Souboj pod Rýzmburkem Mystery Cache

Souboj pod Rýzmburkem

Poslední souboj prince Josepha de Saxe

Přidal jsem lehčí úlohu

Na hřbitově u kostela Petra a Pavla v dolní části města Osek můžeme i přes plot spatřit empírový náhrobek ve tvaru pyramidy. Latinský nápis na sarkofágu říká, že „zde odpočívá Josef Saský, (...), který podniknuv cestu k teplickým léčivým pramenům skonal dne 22. 6. 1802“.

Tolik oficiální zpráva. Leč skutečnost byla poněkud jiná. Princ Saský (německy de Saxe) totiž zahynul v souboji.

Ilja Repin: Souboj Evžena Oněgina s Vladimírem Lenským (1899). Wikimedia Commons, volné dílo.

Pokus o definici souboje

Dnes každý aspoň přibližně ví, co byl souboj a jak asi probíhal. Ottův slovník naučný definoval souboj jako boj dvou soupeřů zbraněmi smrtícími, uspořádaný úmluvami přede svědky obou stran, sekundanty, (...), následkem vyzvání na základě urážky na cti. Kdekdo si vzpomene na Dumasovy Tři mušketýry, na smrt A. S. Puškina nebo na souboj Evžena Oněgina s Lenským v opeře P. I. Čajkovského. Ve „zlaté éře soubojů“ na přelomu 16. a 17. stol. jen ve Francii přišlo o život průměrně 400 osob ročně, ale i v dalších „civilizovaných“ zemích dosahovaly ztráty na životech často hrozivých rozměrů. Není divu, že už v dávné minulosti byly souboje panovníky zakazovány a jejich aktéři trestáni. 

„Možnost souboje se ovšem týkala jen vyšších vrstev. Původně šlechticů, později i některých neurozených osob – důstojníků, vysokoškolsky vzdělaných mužů, umělců, novinářů i politiků. Venkované a měšťané své spory řešili rvačkou, a pokud urazili šlechtice, byli ztrestáni bičíkem. Pro dnešního člověka (aspoň v Česku) je ovšem stěží představitelné, že by kvůli urážce šel s protivníkem do boje, v němž by nezáleželo na tom, zda je v právu, ale na tom, zda umí střílet či šermovat lépe než soupeř. Pokud bylo nějak narušeno dobré jméno osobnosti, bylo třeba žádat satisfakci, a to i z cenu rizika vlastní smrti. Pro naprostou většinu privilegovaných vrstev společnosti  měla představa jejich osobní cti větší hodnotu než vlastní život.“ (podle 1)

Předchůdci soubojů

Soudní souboje (Boží soudy) „se objevily v západní Evropě na přelomu 4. a 5. století a udržely se až do poloviny 16. století.  Vycházely z předpokladu, že Bůh neopustí čestného a spravedlivého člověka. Byly používány v případech, kdy soud neměl hodnověrné důkazy pro ani proti a soudce nemohl rozhodnout o vině nebo nevině obžalovaného. V soudním souboji bojovali šlechtici mečem nebo kopím, sedláci a měšťané nožem, holí nebo kyjem“. (podle 1, upraveno) Někdo sem řadí i opovědnictví, kdy někdo vyhlásil veřejně nepřátelství jiné osobě a prohlašoval, že mu bude všude možně škodit. Často nezůstalo u dvou dotyčných, ale následně se zúčastnili šarvátek i jejich přátelé a ozbrojení sloužící. 

Souboje v 16. – 19. století

Zásadním předpokladem pro uskutečnění souboje byla urážka. Skutečná či domnělá. V počátečním období se duelanti nijak neskrývali a spor řešili ihned a třeba na ulici. Teprve později  nedocházelo k boji ihned po urážce, ale místo a čas souboje byly předem dohodnuty sekundanty, které si duelanti zvolili. Rozeznávaly se tři stupně urážky a podle toho se použila odpovídající pravidla souboje.

