55 Českých legend - 49 : O rožmberské Bílé paní
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O rožmberské Bílé paní
Zjeveni Bílé paní jsou zvláštností rodu Rožmberků. Pověsti o ní se vyprávějí na všech rožmberských hradech - na Rožmberku, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci i Třeboni. Jejich předobrazem je skutečný historický příběh paní Perchty (1429-1476).
Krásná dcera rožmberského pána prožila šťastné dětství na otcovském hradě. Když dospěla, ucházelo se o ni mnoho urozených pánů. Ženicha jí však vybral otec a ona musela poslechnout. V těch dobách skoro nikdy nešlo o lásku, ale o výhodné spojení šlechtických rodů, majetků a moci.
Jakmile se Perchta se svým budoucím manželem Janem z Lichtenštejna setkala, věděla, že si ho nikdy nemůže zamilovat. Byl vdovec, sice urozený a mocný pán, ale také hrubý a jízlivý. Srdce měl z kamene. Nešťastná dívka prosila otce, ať ji provdá za jiného, ale pan Oldřich o tom nechtěl slyšet. Brzy se u Rožmberků slavila slavná svatba a hned potom si pán z Lichtenštejna odvezl Perchtu na své panství v Mikulově.
Jemné a ušlechtilé Perchtě nastal život plny ústrků. Na mikulovském zámku pana Lichtenštejna žily také jeho matka a sestra jeho první ženy, které jí ztrpčovaly život, jak jen mohly. A pán z Lichtenštejna tomu nejen přihlížel, ale ještě přidával svůj díl krutosti a bezcitnosti. Marně psala Perchta otci a potom i bratrovi zoufalé dopisy, aby ji z toho pekla vysvobodili. Nepomohli jí. Tenkrát bylo nepředstavitelné, aby žena opustila manžela, i když s ní nakládal sebehůř.
Až po dlouhých letech Perchtino utrpení ukončila manželova smrt. Vypráví se, že ji manžel na smrtelném lůžku prosil za odpuštění. Ale ona mu odpustit nemohla. V té chvíli jí prý pán z Lichtenštejna proklel strašlivými slovy.
Po smrti manžela se paní Perchta vrátila na rodný hrad. Lidé ji znali jako předčasně zestárlou ženu s vážnou tváří, která se nikdy neusmála. Ale protože sama prožila tolik trýzně, bylo její srdce plné soucitu s trpícími. Pomáhala, jak mohla, a žádného prosebníka nikdy neodmítla.
Když zemřela, brzy ji pánové a paní z rožmberského rodu začali vídat, jak prochází chodbami rodových hradů ve sněhobílých šatech a s přísnou tváří. I po smrti bděla nad svými příbuznými a oznamovala jim budoucí události - černé rukavičky na jejích rukou zvěstovaly neštěstí nebo smrt. Měla velmi ráda malé děti ze svého rodu. Když za nocí zaslechla pláč nemluvňátek, jejichž chůvy nad kolébkou usnuly, přicházela k nim, brala je do náručí a sama je konejšila. Staré rožmberské chůvy ji dávno znaly a nijak jí nebránily. Obzvlášť si prý Bílá paní zamilovala posledního rožmberského syna, malého Petra Voka.
Jednou však na zámek přijali novou chůvu, která o paní Perchtě nic nevěděla. Když v noci spatřila bílé zjevení, jak se nad kolébkou mazlí s chlapečkem, rozkřikla se:
„Co tady pohledáváš? Hned to dítě polož...!"
Paní Perchta se k ní obrátila a hněvivě odpověděla:
„To dítě je víc moje, než tvoje! Ty se starej, abys lépe konala své povinnosti a nenechávala chlapce o samotě plakat!" Popošla k chůvě strnulé strachy a ještě jí řekla: „Už se víc neobjevím, postarejte se o dítě sami. Ale až chlapec vyroste, pověz mu, jak jsem ho milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem od jeho kolébky odcházela."
Po těch slovech Bílá paní přistoupila k jedné ze stěn a rozplynula se v ní.
Od těch dob se neukázala. Chůva ale nezapomněla, a když Petr Vok dospěl, pověděla mu, oč ji Bílá paní žádala. Pan Vok potom přikázal rozkopat stěnu, ve které Bílá paní zmizela, a našel v ní obrovský zlatý poklad.
Ale ne všechny legendy o Bílé paní pocházejí z dávné historie. Vypráví se, že se na Rožmberku zjevila také roku 1944. Tehdy, za doby násilné okupace českých zemí německými vojsky, byl na zámku výcvikový tábor členek nacistické organizace. Jednoho rána dvě dívky
stoupaly na věž, aby z ní vyvěsily vlajku s hákovým křížem. Ve velké výšce nad věží uviděly vznášet se přízračnou ženskou postavu v bílých šatech, která se na ně zlostně dívala. Šílené hrůzou přivolaly svou vedoucí, na kterou Bílá paní navíc zahrozila a pak zmizela. Celý případ okamžitě začalo vyšetřovat gestapo, přesvědčené, že jde o provokaci místních obyvatel, ale zjevení Bílé paní se jim nepodařilo objasnit. Dvě dívky však ze setkání s přízrakem přišly o zdravý rozum a už nikdy se z toho nevzpamatovaly.
Poslední případ zjevení Bílé paní prý zaznamenali na hradě Rožmberku v roce 1996. Hrad tehdy procházel náročnou rekonstrukcí a téměř ze všech stran byl obestavěn lešením. Lakýrník, který pracoval v jedné z místností v prvním patře, uviděl venku za oknem pomalu procházející ženskou postavu v bílém závoji. Myslel si, že někdo kráčí po lešení. Ale vzápětí si s hrůzou uvědomil, že z této stěny hradu už lešení odstranili. Když se vyklonil z okna, přízrak Bílé paní se před jeho očima zvolna rozplynul...
Snad Bílá paní stráží rožmberské dědictví i v dnešních časech. A protože nehrozí a neškodí, věřme, že je spokojena.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Zjistěte z legendy: ADBI; ADGF; AIDD; AIIF a dosaď do finální souřadnice.
Finální souřadnice: N50°05,ADGF – ADBI + 854
E014°36,AIIF – AIDD + 298
N50°05,
E014°36,