Taliánská skála
Místo, kam vás zavede tato earthkeš se nachází v katastru obce Vranovice – Kelčice a nese název Taliánská skála. Jde o vcelku nenápadný remízek mezi poli tvořený převážně náletovou vegetací, v jehož nitru se ukrývá několik skalních výchozů.
Celkový pohled na lokalitu a přilehlé pole
Název „Taliánská skála“ či „Taliánka“ pochází z 60. let 19. století, kdy se ze zde těženého kamene stavěly mosty na železniční trati Olomouc–Nezamyslice a na stavbě pracovali italští dělníci, zvaní „Taliáni“.
Jedná se o starý opuštěný lom v miocenních (spodnobadenských) sedimentech střední části karpatské předhlubně. Podloží karpatské předhlubně v oblasti tvoří spodnokarbonské horniny Drahanské vrchoviny – kulmské droby a břidlice. Nejstarší miocenní marinní sedimenty výplně karpatské předhlubně v širším okolí lokality jsou řazeny ke karpatu. Jinak naprosto převažují sedimenty spodnobadenského stáří (písky, řasové vápence, slepence a jíly). Morfologie okraje předhlubně v tomto prostoru byla výrazně ovlivněna alpinsky reaktivovaným zlomovým pásmem Hané orientovaným ve směru SZ–JV. Předpokládá se, že tak vznikl složitý reliéf tvořený úzkými a hlubokými depresemi oddělenými elevacemi a že sedimentační prostor zasahoval hluboko do přilehlého drahanského kulmu, odkud je známa řada izolovaných reliktů neogenních sedimentů.
Historie výzkumů lokality sahá už do doby, kdy byla budována zmíněná železniční trať. Výskyty miocenních sedimentů se zkamenělinami (ústřice a jiní měkkýši) v širším okolí Taliánské skály (oblast mezi obcemi Kobeřice a Hradčany, Předina, Vřesovice, Určice) byly pozorovány už v 19. století.
Samotná lokalita byla poprvé popsána r. 1949 jako opuštěný lom tvrdého neogenního jemnozrnného až středně zrnitého pískovce, který tvoří lavice mocné cca 2 m, s velkým množstvím zbytků hřebenatek (pektenů). Následně byla zveřejněna i geologická mapa zobrazující území v bezprostřední blízkosti Taliánské skály. „Pekteni“ či „hřebenatky“, fosilie, s jejichž výskytem byla lokalita Taliánská skála vždy hlavně spojována, patří pravděpodobně poddruhu Chlamys seniensis scabrella, dnes Aequipecten scabrellus. Determinaci komplikuje skutečnost, že jejich misky jsou zachovány většinou jen v podobě kamenných či skulpturních jader.
V rámci geologického výzkumu lokalit řasových vápenců na Prostějovsku studovali Taliánskou skálu v letech 1998–1999 pracovníci muzea v Prostějově. V roce 2000 provedli na polích kolem lokality 13 orientačních sond a zjistili, že mocnost vápencové lavice nepřesahuje 6 m, směrem k jihu se zmenšuje a směrem k severovýchodu lavice ostře končí a objevuje se pouze v podobě úlomků uložených v písčito--jílovité hmotě s četnými vápnitými konkrecemi.
Nejnovější paleontologický výzkum lokality Taliánská skála proběhl v letech 2014–2016 v rámci bakalářské práce na Katedře biologie Pedagogické fakulty UP v Olomouci.
Největší odkryv miocenních sedimentů se nachází ve východní části lokality. Jeho celková délka činí asi 21 m, stěny jsou většinou porostlé mechem nebo jinou vegetací a nepřesahují výšku 2 m.
Celkový pohled na největší odkryv v lokalitě
V prostoru odkryvu se vyskytuje i několik větších izolovaných balvanů miocenních hornin porostlých mechem. Západním směrem se nacházejí ještě další dva méně výrazné odkryvy. Horniny lze přímo pozorovat jen na prvním z nich, zatímco druhý, nejzápadnější odkryv lze rozeznat jen podle terénních nerovností.
Pohled na část skalní stěny s prohlubní v níž je možné pozorovat zkameněliny
Detailní pohled na kapsu ve skalní stěně s fosílií Aequipecten macrotis
Úlomky miocenních hornin (o rozměrech několik cm až několik dm) se vyskytují v prostoru celé lokality i na okolních polích.
Makroskopickým studiem vzorků hornin na lokalitě Taliánská skála bylo zjištěno, že se jedná o písčitý vápenec až vápnitý pískovec. Rovněž mikroskopické studium výbrusů potvrdilo, že tyto horniny lze klasifikovat spíše jako vápnité pískovce než jako řasové vápence.