Po třicetileté válce už nebyly armády rozpouštěny jako dříve, ale jejich jádro zůstávalo v aktivní službě i v dobách míru. Právě důstojnické sbory, zpočátku tvořené převážně šlechtici, se svým pojetím vojenské cti stávají základem pro souboje. V 19. století se vedle aktivně sloužících důstojníků objevili i záložní důstojníci, na které se též vztahoval čestný kodex důstojnického sboru. Občas nátlak kolegů i nadřízených dohnal k souboji i toho, kdo o satisfakci vůbec neusiloval, protože by byl vystaven kruté šikaně ostatních důstojníků a často donucen armádu s hanbou opustit. A to bez ohledu na to, že souboje byly oficiálně zakázány a duelanti se vystavovali  tvrdým trestům (ale často pak byli panovníkem omilostněni). (podle 1, upraveno)

„Ve studentských kruzích se po napoleonských válkách vytvořila speciální varianta souboje, tzv. mensura. Zpočátku byl mensurní souboj řešením nějakého sporu mezi studenty, později se ale tento charakter zcela vytratil. Na německých vysokých školách vznikla řada buršáckých spolků se svými pijáckými a také soubojovými rituály. Uchazeč o členství ve spolku musel prokázat svou odvahu a statečnost a nebát se prolít ani vlastní krev. K tomu sloužil studentský souboj – mensura.“ (1) Každý člen spolku musel občas mensuru absolvovat. Používaly se trochu lehčí kordy nebo šavle, studenti se chránili tlustými látkami a později nosili ochranné brýle. Nakonec se ale v boji ani moc nechránili a začali se pyšnit utrpěnými ranami a jizvami v obličeji. Tyto spolky byly aktivní až do nástupu fašismu. 

Koncem 18. století se stále více začaly prosazovat jako soubojové zbraně pistole. V 19. století už pistole zcela převládaly, i když důstojníci a šlechtici se často bili kordy nebo šavlemi. Pistole byly jednoranné, nabíjené předem, bez miřidel, s křesadlovým (po r. 1820 perkusním) zámkem a s hlavní s hladkým vývrtem ráže 11 mm až 15 mm. Olověné střely o hmotnosti cca 14 gramů odpovídající ráži 13,3 mm byly vypalovány počáteční rychlostí přibližně 240 m/s, což  odpovídá energii cca 400 J. Soubojové pistole byly obvykle v pěkných kazetách, které obsahovaly i potřebné příslušenství a pomůcky (kleště pro lití olověných střel, prachovnici, nabiják, kladívko, střely, těsnění, někdy i šroubovák a olejničku). Jsou to sběratelsky cenné kousky!

Češi většinou souboje nevyhledávali. „Čeští političtí a kulturní představitelé v 19. století většinou pocházeli z nižších nebo středních společenských vrstev. Šlechtické nebo důstojnické pojetí osobní cti bylo jejich myšlení cizí a pro řešení sporů soubojem neměli příliš pochopení." (1). Z několika set soubojů důstojníků se jich koncem 19. stol. uskutečnilo jen pár na českém území a Čechů v nich bylo  naprosté minimum. Známý byl případ vrchního velitele československých legií v Rusku generála Syrového, který byl vyzván bělogvardějským generálem Kappelem na souboj kvůli sporu, zda na transsibiřské magistrále mají mít přednost vlaky s čs. legionáři nebo vlaky s bělogvardějskými jednotkami. Generál Syrový mu jen stroze vzkázal, že „výzva ukazuje na zřejmou nepříčetnost jejího pisatele“ (1). Také studentské mensury byly na pražské univerzitě záležitostí německy mluvících studentů. 

Popis souboje s pistolemi

Aby zabíjení v soubojích dostalo nějaký řád, tak v druhé polovině 18. století začaly vycházet první soubojové příručky. Doporučení se stále vyvíjela, až se koncem 19. a na začátku 20. století vtělila do soubojových kodexů. Známá a respektovaná byla von Bolgárova příručka Soubojová pravidla (Vídeň 1880). V kodexech byly podrobně popsány jednotlivé kroky takového souboje. Uvedu jen ty hlavní:

