55 Českých legend - 47 : O původu hradu Přimda
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O původu hradu Přimda
Zdaleka viditelný hrad Přimda bývá po Pražském hradu považován za druhý nejstarší kamenný hrad v Čechách. Od 12. do 14. století patřil mezi nejvýznamnější královské hrady. Během 17. století Přimda zcela zpustla a postupně se proměnila v malebnou zříceninu. Jméno toho, kdo dal Přimdu vystavět, není známé. Ale o původu hradu se vypráví pověst, která souvisí i s loveckou vášní českého knížete Oldřicha.
Černé šumavské hvozdy byly v dávných dobách plné zvěře, kanců, jelenů, srnců, medvědů i rysů. Tajily však i mnohá nebezpečí - bažiny, které dovedly ve chvíli pohltit koně i s jezdcem, strmé rokle i kamenité propasti a srázy.
Jednou si sem vyjel na lov se svou družinou i sám kníže Oldřich. Zaslepen loveckou vášní pronásledoval nádherného jelena. Teprve když ho skolil, volal na své druhy, a zjistil, že v odpověď na jeho volání se ozývá jen ticho lesa. Sesedl z koně a nazdařbůh se vydal stranou, kde zůstali jeho lovci. Prosekával si cestu houštinami, brodil se koryty potoků a šplhal po skalnatých srázech.
Na kraji jedné rokle se zastavil, aby pátral po správném směru. A na protější skále uviděl malý hrad. Podivil se, protože o žádném hradu v šumavských lesích nevěděl. Uvázal koně a hledal cestu - ale žádná nebyla, jen zetlelé zbytky padacího mostu hluboko na dně rokle svědčili o tom, že hrad už po léta není obydlen. Kníže přešel rokli po vyvráceném stromě, zpustlou bránou prošel na nádvoří a odtud do kamenných síní, jejichž zdmi prorůstalo maliní a ostružiní.
Všechno bylo, jako by hrad lidé opustili ve spěchu. Nad vyhaslým ohništěm ještě visel zčernalý kotlík, na stole zůstaly mísy a poháry, ve spíži hliněné nádoby a zkamenělý chléb.
Když kníže vyšel z hradu, už se smrákalo. V šeru uviděl planout světlo ohně, který jistě založila jeho družina. Vydal se za ním a zakrátko se šťastně shledal se svými lovci. Najedl se, napil a vyprávěl, co viděl. Ale ani jeho muži o hradu nikdy neslyšeli.
Myšlenky na tajemné sídlo v černém hvozdu nedaly knížeti pokoje. Když projížděli osamělými vesnicemi a uhlířskými osadami v okolních lesích, všude se na hrad vyptával. Až jeden vrásčitý stařec věděl, nač se Oldřich ptá.
„Znám pověst, která se o hradu vypráví,“ kýval starou hlavou. „Slýchal jsem jí od svého otce a ten zase od svého."
Byl to dávný příběh, starý několik pokolení. Na dvoře německého císaře žil kdysi chudý rytíř, který se zamiloval do císařovy dcery. Láska byla oboustranná, ale mladí milenci neměli žádnou nadějí na společný život, protože císař by chudému rytíři svou dceru nikdy nedal. A tak zamilovaná dvojice vymyslela plán. Mladý šlechtic vypověděl císaři službu a odjel do šumavských lesů, aby tam v tajnosti stavěl hrad. Stavba trvala několik let. Rytíř sám tesal trámy, nosil těžké kameny a doufal, že jeho milá na něj stále čeká.
Když byl hrad dostavěn, vrátil se rytíř na císařský dvůr. Šťastně se setkal se svou vyvolenou a jedné noci spolu uprchli. Cestou se ještě dali oddat v zapomenutém kostelíku a pak se nad nimi zavřely hluboké lesy. Císař hned pochopil, co se stalo. Dal propátrat každičký kousek své země, ale v šumavském hvozdu nikoho hledat nenapadlo,
A tak mladí manželé šťastně hospodařili na svém hradě, v samotě a utajení. Za čas se jim narodil synáček a po něm další. Žili skromně, z toho, co dal les, a za dlouhé roky nepřivítali v hradu ani živáčka.
Až jednou si vyjel císař na lov. Ztratil se své družině a snad překročil i bludný kořen. Den, dva se trmácel, až narazil na malý hrad. Zaklepal na bránu - a zůstal jako přimrazený, když mu otevřela jeho dcera. Ta však otce nepoznala, vždyť mu už zbělely všechny vlasy a dny strávené v pustině ho změnily k nepoznání. Mladá žena dala zbloudilému najíst, také její muž ho vlídně přijal a druhý den ho vyvedl z lesa.
V císaři se rozhořela zlost. Zlobil se na zetě, který mu ukradl dceru, zlobil se i na ni, že opustila otcovský hrad. Hned po návratu dal svolat vojsko a vytáhl do šumavských hvozdů. Když přitáhl k hrádku, ve skvostném brnění už dcera svého otce poznala. Věděla, že proti přesile nemají žádnou naději.
Vzala své syny za ruce, vyšla na kraj rokle a zavolala na otce: „Jestli nemůžeš odpustit mé lásce, pak raději sami zemřeme, já i tví vnuci!"
Když to císař uslyšel, oči se mu zalily slzami. Stáhl vojska, objal dceru a chlapce a svého nechtěného zetě přijal za syna. Všichni společně pak odešli z hradu, který od těch dob zůstal opuštěný.
Kníže Oldřich přidělil zapomenutý hrad jednomu z rytířů ze své družiny jménem Přím, aby se na něm usídlil a strážil z něj šumavský hvozd. Podle Příma se pak lidé naučili hradu říkat Přimda.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Vypište z legendy všechny slova označující zvěř.
Počet všech písmen ve slovech = AB
2) Vypište z legendy všechny slova označující titul urozené osoby.
Počet všech písmen ve slovech = CDE
3) Vypište z legendy všechny slova označující, co vše opustili lidé na hradě ve
spěchu.
Počet všech písmen ve slovech = FG
Poznámka: písmeno „CH“ se počítá jako jeden znak.
Finální souřadnice: N50°05,889 – AB – FG
E014°36.291 – CDE
N50°05,
E014°36,