Koncem roku 1902 probíhal v nově otevřeném bergrestaurantu Hohenhabsburg, který 1. září 1901 otevřel Heinrich Liebig na kopci nad Reichenbergem, sjezd mlynářů z širokého okolí. Sjezd svolal liberecký mlynář Sack Zechbruder společně s mlynářem Enterichem z podještědské vísky Oschitz, jak se tenkrát v Reichenbergu říkalo: „zezakopce“. Na sjezdu, kde se měl konečně vybrat svatý patron všech mlynářů, se sešlo velké množství mlynářské chasy z okolních městysů i vísek. Dokonce až z Tanvaldu přijel mlynář Seidel, kterého doprovázel světoběžník Cimrman, jenž se v témže roce přistěhoval do pojizerského Liptákova. Cimrman doprovázel mlynáře Seidla, protože se domníval, že by mu velké množství mlynářské chasy mohlo dopomoci k tomu, aby v Městském divadle v Reichenbergu byla realizována jeho opera Proso. Když ovšem Cimrman viděl totální chaos, do jakého mlynářský sjezd ve velkém sále upadl ihned po zahájení, pochopil, že tady mu pšenka nepokvete a Proso neprojde a odešel do výčepu na žitnou.
Naštěstí pro nás se tam dlouho nezdržel. Stal se totiž nejdůležitějším svědkem celé historické události a jen z útržků jeho písemností, z poznámek na cárech papíru i na jeho nevypraných manžetách, které používal v terénu jako záznamník, se díky mravenčí práci badatelského týmu podařilo sestavit obraz toho, co se tehdy odehrálo.
Po zahájení sjezdu navrhl Sack Zechbruder jako patrona všech mlynářů svatého Vinoka, opata kláštera ve Wormhoutu u Dunkirku. Ten prý jako jediný splňuje to, že skutečně mlel obilí. Když totiž ke stáru pozbyl sil, modlil se, aby byl i nadále užitečný, a Bůh mu seslal ruční mlýnek na obilí, s jehož pomocí dokázal nasytit nejen všechny mnichy, ale i chudé z širokého okolí. Jeden zvědavý mnich chtěl zjistit, jak to dělá, a škvírou ve zdi nakoukl. Okamžitě oslepl, ale Vinok mu zrak vrátil se slovy: „Nebuď zvědavý, nebo si příště popovídáme mezi dvěma očima“.
Po Zechbruderově návrhu se místo diskuse v sále strhl zmatek. Mlynáři překřikovali jeden druhého.
„Cizáka nám chceš dát, proč ne náš Jan Nepomucký?“ křičel mlynář Olszak.
„Nepomuckej umlel úplný prd!“ oponoval Thomas Schindel.
„Svätý Svorad, svätý Svorad Ondrej z Nitry!“ volal mlynář Babjarčík z Wartenberga, který se přistěhoval před nedávnem ze Slovenska.
Miklaus navrhoval svatého Mikuláše, mlynářka Kolarzova svatou Kateřinu Alexandrijskou, že pomáhá při migréně, a Biber dokonce hinduistickou bohyni Kálí, protože kdesi viděl její obrázek a připomínala mu se čtyřma rukama větrný mlýn.
Zoufalý Zechbruder nakonec dostal spásný nápad. Vyhlásil přestávku na pivo, a když se všichni nahrnuli do výčepu, odhlasovali si s Enterichem svatého Vinoka a dali to do zápisu. Po pivu a dobrém obědě se už nikomu nechtělo hádat, a tak sjezd skončil pokojně a většina zúčastněných se v klidu rozjela do svých domovů.
Zbytek, v čele se Zechbruderem, vyrazil z Hohenhabsburgu dolů k Reichenbergu. Když kráčeli znaveni kolem restaurantu Birkenallee, zaskočili dovnitř na malé občerstvení. Kolem jedenácté večerní už byli občerstveni tak, že se jim začínaly plést jazyky…
„Čo stále, do frasa, ťaháš to vrece?“ otázal se mezi řečí Zechbrudera mlynář Babjarčík.
„Was ist das Wrecje?“ nechápal Zechbruder kolegovu slovenštinu.
„No tá handra, do frasa, čo máš stále na gebuzni,“ řehtal se Babjarčík.
„Wer ist Wrecje?“ ptal se zmatený Enterich. „Bist du Wrecje, mein Freund Zechbruder?!“
„Jasně, že je to Wrecje“ smál se Adalbert Frei, mlynář z vísky Dörfel, a spadl ze židle.
Miklaus mu pomohl vstát a obrátil se na Zechbrudera: „Ale vážně, Sack, proč máš na hlavě pořád ten pytel? Nejsi už dávno ve mlýnici, ani neprší.“
Všichni si uvědomili, že vlastně Zechbrudera nikdy neviděli bez této mlynářské ozdoby. Rozpáraný režný pytel se nosil v mlýnici proti prachu a venkované ho někdy nosili proti dešti.