Makrofauna je zastoupena především relativně hojným výskytem schránek mlžů, plžů, červů, ramenonožců a ježovek.
Jednotliv skupiny se odlišují zejména tvarem.
Mlži jsou měkkýši s výraznou symetrií, obvykle zploštěním, jejich plášť zpravidla tvoří dva laloky. Otisky lastur mají obloukovitý okraj, na povrchu četné vějířovité rýhy a podobající se římskému hřebenu. V lokalitě Taliánská skála jsou nejběžnějšími a nejlépe zachovanými fosiliemi mlži rodu Aequipecten macrotis.
Polní nálezy mlžů Aequipecten macrotis
Poměrně častá jsou kamenná jádra různých dalších mlžů, např. Corbula cf. gibba (Olivi), Panopea (Panopea) menardi (Deshayes), Tellina sp. a Ervilia sp. aj., která však nelze vždy přesněji určit. Ze starších výzkumů lokality je znám i výskyt ústřice Ostrea digitalina (Dubois) - tento exemplář je uložen ve sbírce Muzea a galerie v Prostějově.
Plži jsou na lokalitě výrazně vzácnější - byly zjištěny exempláře druhu Turritella cf. badensis Sacco a druhu Turritella sp. Jejich typickým rysem je ulita zpravidla spirálovitě zatočená.
Turritella cf. badensis Sacco 1895
Ve fosilním záznamu se často zachovávají kromě zkamenělin organismů i stopy po jejich životní aktivitě, které označujeme jako ichnofosilie (fosilní stopy). Zabývá se jimi odvětví paleontologie zvané ichnologie. Ichnofosilie jsou označovány rodovými a druhovými jmény. Podle definice se za stopy považují výsledky činnosti organismů, které jistým způsobem odrážejí morfologii původce, ale neodpovídají přesně jeho tvaru. Studium ichnofosilií výrazně napomáhá možnosti sestavení paleoekologických a paleogeografických rekonstrukcí a také lze učinit odhady o hloubce dna a podmínkách prostředí. Obrovská výhoda při studiu ichnofosilií spočívá v tom, že jsou nepřemístitelné (narozdíl od živočichů či rostlin, které mohou být před fosilizací transportovány), a vypovídají tak o prostředí přímo na místě. K nalezeným zástupcům této činnosti byla v lokalitě Taliánská skála zjištěna přítomnost ichnofosilie Ophiomorpha isp.
Ichnofosílie Ophiomorpha isp.
Pro studium mikrofosilií se používají výbrusy hornin. Ve výbrusech byla zjištěna přítomnost ostrakodů, foraminifer, ostnokožců (ostny ježovek) a červů, nebyly v nich však nalezeny žádné červené řasy ani mechovky. Dále se v nich vyskytovaly schránky mlžů nebo ramenonožců, které však v důsledku absence většího množství znaků nebylo většinou možné přesně rozlišit, a velké množství dalších neurčitelných rekrystalizovaných úlomků různých schránek.
Fotografie výbrusu vzorku z lokality - Foraminifera, pod ní úlomek ostnu ježovky
Lokalita je na fosilie poměrně bohatá a jejich spektrum je významně širší než se doposud uvádělo, a to jak z hlediska množství, tak i druhového zastoupení.
Použité zdroje informací:
David Zapletal, Šárka Hladilová: Nové poznatky o miocenní paleontologické lokalitě Taliánská skála u Kelčic (karpatská předhlubeň, Česká republika), Katedra biologie PdF UP Olomouc (2018)
David Zapletal: Miocenní paleontologická lokalita Taliánská skála, bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Katedra biologie (2016)
Úkoly pro vás:
Na souřadnicích keše naleznete v západní skalní stěně prohlubeň se zkamenělinou (viz. foto v listingu)
1. Rozhodněte, zda se jedná o makrofosílii či mikrofosílii ?
2. Podle tvaru zkameněliny se pokuste určit o jaký druh se jedná, zda jde o plže nebo mlže ?
3. Rozhodněte o jaký druh okolní horniny se jedná (obecně vyvřelá, usazená nebo přeměněná) ?
Nápovědu k odpovědím najdete v listingu.
Odpovědi odešlete na můj email v profilu nebo přes message centrum.
Vyfotťe sebe v lokalitě a fotku přiložte ke svému logu.
Tato keš patří do série „uprostřed Moravy“, která vznikla za účelem zpestření programu CCE na oslavu 20. výročí geocachingu a obsahuje tyto keše:
Bonusový údaj A obdržíte po zaslání správných odpovědí na výše uvedené otázky.