Na počátku musela být urážka. Mohlo jít o spor politický, náboženský nebo národnostní, ale často to bylo kvůli ženám. Často ale šlo o spory nicotné. Duelanti si museli vybrat své sekundanty – obvykle každý dva. Ti se sešli a dojednali pravidla souboje. Rozeznával se souboj s pevným stanovištěm (soupeři se postavili na určené místo a na povel vystřelili) a souboj s bariérami (soupeři se od sebe vzdálili na 30 až 40 kroků a na povel postupovali směrem k sobě ke značkám vzdáleným od sebe minimálně 15 kroků [v Rusku jen 8 – 10, ale i 6 kroků]. Tam až směli dojít, i když mohli vystřelit dříve). Sekundanti se napřed ještě museli pokusit o smír soupeřů. Pokud neuspěli, tak vybrali vhodné místo pro souboj, zajistili zbraně, lékaře, dopravu atd. V den souboje se obvykle časně ráno všichni dostavili na místo. Naposled navrhli oběma soupeřům, jestli se nechtějí raději smířit. Pokud ne, pak sekundanti odměřili potřebnou vzdálenost mezi soky, postavili bariéry (zapíchnuté hole, v zimě třeba kabáty na sněhu) a jeden z nich souboj řídil. Pistole nabíjeli sami sekundanti, event. přizvaný myslivec. Zazněly povely: „Natáhněte ... miřte... palte!“, případně jen trojí tlesknutí. A pak nastal psychologický boj. Vystřelit jako první? Ale co když se netrefím! Nebo doufat, že se netrefí soupeř a pak ho v klidu zasáhnout? Toť dilema vskutku hamletovské. Někdy první duelant vystřelil do vzduchu a tím souboj vzdal, ale soupeř se tím řídit nemusel a mohl ho pohodlně zastřelit. Nebo, když se první netrefil, tak vystřelil do vzduchu druhý. Ale někteří duelanti to považovali za zbabělost a dožadovali se krvavého rozhodnutí. Sekundanti hlídali dodržování pravidel a byli oprávněni zasáhnout a přerušit boj, třeba i za použití násilí. Hladké vývrty hlavní sice způsobovaly, že olověné střely většinou létaly jinam, než člověk mířil, ale i tak docházelo k těžkým zraněním s trvalými následky a často i k úmrtí. Nicméně bylo všem jasné, že je lepší být v souboji zabit než nadosmrti být považován za zbabělce a člověka beze cti. Takový člověk přestal být považován za slušného, nebyl už zván na plesy, do divadel a na jiné společenské akce a taky už nemohl doufat ve sňatek s odpovídající nevěstou... (podle 1, upraveno).

Ženské souboje

Abych nebyl nařčen z genderové nekorektnosti, tak musím zařadit (i když nerad) i tento odstavec: 

Když se dvě ženy nepohodnou, tak často neznají bratra (resp. sestru). Z minulosti známe pár případů:

• Dvě francouzské šlechtičny uspořádaly souboj pistolemi, protože jejich milenec (syn kardinála Richelieua) si je obě pozval k sexuálním radovánkám omylem na stejný den a stejnou hodinu. Duel skončil lehkým zraněním jedné z nich  (kolem r. 1715).
• Princezna Metternichová se pohádala s hraběnkou von Kielmannseggovou ohledně výzdoby pro nějakou výstavu. Bojovaly kordy a obě byly lehce zraněny. Pikantní bylo, že se znesvářené ženy utkaly do půli těla obnažené. Prý proto, aby si neponičily šaty. Přihlížející muže musela baronka Lubinská okřiknout: „Pánové, odvraťte své chtivé oči!“ (1892).
• V Anglii se jedna žena vyjádřila o druhé, že „kdysi bývala hezká žena“. Skončilo to soubojem pistolemi (jedna druhé prostřelila klobouk) a pak kordy (lehké zranění ruky). (Hyde Park 1792).
• V USA v Denveru bojovaly dvě ženy šestirannými revolvery o místního krasavce a hazardního hráče C. Thompsona. Když se dým rozptýlil, tak na zemi zůstal ležet s prostřelenou hlavou sám předmět sporu (C. Thompson). Obě ženy vyvázly zcela nezraněny. (kolem r. 1860).

Myslím, že to by snad stačilo. Konečně přejděme k památnému oseckému souboji.

Souboj pod hradem Rýzmburkem 

Princ Joseph  de Saxe (nar. 1767) sloužil od roku 1793 jako plukovník v gardě carevny Kateřiny II. Veliké. Dostal se zde do mnoha sporů i soubojů, naposled s jedním z milenců carevny knížetem Platonem Zubovem. V souboji byl Zubov zraněn a po dalším konfliktu s knížetem Nikolajem Ščerbatovem, který též sloužil v carevnině gardě, byl princ de Saxe z Ruska vyhoštěn. Tím však jejich nepřátelství neskončilo.  Po devíti letech Zubov našel svého soka ve Vídni a prince de Saxe    opět vyzval k souboji. Protože v roce 1802 už byly v Rakousku souboje zakázány,  tak si duelanti museli  vybrat vhodné skryté místo. K souboji šavlemi proto došlo 17. června 1802 u Petrovic na teplickém panství knížete de Ligne, který se měl stát Josefovým tchánem (de Saxe se zasnoubil s jeho dcerou Florou). Zubov byl raněn tentokrát na ruce a souboj musel být ukončen. Kníže Ščerbatov, který byl přítelem Zubova a zrovna byl ve Vídni, pak prince znovu vyzval k souboji, tentokrát na pistole. Dějištěm byla louka pod hradem Rýzmburk nad Osekem (waypoint R1). Joseph de Saxe byl v souboji zasažen přímo do srdce a zemřel v náručí sekundanta a přítele knížete de Ligne dne 22. 6. 1802. Byl pohřben na hřbitově u kostela Petra a Pavla v dolní části města Osek. (Waypoint R0) (podle 2, upraveno).