Mlynář Zechbruder se začervenal.
Pak pomalu sundal pytel z hlavy.
V místnosti se rozjasnilo a spořivý hospodský okamžitě sfoukl tři svíčky.
Zechbruderovo vysoké čelo stačilo i s poslední svíčkou bohatě osvítit celý restaurant Birkenallee.
„To je moje prokletí, kamarádi,“ řekl tiše Zechbruder. „Kdybyste věděli, co já už zkusil zaručených receptů, vodiček i kouzelných mastí. A pořád nic!“.
Mlynář Olszak vytáhl z ruksaku keramickou láhev ve tvaru knihy a nabídl zkormoucenému Zechbruderovi. „Tož sa napi, Sack. Pravá moravská lebendiges Wasser! To by bylo, aby nezabrala!“
Zechbruder si přihnul, zakuckal se a poslal tekutou knihu dál. Za mlčení všech přítomných oběhla slivovice stůl kolem dokola, a přistála opět před Zechbruderem.
„Tož si ju nechaj u seba,“ pravil mlynář Olszak. „A když máš toť tú pěknú knihu, tož ťa menujeme vrchním knihovníkem,“ snažil se povzbudit rozpačitého Sacka.
„Já si vzpomínám,“ pravil Miklaus, „že jeden z mých bývalých mládků měl taky hlavu jako koleno a taky ho to moc trápilo. Pátral tak dlouho, až v nejstarší knihovně v Reichenbergu našel nějakou tajnou formuli pátera Antona Ignaze Kopsche. Namazal si večer hlavu, a ráno jsme ho nepoznali, protože přes noc mu narostla hříva jak kobyle. Pak všude chodil a vykřikoval že Ignacova mast, na lysinu past.“
„To je pěkné, to použiji v nějaké své hře,“poznamenal Cimrman a zapsal si to na manžetu.
„A na to se napijem! Lepší pivo v žaludku, nežli voda na plicích!“ pravil rozjařeně Schindel a objednal další rundu.
„No, no, to je spěchu! Mám jen dvě ruce a nejste tady sám.“
Cimrman nestíhal zapisovat a manžeta se mu povážlivě plnila..
„Ty, Miklaus,“ otázal se Zechbruder, „a tu formuli máš?“
„Nemám, jak mládek obrostl, zpychl a odjel do Vídně i s formulí.“
„No a ta bibliotéka, ta je kde?“
„To taky nevím, znáš to, ve mlejně toho moc člověk nepřečte. Ale prý ji založil nějaký děkan Léta Páně 1759.“
Chvíli si mlčky posílali tekutou knihu kolem stolu.
„Ti teda ...řknu,“ pravil po chvíli Biber, „ta šúpe... šípe... píše!“
Seidl, který už delší dobu pochrupoval s hlavou na stole, se najednou vztyčil, zvedl ukazováček a pronesl: „Můžeš podlézt, ale pakse šumíš... musíš... zase narovnat.“ Položil hlavu zpět na stůl a ztuhl.
Cimrman začal plnit druhou manžetu.
Miklaus, kterého posedla filozofická nálada přitakal. „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“
Notnou chvíli bylo v tichu slyšet jen škrábání Cimrmanovy tužky na manžetě.
Pak se ozval Enterich:
„Ty… hnik… humpf... knihníku... fošli sem tu... jachseto.. hni... knihu!“
„Oook?“
“Bu bu bu…“ zvedl Enterich hlavu.
„Nestraš!“ osopil se na něj Biber.
„Bu… bu… budoucnost patří aluminiu!“ dokončil Enterich, opřel se čelem o stůl, a Cimrman si udělal poslední poznámku na manžetu.
V tu chvíli hostinský usoudil, že filozofie už bylo dost a začal dávat židle na stůl.
_ _ _
Ráno, po probuzení, se cítil Zechbruder strašně. Nejenže ho bolela hlava, žaludek, nohy, a z nějakého důvodu i pravé ucho, ale především si vůbec nedokázal vzpomenout, co si to měl zapamatovat. Pak se mu pomalu začalo rozsvěcet.
Ignácova mast, na lysinu past! Knihovna!
A Sack „knihovník“ „Wrecje“ Zechbruder vyrazil hledat nejstarší knihovnu v Reichenbergu a tajemnou formuli děkana Kopsche…
Co myslíte?
Našel ji nebo ne?
A našel-li, pomohla?
A co na to Vzoromil Výsměšek?
Na to už si budete muset odpovědět sami.
Najděte nejstarší knihovnu v Reichenbergu, informace o ní se Vám budou hodit k závěrečnému knihomolení.