Tradice zdobení vánočních stromků se zrodila v německých městech během 16. století. Nápad možná vyšel ze starogermánských zvyků – o slunovratu si lidé nosívali do domu větvičky nebo stromky, aby uctili boha Odina. Nejprve se tančívalo pod stromy ve volné přírodě, kde byly stromky ozdobeny ovocem, sladkostmi a světly. Pak si lidé přenášely stromečky do svých domovů – šlo většinou o stálezelené stromky, jako jsou jedle a cypřiše. Zavěšování pamlsků na ně pak chránilo živé obyvatele domu před mrtvými dušemi, které z lesa v době slunovratu přicházely. Věřilo se, že mrtví sní všechny sladkosti a nasycení nikomu neublíží. K tomuto rituálu patřilo i vánoční "nevstávání od stolu", aby duše nezasedla uvolněné místo. Zvykem germánských národů bylo stavět ozdobený strom o svaté noci a k poctě boha slunce na něj umístit "světla". Zvyk byl u germánů velmi zakořeněný, a to i na našem dnešním území, kde lidé uctívali Wotana (slovanské jméno pro Ódina).
I v našich zeměpisných šířkách docházelo v dávných dobách ke zdobení přírodnin. Stromeček to sice nebyl, staří Slované měli "chvojku" – rozsochatou větev nebo špičku jedle. Zdobila se ovocem, především jablky, ale také vejci a stuhami červené barvy, později dalšími lidovými ozdobami. V dávných dobách starých Slovanů se zavěšovala na vchodové dveře špičkou dolů, aby se mrtví nasytili už venku a netoužili "jít dovnitř".
Zvyk zdobit stromky a chvojky byl natolik silný, že jej nevykořenil ani příchod křesťanství. To naopak muselo vklínit "stromky" do své ideologie. Katolická církev přijala stromek až koncem 16. století a vtiskla mu částečnou náboženskou symboliku. Ponechala pohanský symbol zelených větví jehličnanů jako podobenství věčného života, ale mimoto připodobnila vánoční stromeček k rajskému stromu Adama a Evy, na jejichž svátek se Štědrý den slaví.
První vánoční stromek v moderním pojetí (tak, jako jej známe dnes) se objevil roku 1812 v Praze. Připravil ho jako překvapení pro své štědrovečerní hosty ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich. Nápad prý přinesl z rodného Bavorska, strom ale nestál v divadle, jak se leckde píše, ale v jeho libeňském sídle. Tím byl letohrádek zvaný Ztracená varta či Šilboch (zkomolenina německého Schildwache, předsunutá stráž) na pověstmi opředené Čertově skále. Letohrádek i s částí skály zmizel kolem roku 1900, jména zůstala: dnes se v těch místech setkávají ulice Na Stráži a Na vartě. Zbyla také plechová postava vartujícího pruského vojáka, jen místo letohrádku teď hlídá Muzeum hlavního města Prahy.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Na odlov je třeba biltema tyč. Přibližně 8 metrů vysoko.
