55 Českých legend - 36 : O začarované komnatě
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O začarované komnatě
Starý hrad Litomyšl stával na kraji rozsáhlých hvozdů, kterými vedla Trstenická stezka spojující Čechy s Moravou. V roce 1567 získal panství Litomyšl pan Vratislav z Pernštejna. Byl bohatý a zdejší sídlo přestavěl na nádherný renesanční zámek. Bydlení to bylo skvostné a pohodlné.
Ale možná už v dobách pana Vratislava se začalo proslýchat, že v jedné ze zámeckých komnat straší. Brzy tam nikdo nechtěl bydlet ani přespávat. Sotva totiž hodiny odbily půlnoc, v pokoji to začalo šramotit a ozývaly se duté rány a skřípání, jako by někdo neviditelný vrážel do nábytku a různě ho přestavoval.
Jednou na zámek zavítal nějaký zchudlý šlechtic a prosil o nocleh. Zámeckému pánovi se host nezdál dost dobrý, a tak komorníkovi škodolibě nařídil, aby mu přidělil začarovanou komnatu. Šlechtic byl rád, že má kde složit hlavu. Sotva ulehl, spokojeně usnul. Ale jakmile odbila dvanáctá hodina, ozvala se přímo u jeho hlavy hromová rána. Host se vymrštil a vyděšeně zíral do šera. Slyšel skřípění a vrzání, dokonce by přísahal, že zaslechl něčí sípavý dech. Strachy se celý potil. Ale protože do komnaty dopadalo měsíční světlo, viděl, že tam nikdo není.
Vtom pokojem zaduněl hluboký hlas, který pronesl: „Saecula saeculorum!"
Šlechtic už dál na nic nečekal. Tak, jak byl, vyskočil z postele a vyběhl do chodby. Probudil komorníka a rozčiloval se, jaký mu provedl hanebný kousek. Ještě té noci uraženě odjel a na litomyšlském zámku už ho nikdy neviděli.
Po té příhodě zámecký pán rozhodl, že komnata se zamkne a nikdo už do ní nevstoupí. Bál se, aby strašidlo někomu nakonec ještě neublížilo. Také služebnictvo si oddechlo. Byli rádi, že v komnatě nemusejí uklízet, protože se tam báli chodit i za dne.
Od té příhody uplynulo sedm let. Jednoho večera přišel na zámek žebravý mnich. Dostal najíst a žádal ještě nocleh. Komorník však vrtěl hlavou, žádný pokoj nebyl volný. Ale pak si vzpomněl:
„Je tu ještě jedna volná komnata. Ale sedm let do ní nikdo nevstoupil, a tak bude špinavá až hrůza."
„To mi nevadí,“ zaradoval se mnich. „Vždyť mým posláním je sloužit Bohu a chodit krajem. Jsem zvyklý spát na mnohem horších místech...!"
„Ale v téhle komnatě navíc straší," přiznal komorník. „Jestli chceš, dám ji otevřít. Ale kdyby se ti v noci přihodilo něco zlého, je to na tvou zodpovědnost, ne na mou!"
„Co by se mi mělo přihodit?" zasmál se mnich. „Však mne dobrý Bůh před duchy a pekelnými mocnostmi ochrání!"
Komnata opravdu nebyla zrovna čistá. V koutech visely letité pavučiny a nábytek pokrývala silná vrstva prachu. Ale pokrývky byly stejně měkké jako před lety, a tak se do nich mnich spokojeně zavrtal a usnul.
O půlnoci jako když u jeho hlavy uhodí hrom. Mnich hned procitl, pokřižoval se a nebojácně řekl do tmy:
„Co žádáš, duchu? Jestli pykáš za své provinění, pověz, jak ti mohu pomoci!"
Komnatou zasyčel vzdech a zaválo to chladem. Potom se ozvalo: „Saecula saeculorum!"
Mnich poznal, že jsou to latinská slova, která se pronášejí v kostele při mši. A také věděl, co na ně odpovědět: „Amen!“
Neviditelný duch zajásal: „Děkuji ti! Jsem vysvobozen...!"
To bylo poslední, co se ozvalo. Duch byl pryč. A v hlubokém tichu mnich potom klidně dospal.
Ráno na dveře komnaty zaklepal komorník. Když mu mnich pověděl, co v noci zažil, komorník nešetřil vděkem. Dal odvážnému mnichovi jídlo a peníze na cestu a srdečně se s ním rozloučil.
Zámeckou komnatu pak pořádně uklidili a začali ji užívat stejně jako ostatní pokoje. A jestli odtud bylo za nocí něco slyšet - tak jenom spokojené pochrupování spáčů.
Verze „B“
O začarované komnatě
Starý hrad Litomyšl stával na kraji rozsáhlých hvozdů, kterými vedla Trstenická stezka spojující Čechy s Moravou. V oce 1567 získal panství Litomyšl pan Vratislav z Pernštejna. Byl bohatý a zdejší sídlo přestavěl na nádherný renesanční zámek. Bydlení to bylo skvostné a pohodlné.