Jak najít keš

Vše je snad jasné z obrázku. Duelant vpravo je zraněn, padá, stačí ještě vystřelit, ale netrefí. V okamžiku výstřelu je hlaveň jeho pistole ve výši h = 1,60 m nad terénem a její osa svírá s vodorovnou rovinou úhel +10 stupňů. Za počáteční rychlost střely v₀ dosaďte do příslušného vzorce  111 m/s (viz druhá poznámka), terén je vodorovná rovina a g = 9,81 m/s². X je vzdálenost od ústí hlavně pistole do místa dopadu střely, L je dráha (trajektorie) střely, H je maximální výška střely nad terénem a Y je vzdálenost od ústí hlavně pistole do místa, kde střela letí nejvýš. Vzdálenosti X a Y berte jako  průměty na terén, ale L počítejte jako skutečnou délku. Dráhu střely L počítejte jako parabolu 2. stupně (zanedbejte odpor vzduchu, zakřivení Země a další vlivy).  

Těžší verze: Vypočtěte délku dráhy střely (L) od ústí hlavně pistole až do místa dopadu (ve vzdálenosti X). Hodnotu v metrech zaokrouhlete na jedno desetinné místo a pak ji dosaďte do tohoto vzorce:

R =  L / 45,482944

Číslice v čísle R označte ABCDEFGH, desetinné čárky si nevšímejte a číslici H nezaokrouhlujte. Pak vypočtěte finální souřadnice: 

N 50° (37.500 + 0.DCB)´       E 13° (40.500 + 0.GFE)´

Lehčí verze:  Vypočtěte H (maximální výšku střely nad terénem). Můžete použít salámovou metodu nebo vzorec: 

H₁ = v₀² *(sin 10°)² / 2g     a pak ještě H = H₁ + h

Hodnotu v metrech zaokrouhlete na jedno desetinné místo a pak ji dosaďte do tohoto vzorce:

R = H / 2,6652642

Číslice v čísle R označte ABCDEFGH, desetinné čárky si nevšímejte a číslici H nezaokrouhlujte. Pak vypočtěte finální souřadnice: 

N 50° (37.500 + 0.DCB)´       E 13° (40.500 + 0.GFE)´

Poznámky

• Z literatury (1 a 2) jsem vybral jen to nejdůležitější. Většinu převzatého textu jsem upravil, tzn. zkrátil nebo vysvětlil. Ledacos také naleznete na internetu. 

• Počáteční rychlost v₀ považujte za  průměrnou rychlost střely v celé dráze L. Úsťová rychlost v₀ byla ve skutečnosti asi 250 m/s, ale vlivem odporu vzduch postupně klesla až na pádovou rychlost cca 60 m/s. Proto střela neletěla po parabole, nýbrž po balistické křivce. Vy ji však spočítejte jako parabolu.

• Ohledně oseckého souboje existuje několik verzí, které se vzájemně mírně liší (dokonce i v datu princova úmrtí).

• Původní úloha možná byla pro někoho těžká, ale jak vidíte, tak jsem připravil lehčí verzi. Obtížnost D 3 se vztahuje k lehké verzi.

• Finálka je  pod kameny mezi  kořeny na severní straně stromu. Signál tam nemusí být nejlepší, takže strom hledejte i podle fotohintu. 

• Literatura
  1. Dolínek, V.: Kniha o soubojích. Naše vojsko, Praha, 2009
  2. Hruška, J. a kol.: Naučná stezka „Přírodou a dějinami Osecka“. Odbor kultury ONV v Teplicích, 1980.
  3. Neruda, J.: Povídky malostranské. Omega, Praha, 2004.
  4. Internet:: hesla de Saxe, souboje, pistole, délka rovinné křivky, vrh šikmý vzhůru, balistická křivka, křivkové integrály atd.

Adrian Bolkov: Poslední výstřel A. S. Puškina. Wikipedia Commons, volné dílo.
Poněkud horkokrevný básník prý měl být za svůj život vyzván na 90 duelů,
ale absolvoval jich  údajně „jen“  kolem dvaceti.

Konec

GCA1C27  – verze 1.1 z 14. 5. 2023

(CC BY-SA 3.0 CZ)  ladislavappl, 2022

Napsáno v Kompozeru