „Pozorně mě poslouchej!“, poručila smrt. „Ve vaší vesnici leží statkář nemocný na úmor, sesbírej tyhle zelené listy, co rostou při pomníku a uvař z nich čaj. Ten mu dáš vypít. Mě uvidíš stát u jeho nohou. Až odejdu, postaví se znova na nohy! – Tohle bude odteď tvoje řemeslo.“
Na druhý den udělal vše, co mu smrt nakázala a uzdravený statkář se mu za službu štědře odměnil. „Takto snadný výdělek to bude pokaždé?“, zeptal se smrti. „Když mě uvidíš stát u hlavy nemocného, ten už zůstane můj a ty mu jen požehnáš!“
Netrvalo dlouho a zvěsti o zázračném lékaři se začaly šířit. Kmotra smrt mu pomáhala věrně, když ho někam zavolali, vždy stála jen u nohou nemocných. Naspořené peníze se rychle vršily, a tak za ně chasník se ženou mohli pořídit větší stavení ve městě.
Pokud ale člověk moc zhrdne, pak jeho srdce o to víc ztvrdne, což byl i případ našeho zázračného lékaře, který teď hleděl jen po penězích. Když ve městě ochořela stará baronka, všude vyhlásili, že kdo ji vyléčí, dostane plné kapsy dukátů.
Jen co vstoupil náš doktor do dvěří, už mu kmotra smrt od její hlavy pohrozila! Jindy by se bál porušit úmluvu, ale vidina tolika peněz ho lákala. Přikázal proto služebným, aby postel i s baronkou otočili, takže kmotra smrt teď stála u nohou. Rychle dal nemocné napít čaje a ta se začala uzdravovat.
S vyplacenými dukáty se náš lakomec hnal rychle domů, jako kdyby ho v kapse pálily. Celou cestu se ptal sám sebe, zda-li je skutečně tak snadné přelstít smrt. Bylo už k večeru a tu se nebe zatáhlo natolik, že neviděl před sebe ani za sebe. Nebylo divu, že si pomýlil cestu a zabloudil.
Zamotal se do jedné těsné doliny, na jejímž konci rozpoznal matné světlo. „Vítej v mém paláci!“, ozval se za ním opět tajemný hlas. Kmotra smrt ho chytla za ruku a vedla ho k místu, kde jako v nějakém nádherném kostele hořelo plno voskových svíček.
„Pro každého člověka u mě hoří svíce života.“ Zatímco některé se pomalu rozžínaly, jiné už svítily krásně a vesele, některé byly z poloviny odhořené, nešlehaly už tolik plamenem, ale svítily a hořely tiše a byly tu i menší, které se pomalu rozlévaly a dohořívaly.
„A moje svíce je která?“, zeptal se nesměle. Kmotřička ukázala na svíčku, jejíž plamének svítil tak málo, že div už nevyhasl. To hříšníka vyděsilo a začal smrt prosit, aby mu plamének trochu víc zažehnula, že by si ještě rád vydělané dukáty trochu užil.
Ale smrt se uprosit nedala. V zoufalství se tedy pokusil smrt opět obejít, sám popadl nejbližší svíci vedle té jeho, aby s ní zažehl zkomírající plamének. Ruky se mu však tak třásly, že dohořívající knot sám postrčil a vyhasil.
Informace o kešce:
Jak seřadit čísla bude jasné, dříve než poslední svíčka zhasne.
N 49° 08. ??? E 16° 20. ???
Na úvodních souřadnicích najdete jen opravený pomník zmíněný v listingu.
Přeji úspěšný nález.