Ale možná už v dobách pana Vratislava se začalo proslýchat, že v jedné ze zámeckých komat straší. Brzy tam nikdo nechtěl bydlet ani přespávat. Sotva totiž hodiny odbily půlnoc, v pokoji to začalo šramotit a ozývaly se duté rány a skřípání, jako by někdo neviditelný vrážel do nábytku a různě ho přestavoval.
Jednou na zámek zavítal nějaký zchudlý šlechtic a prosil o nocleh. Zámeckému pánovi se host nezdál dost dobrý, a tak komoríkovi škodolibě nařídil, aby mu přidělil začarovanou komnatu. Šlechtic byl rád, že má kde složit hlavu. Sotva ulehl, spokojeně usnul. Ale jakmile odbila dvanáctá hodina, ozvala se přímo u jeho hlavy hromová rána. Host se vymrštil a vyděšeně zíral do šera. Slyšel skřípění a vrzání, dokonce by přísahal, že zaslechl něčí sípavý dech. Strachy se celý potil. Ale protože do komnaty dopadalo měsíční světlo, viděl, že tam nikdo není.
Vtom pokojem zaduněl hluboký hlas, který pronel: „Saecula saeculorum!"
Šlechtic už dál na nic nečekal. Tak, jak byl, vykočil z postele a vyběhl do chodby. Probudil komorníka a rozčiloval se, jaký mu provedl hanebný kousek. Ještě té noci uraženě odjel a na litomyšlském zámku už ho nikdy neviděli.
Po té příhodě zámecký pán rozhodl, že komnata se zamkne a nikdo už do ní nevstoupí. Bál se, aby strašidlo někomu nakonec ještě neublížilo. Také služebnictvo si oddechlo. Byli rádi, že v komnatě nemusejí uklízet, potože se tam báli chodit i za dne.
Od té příhody uplynulo sedm let. Jednoho večera přišel na zámek žebravý mnich. Dostal najís a žádal ještě nocleh. Komorník však vrtěl hlavou, žádný pokoj nebyl volný. Ale pak si vzpomněl:
„Je tu ještě jedna volná komnata. Ale sedm let do ní nikdo nevstoupil, a tak bude špinavá až hůza."
„To mi nevadí,“ zaradoval se mnich. „Vždyť mým osláním je sloužit Bohu a chodit krajem. Jsem zvyklý spát na mnohem horších místech...!"
„Ale v téhle komnatě navíc straší," přiznal komorník. „Jestli chceš, dám ji votevřít. Ale kdyby se ti v noci přihodilo něco zlého, je to na tvou zodpovědnost, ne na mou!"
„Co by se mi mělo přihodit?" zasmál se vmnich. „Však mne dobrý Bůh před duchy a pekelnými mocnostmi ochrání!"
Komnata opravdu nebyla zrovna čistá. V koutech visely letité pavučiny a nábytek pokrývala silná vrstva prachu. Ale pokrývky byly stejně měkké jako před letny, a tak se do nich mnich spokojeně zavrtal a usnul.
O půlnoci jako když u jeho hlavy uhodí hrom. Mnich hned procitl, pokřižoval se a nebojácně řekl do tmy: q
„Co žádáš, duchu? Jestli pykáš za své provinění, pověz, jak ti mohu pomoci!"
Komnatou zasyčel vzdech a zaválo to chladem. Potom se pozvalo: „Saecula saeculorum!"
Mnich poznal, že jsou to latinská slova, která se pronášejí v kostele při mši. A také věděl, co na ně odpovědět: „rAmen!“
Neviditelný duch zajásal: „Děkuji ti! Jsem vysvobozen...!"
To bylo poslední, co se tozvalo. Duch byl pryč. A v hlubokém tichu mnich potom klidně dospal.
Ráno na dveře komnaty zaklepal komorník. Když mur mnich pověděl, co v noci zažil, komorník nešetřil vděkem. Dal odvážnému mnichovi jídlo a peníze na cestu a srdečně se s ním rozloučil.
Zámeckou komnatu pak pořádně klidili a začali ji užívat stejně jako ostatní pokoje. A jestli odtud bylo za nocí něco slyšet - tak jenom spokojené pochrupování spáčů.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Najdi ve verzi „B“ osmnáct rozdílů oproti základní verzi, ty si postupně napiš za
sebe.
2) Získané indicie dešifruj, jako by to byl hint u jakékoliv keše.
3) Dešifrovaný text převeď na čísla a zapiš do finální souřadnice.
Například takto: zjistím chybějící písmena, nebo písmena navíc ( 18 písmen ) –
hccfk = uppsx = ( 1?;2?;3?;4?;5?;6?; až 18? ) vyjádřím číselně.
N – 1?;2? – 3?°4? – 5?;6? a tak dál.
Finální souřadnice: N = 1?; 2? – 3?°4? – 5?; 6?,7?;8?;9?
E = 10? – 11?; 12?;13?°14?;15?,16?;17?;18?
N
E